ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3205.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3205/2020-106
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 36, proti žalované Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská č. 110/3, IČO 44226349, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená č. 267, o zaplacení 389.926,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 406/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. května 2020, č. j. 12 Co 311/2019-92, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po M. H., zemřelé dne 20.2.2011, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“), Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6.11.2015, č.j. 46 D 234/2011-87, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 393.815,47 Kč, výši dluhů dědictví částkou 15.733,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 378.082,47 Kč a potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem jako jediné dědičce ze závěti.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 14.12.2016 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 393.403,47 Kč s příslušenstvím z titulu vydání majetku zůstavitelky oprávněnému dědici (žalobkyni). Uvedla zejména, že „zůstavitelka zanechala závěť ze dne 14.2.2011, ve které majetek odkázala rovným dílem mezi žalovanou a farní charitu při žalované“, že „farní charita při žalované neměla a nemá právní subjektivitu, jde o nonsubjekt, přičemž tento fakt byl i v rámci řízení o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitelky, vedeném u nadepsaného soudu pod sp. zn. 9 C 292/2011, nesporný“, že „v závěru dědického řízení s ní nebylo jednáno, ač jednáno být mělo“, že „vzhledem k tomu, že právní úprava neumožňuje přirůstání dědických podílů, pak podíl, který by náležel farní charitě při žalované, který byl uvolněn její nemožností dědit a který nedědil zákonný dědic, připadl státu jako odúmrť“. Žalobkyně požadovala „polovinu v závěti specifikovaného majetku, hotovost ve výši 202,- Kč a dále v závěti neuvedený majetek, neboť byla toho názoru, že v závěti se o celém dědictví nehovoří, když v ní bylo uvedeno veškeré nemovitosti (vybavení bytu) a veškerá finanční hotovost“, z tohoto důvodu „v plné výši i pohledávky za bankami z titulu uzavřených smluv o vedení účtu v hodnotě účtu ve výši 328.978,- Kč, vkladového účtu ve výši 60.371,50 Kč, přeplatek za neodebrané obědy ve výši 2.200,- Kč, přeplatek za odběr elektřiny ve výši 1.353,- Kč, řetízek a prsten ze žlutého kovu v hodnotě 500- Kč“. Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 25.3.2016 k vydání příslušné části dědictví, což žalovaná odmítla.
Okresní soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 15.12.2017, č.j. 34 C 406/2016-46, rozhodl, že se řízení zastavuje co do částky 3.477,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 3.477,- Kč od 16.6.2016 do zaplacení (výrok I.), že žaloba se co do částky 389.926,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 389.926,47 Kč od 16.6.2016 do zaplacení zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v plné výši do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalované ve výši 49.368,- Kč (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 3.477,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,0 5% p.a. z částky 3.477,- Kč od 16.6.2016 do zaplacení zpět, přičemž s částečným zpětvzetím žaloby žalovaná souhlasila, a že v posuzovaném případě sice nebyla žalobkyně účastníkem pravomocně skončeného dědického řízení a neměla tak možnost se případné nápravy domáhat prostřednictvím opravných prostředků, avšak není oprávněným zůstavitelovým dědicem. Dospěl k závěru, že ustanovení §487 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) se vztahuje pouze na případy, kdy je stát pasivně legitimován ve sporu, v němž se oprávněný dědic domáhá vydání dědictví, které státu připadlo jako odúmrť, jedná se tedy o případ vydání dědictví státem, nikoliv vydání odúmrti státu jako v posuzovaném případě.
K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5.6.2018, č.j. 12 Co 149/2018-59, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou v důsledku nesprávného závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 8.3.2019, č.j. 34 C 406/2016
-75, rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 389.926,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 389.926,47 Kč od 16.6.2016 do zaplacení se zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 63.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce. Dospěl k závěru, že slovy „veškeré nemovitosti (vybavení bytu penzionu) a veškerou finanční hotovost“, užitými v právním úkonu, je míněn všechen majetek včetně zůstatku na vkladní knížce a bankovním účtu zůstavitelky, šperky, a tudíž že „v daném případě projev vůle zůstavitelky zanechat dědici veškeré nemovitosti (vybavení bytu penzionu) a veškerou finanční hotovost je zcela v souladu s obsahem její vůle, aby dědic nabyl všechen majetek“. Rovněž uzavřel, že „výkladem obsahu poslední vůle zůstavitelky je nutno dospět k závěru, že smyslem a účelem závěti bylo odkázat svůj veškerý majetek žalované a že zůstavitelka zcela jistě neměla v úmyslu odkazovat svůj majetek neexistujícímu subjektu a právní otázky, týkající se právnických osob, nemohly být zůstavitelce jako právnímu laikovi zřejmé“. S ohledem na shora uvedené „v posuzované věci k přirůstání dědického podílu nedošlo, neboť dědický podíl nebyl uvolněn, protože žalovaná jako jediný dědic ze závěti nabyla celé dědictví“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.5.2020, č.j. 12 Co 311/2019-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že shodně se soudem prvního stupně nemá pochybnosti o tom, že vůlí zůstavitelky vyjádřenou v závěti bylo, aby veškerý její majetek zdědila žalovaná. Bylo-li přáním zůstavitelky odkázat celý svůj majetek žalované, je nutno v souladu s její vůlí vyložit i pojem „veškerá finanční hotovost“ ve smyslu veškerých finančních aktiv zůstavitelky, neboť výsledkem žalobkyní požadovaného lpění na striktně formálním doslovném významu pojmu by byl absurdní závěr, podle něhož si zůstavitelka přála odkázat žalované toliko částku 206,- Kč. Odvolací soud nesdílel ani argumentaci žalobkyně ve smyslu uvolnění dědického podílu farní charity při Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem jako nezpůsobilého dědice. Za situace, kdy farní charita při žalované je toliko neformálním volným sdružením vyvíjejícím dobrovolnickou činnost převážně ve smyslu pomoci sociálně slabým rodinám a návštěv nemocných (římskokatolických) věřících, je logický závěr soudu prvního stupně, že smyslem a účelem závěti bylo přání zůstavitelky, aby žalovaná polovinu dědictví využila ve prospěch charitativní činnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v prvé řadě při řešení otázek, „zda-li lze výkladem měnit jinak jasně vyjádřenou vůli zůstavitelky, kterou ustanovuje dědice, a zda se podíl ustanovený závětnímu dědici v případě jeho nemožnosti dědit uvolní ve prospěch zákonných dědiců, příp. státu“, dále také při řešení otázky, „zda-li lze pojem finanční hotovost vyložit tak, že se jedná o finanční prostředky na bankovních účtech“. Jde-li o otázku určení okruhu dědiců, ta je podle jejího názoru v závěti jednoznačně, nepochybně a výslovně vyjádřena. Zůstavitelka určila dva dědice a nelze souhlasit s odvolacím soudem, že dědicem byla určena pouze žalovaná. Jedním z ustanovených dědiců je žalovaná, druhým je non subjekt „farní charita při Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem“, což zůstavitelka umocňuje předcházejícími slovy, že svůj specifikovaný majetek odkazuje rovným dílem“. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovozuje, že zůstavitelka ve své závěti ustanovila jednoznačně, že majetek v závěti výslovně uvedený se dělí rovným dílem mezi dva závětní dědice, přičemž v řízení bylo nepochybně zjištěno, že jeden takovým dědicem není, protože ke dni smrti zůstavitelky neexistoval a protože ustanovení §461 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) vylučuje možnost přirůstání podílů mezi závětními dědici, připadá podíl, který by náležel farní charitě při žalované a který byl uvolněn její nemožností dědit (neexistencí ke dni smrti zůstavitelky), zákonným dědicům zůstavitele, resp. v tomto případě, nemůže-li jej nabýt žádný dědic ze zákona, státu jako tzv. odúmrť podle §462 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.). Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu v případě výkladu závěti ohledně rozsahu majetku, argumentujíc tím, že pojem finanční hotovost či hotovost občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) nedefinuje, je jej tak potřeba dovodit z jiného právního předpisu nebo z nejbližší oblasti práva. Žalobkyně je přesvědčena, že takovým předpisem je zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, z něhož lze dovodit, že tento zákon hotovost chápe tak, jak je chápána i v obecné rovině, tj. v podobě mincí či bankovek, jinými slovy finanční hotovostí jsou peněžní prostředky ve fyzické podobě, nikoliv pohledávky za třetími subjekty tak, jak vyplývá z povahy právního vztahu k bankovním účtům a vkladu na vkladní knížce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka byla vdova a zemřela bez zákonných dědiců. Zanechala allografní závěť ze dne 14.2.2011 (psanou na stroji), v níž uvedla, že „veškeré nemovitosti (vybavení bytu v penzionu), jakož i veškerou finanční hotovost nacházející se v jejím výlučném vlastnictví odkazuje rovným dílem Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, Bílinská 3, zastoupené arciděkanem, p. M. Š.“ a „farní charitě při Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, Bílinská 3“. Jak vyplývá z protokolu o výslechu svědků ze dne 30.8.2011, svědkyně pořízení závěti B. O. a J. W., shodně uvedly, že přáním zůstavitelky bylo, aby veškerý její majetek připadl církvi. Jelikož Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových považovala závěť za absolutně neplatnou (z důvodu neurčitého vyjádření o okruhu majetku a okolnosti, že jako svědkyně závěti vystupovaly osoby blízké závětní dědičce – Římskokatolické farnosti-arciděkanství Ústí nad Labem, neboť jsou členkami farní charity při žalované a svou činnost vyvíjejí v zájmu žalované, v její prospěch či s jejím souhlasem), Okresní soud v Ústí nad Labem ji usnesením ze dne 19.10.2011, č.j. 46 D 234/2011-37, odkázal, aby podala žalobu na určení, že Římskokatolická farnost-arciděkanství Ústí nad Labem není dědicem ze závěti po zůstavitelce. V průběhu sporného řízení zahájeného žalobou České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podanou podle ustanovení §175 k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31.12.2013, soudy obou stupňů dospěly k závěrům, že je nutno při výkladu textu závěti vzít v potaz nepochybnou vůli zůstavitelky zanechat veškerý svůj majetek, tedy všechny peněžní prostředky a všechny věci, subjektům označeným v závěti a že obě svědkyně závěti nejsou osobami blízkými závětním dědicům. Okresní soud v Ústí nad Labem proto rozsudkem ze dne 31.10.2013, č.j. 9 C 292/2011-98, žalobu zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.5.2019, č.j. 9 Co 120/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V řízení o dědictví po zůstavitelce, jehož účastníkem nadále byla jen žalovaná, Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6.11.2015, č.j. 46 D 234/2011-87, (mimo jiné) potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem jako jediné dědičce ze závěti. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.11.2015.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstavitelce významné zejména vyřešení právní otázky výkladu závěti ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“)., v případě, kdy zůstavitelka ustanovila jedním z dědiců charitu bez právní subjektivity, a v souvislosti s tím i řešení procesní otázky, zda stát jako případný oprávněný dědic (z titulu odúmrti) má aktivní legitimaci k uplatnění nároku na vydání dědictví podle ustanovení §485 obč. zák. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech dosud řešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jelikož zůstavitelka zemřela dne 20.2.2011 a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po ní v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. obč. zák.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.).
Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, zanechání majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul) a skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení §469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle ustanovení §469a obč. zák.
Objektivně je k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel.
Zůstavitel v závěti ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout; nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (§477 odst. 1 obč. zák.).
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. §461 odst. 2 obč. zák.). Ve smyslu ustanovení §461 odst. 2 obč. zák. je tedy vyloučeno přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti; na místo odpadnuvšího závětního dědice totiž nastupují dědici ze zákona. Osoba povolaná k dědění závětí nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel, stane-li se nezpůsobilou dědit, odmítne-li dědictví, popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna. Zůstavitel může těmto důsledkům předejít jen tím, že za závětí určeného dědice ustanoví, pro případ, že by povolaný dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabyl, náhradního dědice (a lze ustanovit vzájemnými náhradníky i dědice povolané k dědění stejnou závětí).
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu nepravého dědice (§485 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
V projednávané věci zůstavitelka ve své závěti ze dne 14.2.2011 stanovila, že veškerý svůj majetek odkazuje „rovným dílem Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, Bílinská 3, zastoupené arciděkanem, p. M. Š.“ a „farní charitě při Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, Bílinská 3“, která není subjektem práva; zároveň neustanovila žádného náhradního dědice. Závěť byla pořízena za přítomnosti svědkyň J. W., a B. O., jež byly vyslechnuty v dědickém řízení. Z protokolu sepsaného JUDr. Liborem Bitterem, notářem v Ústí nad Labem, dne 30.8.2011, vyplývá, že B. O. vypověděla, že zůstavitelka „hovořila o tom, že chce odkázat svůj majetek církvi a farní charitě“, „říkala, že nikoho nemá a že si přeje, aby její majetek připadl církvi a farní charitě“, že „pokud jde o majetek, který je předmětem závěti, bylo úmyslem zůstavitelky, aby církev a charita zdědily veškerý její majetek, mluvila konkrétně o vybavení bytu v penzionu“ a že „jejím přáním bylo, aby veškerý její majetek připadl církvi“. J. W., uvedla, že zůstavitelka „při návštěvách projevovala přání, aby její majetek připadl církvi, chtěla, aby majetek připadl farnosti a také aby něco dostaly členky farní charity“, že ona osobně „měla za to, že by bylo vhodnější, aby dědicem byla určena farnost, která má právní subjektivitu, ale výslovný přáním zůstavitelky bylo, aby v závěti byla jmenovitě uvedena nejen farnost, ale též farní charita“, že „vůlí zůstavitelky v každém případě bylo, aby veškerý její majetek připadl církvi, v žádném případě to nebylo tak, že by chtěla, aby část majetku připadla církvi a část někomu jinému, nebo že by s takovým následkem byla srozuměna“, že se zůstavitelkou „nemluvily o tom, jaký konkrétní majetek, věci nebo peníze mají církvi připadnout, ani o výši částky, kterou měla na hotovosti nebo případně uloženu v bance“, a že „to vždy bylo tak, že se mělo jednat o veškerý majetek, který po ní zůstane, tedy nejen vybavení bytu v penzionu a peníze, ale též osobní věci, případně šperky, aniž konkrétní věci probíraly“. M. Š., arciděkan Římskokatolické farnosti – arciděkanství v Ústí nad Labem, do protokolu sepsaného JUDr. Liborem Bitterem, notářem v Ústí nad Labem, dne 26.7.2011, k závěti zůstavitelky uvedl, že „v době, kdy byla zůstavitelka v nemocnici, někdy v lednu nebo únoru roku 2011, projevila přání odkázat svůj majetek římskokatolické farnosti, popř. farní charitě“, že „za pomoci B. O. a J. W. pořídila zůstavitelka dne 14.2.2011 závěť, u níž obě jmenované působily jako svědkyně a v níž vyjádřila svou vůli učinit dědicem svého majetku Římskokatolickou farnost – arciděkanství v Ústí nad Labem a farní charitu při této farnosti“, a že „farní charita nemá právní subjektivitu, je součástí farnosti a jedná se o dobrovolné sdružení“.
Při určení dědiců v závěti bývá někdy použito formulací, které mohou vzbuzovat pochybnost o tom, zda je dědic dostatečně určen a zda závěť není z tohoto důvodu neplatná, případně částečně neplatná ve vztahu k osobě tohoto dědice (§41 obč. zák.). U právnických osob půjde především o jejich označení nepřesným názvem, případně o označení takové složky či útvaru, který nemá sám právní subjektivitu (např. „kostel sv. Matěje“). I v těchto případech by měla být se zřetelem k okolnostem uvážena v prvé řadě možnost výkladu směřujícího k naplnění poslední vůle zůstavitele (tedy např. přiznání dědického práva nejblíže vyšší složce, která právní subjektivitu má). Při výkladu takové závěti je třeba mít na zřeteli, že pořizovatel závěti je zpravidla laikem, nikoli osobou, která je obeznámena s pojmy jako je např. „právní subjektivita“ (k tomu srov. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 – 487. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, str. 669).
Odvolací soud v souzené věci aplikoval a interpretoval ustanovení §35 odst. 2, §37 odst. 1 a §477 odst. 1 obč. zák. - co do závěru o tom, že vůlí zůstavitelky vyjádřenou v závěti ze dne 14.2.2011 bylo, aby její majetek připadl žalované jako jediné dědičce
- v souladu s ustálenou judikaturou. Soudy v řízení postupovaly tak, jak je uvedeno výše, vycházely z řádně provedeného dokazování, zejména výpovědí svědkyň závěti (vyslechnutých v dědickém řízení i v řízení sporném o určení dědického práva) a zástupce žalované (arciděkana Š.), a na jeho základě učinily potřebné zjištění, jaká byla vůle zůstavitelky, když nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen. Konkrétně, že její vůlí bylo pořídit závěť ve prospěch církve a povolat za dědičku svého majetku žalovanou. K tomu dovolací soud dodává, že za těchto okolností je na žalované, jak se zděděným majetkem naloží (v jakém rozsahu jej použije k charitativní činnosti), neboť v tomto ohledu se jedná spíše o právně nezávazné přání zůstavitelky.
Pokud se pak týká majetku zůstavitelky, o němž bylo závětí ze dne 14.2.2011 pořízeno, dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci bylo nepochybnou vůlí zůstavitelky pořídit závětí o celém svém majetku. Nasvědčuje tomu nejen jazykový výklad textu závěti ve vztahu k majetku, o němž je pořizováno, zejména pak opakovaná volba výrazu „veškerý“, ale i výsledek dokazování směřující ke zjištění, jaká byla v tomto ohledu vůle zůstavitelky (k tomu srov. odstavec výše). V neposlední řadě nelze přehlédnout rovněž okolnost, že zůstavitelka jiný hodnotný majetek, než byla práva a povinnosti spojené s osobním účtem vedeným u Československé obchodní banky, a.s., a s vkladní knížkou vedenou u České spořitelny, a.s., neměla.
Pokud se týká procesního hlediska projednávané věci, ustálená rozhodovací praxe již dříve dospěla k názoru, že stát, i když není z důvodu tzv. odúmrti dědicem, má, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (k tomuto srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, roč. 2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3641/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 21 Cdo 723/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 4101/2014).
Podle ustanovení §487 obč. zák. ustanovení §485 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu. Již odborná literatura poukázala na to, že z ustanovení §487 obč. zák. přímo nevyplývá, zda dopadá i na případy, kdy stát není v roli „nepravého dědice“, jemuž bylo potvrzeno nabytí dědictví, které mu nenáleží, ale naopak v roli oprávněného nabyvatele dědictví, jehož nabytí bylo potvrzeno dědici nepravému (ve druhém případě státu žádné dědictví nepřipadlo, jen mu připadnout mělo) [k tomu srov. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 – 487. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, str. 734].
Dovolací soud vyslovil názor, že nepravým dědicem může být i stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 4101/2014). Není důvod k tomu, aby obdobně i na procesní situaci, kdy státu mělo připadnout dědictví (z titulu odúmrti), avšak jeho nabytí bylo potvrzeno dědici nepravému, nedopadala úprava uvedená v ustanovení §485 obč. zák. Jinými slovy, oprávněným dědicem ve smyslu ustanovení §485 obč. zák. může být i stát, kterému dědictví mělo připadnout podle §462 obč. zák. jako odúmrť.
V posuzované věci nelze vycházet ani z toho, že žalobkyně již byla účastníkem (části) dědického řízení po zůstavitelce a že se (tudíž) mohla domáhat nápravy cestou řádných a mimořádných opravných prostředků (nikoliv žalobou na ochranu oprávněného dědice). Žalobkyně totiž nebyla účastníkem celého dědického řízení po zůstavitelce, zejména se neúčastnila vydání konečného rozhodnutí ve věci. Soud v řízení pokračoval bez zřetele na tuto dědičku z důvodu, že ve stanovené lhůtě podala řádnou žalobu podle §175k odst. 2 o.s.ř., kterou se domáhala určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti po zůstavitelce, avšak této žalobě nebylo vyhověno. Účastníkem dědického řízení po zůstavitelce již nadále byla pouze žalovaná. Právě od okolnosti, zda dědička (žalobkyně) byla účastníkem dědického řízení v době vydání usnesení o dědictví (§175q o.s.ř.), se odvíjela její možnost podat řádný či mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Jelikož v daném případě nebylo žalobkyni usnesení o dědictví ani doručováno, je zřejmé, že se nemohla úspěšně domáhat případné nápravy jinak než postupem podle §485 obč. zák. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2016, sp. zn. 21 Cdo 1087/2015).
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby na vydání dědictví žalobkyni (poté, co již v předchozím řízení byla shledána aktivní legitimace žalobkyně k podání této žaloby), jsou jeho závěry – včetně toho, že nedošlo k přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti ve smyslu ust. §461 odst. 2 obč. zák. – správné.
Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu