ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3485.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3485/2020-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce O. K. , narozeného dne XY, bytem XY, s adresou pro doručování: XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti žalovaným 1) P. K. , narozené dne XY, a 2) D. G. , narozenému dne XY, oběma společně bytem XY, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 83/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. srpna 2020, č. j. 26 Co 172/2020-45, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. srpna 2020, č. j. 26 Co 172/2020-45, jakož i usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. července 2020, č. j. 7 C 83/2019-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. července 2020, č. j. 7 C 83/2019-41, rozhodl, že žalobci se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. října 2019, č. j. 7 C 83/2019-12, kterým bylo mj. zastaveno řízení o určení, že žalobce je v označeném rozsahu spoluvlastníkem předmětného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyložil, že žalobce návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti předmětnému usnesení téhož soudu nepodal v zákonné 15denní lhůtě po odpadnutí překážky, neboť ještě před tímto návrhem podal u téhož soudu (dne 4. prosince 2019) proti uvedenému rozhodnutí dovolání. Dále soud uvedl, že: „ve věci se nedá hovořit ani o tom, že by žalobce zmeškal lhůtu k podání odvolání z omluvitelného důvodu, neboť soud mu napadené usnesení doručoval na adresu, kterou žalobce uvedl v žalobě a která je totožná s adresou evidovanou v informačním systému evidence obyvatel.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. srpna 2020, č. j. 26 Co 172/2020-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odvodnil s tím, že: „v souzené věci podal žalobce 4. 12. 2019 dovolání a teprve poté (2. 6. 2020!), s ohledem na výsledek dovolacího řízení, napadl usnesení okresního soudu odvoláním, s nímž spojil návrh na prominutí zmeškání lhůty. Z logiky věci vyplývá, že překážka bránící žalobci podat odvolání odpadla nejpozději 3. 12. 2019, neboť následující den, tj. 4. 12. 2019, se žalobce obrátil na okresní soud s dovoláním. Nebránila-li žalobci žádná překážka k podání dovolání, nic mu nebránilo podat ani řádný opravný prostředek, tedy odvolání. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že žalobce měl dovolání (nikoli odvolání) podat pod dojmem sdělení o právní moci napadeného usnesení, neboť jedním ze základních právních principů moderního práva je zásada, že neznalost zákona neomlouvá.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal sám žalobce dovolání a současně požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. září 2020, č. j. 7 C 83/2019-52, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. října 2020, č. j. 7 C 83/2019-55, přiznal žalobci zcela osvobození od soudního poplatku z dovolacího řízení a ustanovil žalobci advokátku Mgr. Šárku Svobodovou, se sídlem shora.
Žalobce (dále též „dovolatel“) poté (zastoupen advokátkou) proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že: „napadené usnesení (odvolacího soudu) závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky omluvitelnosti důvodů zmeškání lhůty. Dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 omluvitelným může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné.“
V další části svého dovolání pak dovolatel rozvádí – s ohledem na uplatněnou variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání – dovolací argumentaci, poukazuje na (procesní) okolnosti dané věci, namítá, že v jeho případě došlo též k porušení práva na spravedlivý proces pro dále v dovolání rozvedené důvody, a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud „změnil napadené usnesení a sám prominul zmeškání lhůty k odvolání (a to i vzhledem k délce doby, po kterou dovolatel neustále bojuje za svá práva – od r. 1994), anebo aby napadené usnesení zrušil a vrátil věci Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.“
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání žalobce – jak bude dále vyloženo – nelze upřít opodstatnění; dovolání je přípustné i důvodné.
Shora již byl ve stručnosti zreferován dosavadní procesní průběh této věci. Při rozhodování ovšem odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu podle názoru dovolacího soudu z procesního spisu vyplývající podstatnou (procesní) okolnost, že žalobce již při podání žaloby, a to v podání označeném jako „Návrh na odklad zaplacení soud. poplatku do konce řízení“ ze dne 26. května 2019, tj. z téhož dne, kdy datoval – tehdy společně s žalobkyní 1) F. S. – svou určovací žalobu, výslovně uvedl, že je „bezdomovec…nemá žádný majetek ani peníze.“ Soud prvního v této procesní situaci namísto toho, aby přistoupil k realizaci poučovací povinnosti žalobce ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř., vydal usnesení o zastavení předmětného řízení.
Odvolací soud, ale ani soud prvního stupně při rozhodování dále nezohlednil(y), že žalobce podáním ze dne 3. prosince 2019 již výslovně požádal o ustanovení advokáta. Žalobce tuto žádost sice (formálně) učinil pro své zastoupení v dovolacím řízení, nicméně bylo nasnadě, že činí-li tak coby právní laik ve fázi bezprostředně po vydání usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení shora, bylo povinností soudu prvního stupně, vzhledem k tomu, že usnesení o zastavení řízení bylo žalobci doručeno přímo u soudu prvního stupně dne 2. prosince 2019 (viz úřední záznam na č. l. 21), považovat tuto žádost jako žádost žalobce, aby mu byl ustanoven advokát pro jeho zastupování v této dosud nepravomocně skončené věci. Namísto realizace poučovací povinnosti podle §30 o. s. ř. ovšem soud prvního stupně spis s dovoláním žalobce proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení předložil Nejvyššímu soudu, který předmětné dovolací řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (funkční nepříslušnost) usnesením ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24 Cdo 210/2020, zastavil, aniž by měl procesní podmínky pro reflexi nyní shora popsaných procesních souvislostí.
Po vrácení procesního spisu soudu prvního stupně a doručení usnesení dovolacího soudu žalobci přistoupil žalobce k podání odvolání proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně, kdy předmětnému návrhu – jak již shora bylo rovněž zrekapitulováno – soud prvního stupně nevyhověl, tj. zmeškání předmětné lhůty neprominul, přičemž k odvolání žalobce odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně shora označeným usnesením potvrdil.
Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně při rozhodování o prominutí zmeškání lhůty žalobce k podání odvolání proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení tedy nezohlednily nyní shora dovolacím soudem vyložené (procesní) okolnosti.
Jestliže podle judikatury omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř. může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013), tím spíše bylo nezbytné v daných poměrech při rozhodování o návrhu podle §58 odst. 1 o. s. ř. zohlednit, že v daném procesním stadiu žalobci nebylo zajištěno právní zastoupení, ačkoliv žalobce zjevně splňoval podmínky pro plnou soudní liberaci a ustanovení zástupce z řad advokátů.
V neposlední řadě dovolací soud je povinen s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky poukázat též na nálezovou judikaturu týkající se poučovací povinnosti účastníků, pakliže v této věci nesplnění poučovací povinnosti rozhodujícího soudu mohlo mít vliv na nesprávné rozhodnutí. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. března 2017, p. zn. IV. ÚS 682/16 (in https://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že cílem poučovací povinnosti ve smyslu v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je poučení účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti, přičemž poučovací povinnost musí být poskytnuta včas, tj. v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka řízení zapotřebí. Civilní soud je tedy povinen účastníka řízení včas seznámit s právem nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy je již z podání účastníka řízení zřejmé, že se v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn. Podle Ústavního soudu pokud soudy na požadavek stěžovatelky na ustanovení zástupce obsažený už v jejím žalobním podání nijak nereagovaly a přes celkovou nedostatečnost jejích podání ji řádně nepoučily o jejím právu nechat se zastoupit advokátem a požádat s ohledem na majetkové poměry o ustanovení zástupce, dopustily se porušení práva na spravedlivý proces.
Obdobné závěry lze vyvodit i v této věci, pakliže oba soudy při rozhodování o návrhu žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolaní proti předmětnému usnesení o zastavení řízení (soud prvního stupně), respektive odvolací soud při odvolacím přezkumu žalobcem napadeného usnesení soudu prvního stupně nezohlednily výše uvedené okolnosti, které správně při rozhodování zohlednit měly. Dovolacímu soudu přitom v této fázi nepřísluší provádět příslušná skutková zjištění, neboť je vázán rozsahem zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud.
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není; Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty první také usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu