ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3040.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3040/2020-358
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce KM-PRONA, a. s. , se sídlem v Rynolticích 215, identifikační číslo osoby 254 79 733, zastoupené Mgr. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalovanému HS Cínovec s. r. o. , se sídlem v Cínovci 89, identifikační číslo osoby 482 93 954, zastoupenému doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o určení neúčinnosti smluv, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 244/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2020, č. j. 14 Co 509/2012-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2020, č. j. 14 Co 509/2012-343, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2012, č. j. 14 C 244/2008-148, určil, že označené převodní smlouvy včetně označené dohody o kupní ceně, jsou vůči žalobci právně neúčinné, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně z provedených důkazu zjistil, že dlužník Niveta Mix s. r. o. dluží žalobci „částku vysoko přesahující s příslušenstvím jistiny částku 10.000.000,- Kč“ a že dluh nelze po dlužníku „úspěšně vymáhat z důvodu jeho nemajetnosti“ , i když exekuční titul (označený rozhodčí nález) je pravomocný. Vzhledem k tomu, že cena předmětu převodu činí 9.480.000,- Kč, že dlužník prodal žalovanému movité a nemovité věci za 5.000.000,- Kč a že ani nebyla prokázána úhrada sjednané kupní ceny, je podle soudu prvního stupně „nezpochybnitelné“ , že dlužníkovy právní úkony „zcela jednoznačně“ zkrátily uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky; napadené právní úkony jsou vůči žalobci ve smyslu §42a obč. zák. právně neúčinné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 14 Co 509/2012-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení způsobem uvedeným v předmětném výroku, v dalším jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal, že by napadené kupní smlouvy byly stiženy absolutní neplatností a naopak shledal naplnění předpokladů odporovatelnosti předmětných právních úkonů.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1575/2013, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že označený rozhodčí nález, z něhož žalobce dovozuje vymahatelnost své pohledávky za dlužníkem Niveta Mix s. r. o., není způsobilým titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekuci, neboť rozhodce k jeho vydání neměl pravomoc. Rozhodce, jenž vydal předmětný rozhodčí nález, byl totiž určen označenou obchodní společností, která nebyla rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; takto sjednaná rozhodčí doložka je tudíž podle §39 obč. zák. neplatná.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 21. května 2020, č. j. 14 Co 509/2012-343, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, zčásti jej změnil v nákladových výrocích způsobem vyloženým ve výroku I. písm. b) až d), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu mj. plyne, že: „v průběhu dalšího řízení, kdy o věci dále jednal odvolací soud ve smyslu §243g o. s. ř., změnil žalobce své žalobní tvrzení ohledně existence vykonatelné pohledávky. Tvrdil a současně listinami prokazoval (protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 15. 1. 2014, č. j. KSUL 81 INS 19191/2013, a upraveným seznamem přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi Niveta Mix s. r. o.), že proti dlužníku Niveta Mix s. r. o. bylo zahájeno insolvenční řízení a dne 15. 1. 2014 nebyla předmětná pohledávka insolvenčním správcem ani úpadcem popřena. Seznam pohledávek se tak stane po zrušení konkurzu na majetek společnosti Niveta Mix s. r. o. vykonatelným exekučním titulem. Touto změnou žalobního tvrzení na základě skutečností vzniklých až po vyhlášení napadeného rozhodnutí nebyl uplatněn nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.) a výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§95 odst. 2 o. s. ř. za užití §211 o. s. ř.). Odvolací soud proto při jednání konaném dne 13. 4. 2014 změnu žaloby spočívající ve změně uvedených skutkových tvrzení připustil a řízení přerušil do skončení konkurzu vedeného na majetek dlužníka Niveta Mix s. r. o. u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. KSUL 1 INS 19191/2013.“
Odvolací soud po skončení předmětného konkurzního řízení „doplnil dokazování o sdělení obsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2020, č. j. KSUL 81 INS 19191/2013-B-37“ a dalšími označenými listinnými důkazy, a „z nich zjistil, že konkurz vedený proti společnosti Niveta Mix s. r. o. skončil schválením konečné zprávy krajským soudem a zrušením konkurzu podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Částka určená k rozvrhu mezi nezajištěné věřitele činila nulovou hodnotu, neboť majetek byl pro uspokojení věřitelů nepostačující. V seznamu přihlášených pohledávek byly i pohledávky žalobce, mj. i předmětná pohledávka, která nebyla insolvenčním správcem popřena a nebyla v rámci konkurzu ani částečně uhrazena. Rozhodnutí krajského soudu o schválení konečné zprávy a zrušení konkurzu nabylo právní moci dne 29. 1. 2020.“
Za takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl – za užití §40 odst. 1 písm. f) e. ř., §313 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále již „insolvenční zákona“) a §42 odst. 1 až 4 obč. zák. - k závěru, že předmětný seznam pohledávek představuje exekuční titul, že předmětné kupní smlouvy nejsou stiženy absolutní neplatností a že v daném případě byly (z důvodů odvolacím soudem blíže vymezených v odůvodnění jeho rozsudku) splněny předpoklady pro odporovatelnost odpůrčí žalobou dotčených právních úkonů, které dlužník žalobce uzavřel s žalovaným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž – jak lze dovodit z obsahu tohoto podání – uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětná vykonatelná pohledávka žalobce za dlužníkem, plynoucí z předmětného seznamu pohledávek, existuje a že jsou splněny podmínky pro odporovatelnost předmětných právních úkonů. Pokud jde o předpoklad přípustnosti dovolání, dovolatel jej vymezil s tím, že odvolací soud „nutně řešil otázku, zda lze určit, že vůči věřiteli jsou neúčinné právní úkony (v dikci §42a/ občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) zkracující jeho (vymahatelnou) pohledávku, která však ke dni rozhodnutí soudu už zanikla (neexistovala). Na této otázce hmotného práva rozhodnutí soudu záviselo a odvolací soud ji vyřešil kladně, ač z logiky věci plyne opak (pohledávka, která neexistuje, nemůže být ani zkrácena, navíc zánik konstatuje i zákon).“ Podle dovolatele uvedená právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu explicitně řešena nebyla, byť dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3302/2006, sp. zn. 29 ICdo 2/2017, sp. zn. 29 ICdo 43/2017 nebo sp. zn. 27 Cdo 1319/2018) obsahují právní závěry, které právní názor odvolacího soudu nepodporují.
Žalobce se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání žalovaného nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – jisté opodstatnění, přičemž nelze jinak, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ) vyložil, že skutkové zjištění (vyložené v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí), které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Uvedené judikatorní závěry jsou přiměřeně uplatnitelné i v poměrech této věci. Jak se podává z bodu č. 9 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud učinil mj. dílčí skutkové zjištění pro své rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2020, č. j. KSUL 81 INS 19191/2013-B-37, o konečné zprávě v insolvenční věci dlužníka Niveta Mix s. r. o. (který podle zjištění odvolacího soudu je dlužníkem žalobce), in concreto, že: „konkurz vedený proti společnosti Niveta Mix s. r. o. skončil schválením konečné zprávy krajským soudem a zrušením konkurzu podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona…neboť majetek byl pro uspokojení věřitelů nepostačující.“
Ačkoliv insolvenční soud ve výroku III. mj. odkazuje na §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona a v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení též na §311 téhož zákona, odvolací soud zjištěný skutkový a právní stav plynoucí též z předmětného insolvenčního usnesení důsledně nepromítl do své úvahy stran úplnosti skutkových zjištění vedoucích k závěru o skutkovém stavu, jenž by následně podrobil odpovídajícímu právnímu posouzení věci. Rozsah skutkových zjištění nezbytných pro právní posouzení této věci byl přitom v době rozhodování odvolacího soudu předurčen i obsahem §311 insolvenčního zákona, podle kterého dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění.
V dovolatelem (mj.) odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 3302/2006, byl vyložen právní názor, že hmotněprávní úprava institutu odporovatelnosti podle §42a obč. zák. umožňuje žalovanému založit svoji obranu proti odpůrčí žalobě na tvrzeních a důkazech, že vymahatelná pohledávka žalujícího věřitele vůči dlužníku zanikla. Pokud by totiž byla taková obrana žalovaného proti uplatněnému odporu úspěšná, soud by musel žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout.
V rozsudku ze dne 26. února 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018 (rovněž dovolatelem zmíněným v jeho dovolání), Nejvyšší soud připomenul, že neuspokojené pohledávky dlužníka, který je právnickou osobou, zanikají zánikem právnické osoby, k němuž došlo v důsledku zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.
K tomu lze pro poměry této právní věci doplnit, že pokud soud v odpůrčím řízení verifikuje pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti týkající se existence vymahatelné pohledávky, pak z povahy věci také vyplývá, že při rozhodování musí rovněž verifikovat, zda s ohledem na insolvenční souvislosti nedošlo případně v důsledku zrušeného konkursu ve smyslu §311 insolvenčního zákona k zániku pohledávky, od jejíž existence žalobce v odpůrčím řízení dovozoval svou aktivní legitimaci.
Jestliže soud při rozhodování o odpůrčí žalobě nezjistí všechny potřebné skutkové okolnosti případu, případně některé právně významné skutečnosti z provedených důkazů pomine (maje např. za to, že pro rozhodnutí nejsou zásadně významné), nemá tak k dispozici příslušný skutkový základ věci, který by mohl podrobit právnímu posouzení věci. Vyjde-li takový skutkový a z toho plynoucí právně aplikační deficit najevo (až) v dovolacím řízení, nemůže dovolací soud (s ohledem na právní úpravu dovolacího řízení) tyto chybějící elementy sám nahrazovat v dovolacím řízení a řešit otázky, jež primárně měl řešit (v daném případě) odvolací soud, pakliže až v průběhu odvolacího řízení došlo k podstatné změně skutkových okolností případu.
Z vyloženého je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek nemůže obstát, neboť nejsou splněny předpoklady ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu, pročež nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc podle odst. 2 věty první téhož paragrafu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude též přihlédnuto k argumentaci dovolatele, jež tímto vydaným kasačním rozsudkem nebyla konzumována.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu