ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.325.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 325/2021-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci návrhu D. Q. D. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská č. 856/2, na osvojení zletilé P. M. , narozené dne XY, bytem XY, za účasti matky osvojence V. T. O. , narozené dne XY, bytem XY, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 221/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2020, č. j. 18 Co 135/2020-26, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 12 C 221/2020-17, prohlásil svoji mezinárodní nepříslušnost k projednání věci (výrok I.), řízení zastavil v plném rozsahu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Při svém rozhodování vycházel z toho, že navrhovatel se domáhal osvojení zletilé dcery své manželky, že k výzvě soudu navrhovatel uvedl, že ke dni podání návrhu byl a stále je občanem Vietnamské socialistické republiky (dále též „Vietnam“), a že vzhledem k tomu, že se jedná o spor s mezinárodním prvkem, se soud zabýval mezinárodní příslušností soudů ČR. Okresní soud dospěl k závěru, že podle čl. 27 odst. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984 Sb. (dále jen „Smlouva o právní pomoci“) je k řízení o osvojení a jeho zrušení příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení, a proto je dána mezinárodní příslušnost soudu či jiného příslušného státního orgánu Vietnamské socialistické republiky, přičemž podle čl. 26 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci se osvojení bude řídit právem Vietnamu.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. 18 Co 135/2020-26, usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co dovodil, že ustanovení zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, se „použijí jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána“, že „takovou smlouvou je právě“ Smlouva o právní pomoci a že se „citovaná dvoustranná smlouva o právní pomoci přednostně užije i před mnohostrannou smlouvou upravující osvojení“, krajský soud dospěl k závěru, že Smlouva o právní pomoci „byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a má povahu mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR“, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“, a že skutečnost, zda je možné osvojit zletilé dítě, „si bude muset vyřešit soud ve Vietnamské socialistické republice“.
Proti usnesení krajského soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to otázky pravomoci, mezinárodní příslušnosti soudů ČR (tedy splnění podmínek řízení) rozhodovat ve věci osvojení zletilého v případě, kdy osvojitelem zletilého občana ČR má být občan Vietnamské socialistické republiky. Dovolatel má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, když Nejvyšší soud rozhodoval toliko o pravomoci – mezinárodní příslušnosti českých soudů ve věci nezrušitelného osvojení nezletilého občana ČR občanem Vietnamské socialistické republiky. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud vycházel z již neplatného zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, že odvolací soud nerozlišuje mezi instituty osvojení nezletilého a zletilého při aplikaci kolizní normy, že Smlouva o právní pomoci věcně nedopadá na osvojení zletilého a neměla by být použita v posuzované věci a že nesprávnou aplikací Smlouvy o právní pomoci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a odepření spravedlnosti.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolatel vymezuje právní otázku tak, že pravomoc soudu je třeba přednostně určit podle pravidel zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 91/2012 Sb.“), i když čl. 26 a 27 Smlouvy o právní pomoci mezi bývalou ČSSR a Vietnamskou socialistickou republikou stanoví jinak. Poukazuje přitom na skutečnost, že cizí prvek v řízení představuje výlučně vietnamská státní příslušnost osvojitele, zatímco ostatní ukazatele mají silnou vazbu k ČR. Přednost zákona č. 91/2012 Sb. dovozuje dovolatel zejména systematickým, historickým a teleologickým výkladem, když Smlouva o právní pomoci upravuje toliko osvojení „dítěte“, tedy nezletilého, a proto se ustanovení smlouvy na osvojení zletilého podle dovolatele neužijí. K tomu připojuje závěr, že tudíž na situaci dovolatele stran pravomoci českých soudů dopadá §60 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb., stran rozhodného práva pak §61 cit. zákona.
Z pohledu dovolacího soudu se jedná o otázku aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozhodnutí dovolání přípustné není, je nerozhodná.
Nejvyšší soud České republiky však dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání navrhovatele ani tak přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o pravomoci rozhodovat ve věci osvojení zletilého občana České republiky v případě, kdy osvojitelem je občan Vietnamské socialistické republiky, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud předně správně posuzoval pravomoc soudu, neboť ve věci je dán mezinárodní prvek. O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009).
Postup soudů v řízení s mezinárodním prvkem upravuje zákon č. 91/2012 Sb. Posouzení přednosti pramenů mezinárodního práva soukromého obsahující jurisdikční pravidla je conditio sine qua non , bez něhož nelze určit pravomoc soudu. Proto i posouzení této otázky spadá pod vymezení pojmu pravomoc soudu a použijí se přitom pravidla obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., přičemž podle §2 zákona č. 91/2012 Sb. se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3200/2020).
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 859/2014, na které odkazuje i dovolatel, uvedl zejména, že „takovou smlouvou je právě Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ze dne 27. 4. 1984, č. 98/1984 Sb., podle jejíhož článku 27 odst. 1 je k řízení o osvojení a jeho zrušení příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení. Citovaná dvoustranná smlouva vážící Českou republiku a Vietnam, by měla aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014), jestliže by unijní právo upravovalo stejný předmět řízení, což v dané věci nepřichází v úvahu [srov. čl. 1, odst. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000]“ .
Dovolací soud ostatně již v minulosti zaujal stanovisko, že soud dá zpravidla přednost úpravě podle dvoustranných smluv před smlouvami mnohostrannými (pokud v mnohostranných smlouvách nebylo dohodnuto jinak s účinností pro smluvní strany), neboť dvoustranné smlouvy řeší obvykle širší okruh právních vztahů mezi subjekty smluvních stran (srov. k některým otázkám výkladu a používání právní úpravy vztahů s mezinárodním prvkem v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím – ze zhodnocení poznatků z používání některých ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a mezinárodních smluv, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86). Z uvedeného vyplývá, že – byť lze polemizovat o aktuálnosti právní úpravy obsažené v čl. 27 Smlouvy o právní pomoci mezi býv. Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou – faktem zůstává, že uvedený článek zůstal až doposud nedotčen a je tudíž pro obě smluvní strany závazný.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlížel k odlišnosti institutu osvojení zletilého od institutu osvojení nezletilého, lze dodat, že Smlouva o právní pomoci mezi býv. Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou a zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se zletilým osvojencem sice výslovně nepočítají, avšak podle odborné literatury se pravidla pro osvojení vztahují i na „zletilého“ osvojence (k tomu srov. Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 313). Poukazuje-li pak dovolatel na skutečnost, že právní řád Vietnamské socialistické republiky institut osvojení zletilého nezná, přehlíží, že pro řešení otázky pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti soudů ČR, tj. splnění podmínek řízení rozhodovat ve věci osvojení zletilého v případě, kdy osvojitelem zletilého občana ČR má být občan Vietnamu, nebylo zjišťování těchto skutkových okolností pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka dovolatele, že aplikací Smlouvy o právní pomoci došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces a odepření spravedlnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu