ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3053.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3053/2020-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce V. A. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 241/35, proti žalovanému O. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše č. 252/4, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 299/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2020, č. j. 20 Co 96/2020-214, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 Co 96/2020-214, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je zjevně bezdůvodné, a dovolací soud jej proto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Žalobce dovozoval přípustnost dovolání tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3293/2018 ohledně „problematiky vkladu do katastru“, resp. namítá, že věc měla být projednána v řízení podle části páté o. s. ř. se zohledněním z toho vyplývajících omezení, a nikoli v řízení podle části třetí o. s. ř.
V projednávané věci se však dovolatel žalobou, založenou na tvrzení, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem, domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem v řízení podle části třetí o. s. ř. Nejedná se tudíž o žalobu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu (katastrálního úřadu), a nejde proto o řízení podle části páté o. s. ř., v němž by se projednával spor nebo jiná právní věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem. Není zřejmé, z čeho dovolatel dovozuje, že by věc měla být projednávána v režimu řízení podle části páté o. s. ř. (srov. §244 o. s. ř. a násl.), nic takového nelze dovodit ani z jím citovaného rozhodnutí dovolacího soudu, k tomuto tvrzení (které dovolatel prvně vznesl až nyní v dovolacím řízení) dovolatel ostatně sám ani nekonkretizuje, v jakém směru mělo dojít k tvrzenému odchýlení od rozhodovací praxe, když tvrzení o odchýlení od rozhodovací praxe ohledně přezkumných limitů buduje na premise, že se mělo jednat o řízení podle části páté o. s. ř., aniž by vůbec způsobem odpovídajícím ustanovení §237 o. s. ř. řádně zpochybnil, že jde o řízení podle části třetí o. s. ř. Pro úplnost lze doplnit, že samotná námitka, že vlastnické právo žalovaného mělo být dle dovolatele do katastru nemovitostí zapsáno v rozporu s katastrálním zákonem, z věci zcela zjevně nečiní řízení podle části páté o. s. ř.
Dovolatel kromě toho zcela pomíjí, že darovací smlouva, kterou ohledně spoluvlastnického podílu uzavřel se svým bratrem poté, co byl v jiném řízení vyhlášen rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale ještě předtím, než nabyl právní moci, byla soudy shledána absolutně neplatnou, neboť se touto smlouvou bratr žalobce jako dárce a žalobce jako obdarovaný společně snažili zabránit tomu, aby se na základě rozsudku o vypořádání spoluvlastnictví stal vlastníkem těchto nemovitostí žalovaný. Již s ohledem na tento závěr o absolutní neplatnosti darovací smlouvy (který v dovolání ani nebyl zpochybněn) je patrné, že jeho požadavku na určení vlastnického práva nemůže být vyhověno, na čemž ničeho nemohou změnit ani námitky ohledně toho, že vlastnické právo žalovaného k předmětnému podílu mělo být na základě rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zapsáno do katastru nemovitostí v rozporu s ustanovením §17 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu