ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.349.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 349/2021-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci umístěného D. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného procesní opatrovnicí K. M., advokátkou se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Brno , příspěvkové organizace se sídlem v Brně, Húskova č. 1123/2, IČO 00160105, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 223/2020, o dovolání zdravotního ústavu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2020 č. j. 44 Co 134/2020-26, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2020 č. j. 71 L 223/2020-11 rozhodl, že převzetí umístěného D. K. do zdravotního ústavu - Psychiatrické nemocnice Brno dne 18. 5. 2020 bylo v souladu se zákonnými důvody, a že „důvody detence trvají podle §38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb.“. Soud prvního stupně vycházeje z výslechu ošetřující lékařky M. dospěl k závěru, že umístěný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe, jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, je pod vlivem návykové látky a hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, a že tedy k převzetí umístěného došlo ze zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že tyto důvody trvají.
K odvolání umístěného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2020 č. j. 44 Co 134/2020-26 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí D. K. do zdravotního ústavu nebylo v souladu se zákonnými důvody, a nařídil jeho propuštění; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v oznámení o převzetí nemocného ze dne 18. 5. 2020 jsou důvody nedobrovolné hospitalizace uvedeny tak, že pacient (umístěný) je v opakovaném kontaktu se zdravotním ústavem, RZP si volal sám, v popředí má zrakové a sluchové halucinace (vidí hvězdu, slyší hlasy, které mu rozkazují a komentují, co má dělat, na zádech mu roste bulka), pacient připustil abúzus marihuany a lékovou non-complianci. Podle zdravotního ústavu je hospitalizace nutná a je třeba provést nastavení medikace z důvodu psychotické alterace stavu. Ze záznamu o výjezdu RZP ze dne 18. 5. 2020 vyplývá, že pacient při příjezdu již čekal na chodníku, po nástupu do sanitky uváděl, že se cítí lépe, pouze dodával, že si občas přeje umřít, že je unavený a že chce do nemocnice si odpočinout a vyspat se; jiné potíže negoval. Při přijetí do zdravotního ústavu téhož dne byl pacient podle přijímající lékařky K. V. lucidní, správně orientovaný, spolupracoval, psychomotoriku měl v normě, kontakt navazoval adekvátní, odpovědi měl přiměřené, byť kusé a stručné, pacient byl poklesle naladěn, měl vnitřní tenzi a připouštěl shora popsané halucinace. Hovořil o myšlenkách na smrt, avšak bez tendence k realizaci, taktéž neprojevoval tendence k auto ani heteroagresivnímu chování, nejevil známky poranění ani krvácivých projevů; dle diagnózy byl pacient ve fázi akutní a přechodné polymorfní psychotické poruchy se symptomy schizofrenie. Naproti tomu z protokolu sepsaného dne 22. 5. 2020 pracovnicí soudu prvního stupně s ošetřující lékařkou H. M., který se stal „stěžejním důkazem“ pro rozhodnutí soudu prvního stupně, se podává, že při přijetí pacient nespolupracoval, verbální kontakt s ním byl nepřínosný, na většinu dotazu neodpoví nebo zopakuje otázku; měl naslouchací postoje, dekoncetrované myšlení, potlačovanou dráždivost, difusně paranoidní halucinatorně bludné produkce probíhající na pozadí a inadekvátní chování s vágními suicidálními ideacemi. U pacienta byla zjištěna přítomnost marihuany v moči, léková noncompliance a parciální náhled. Podle názoru M. umístěný bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe a jeho převzetí a další držení bylo a je nutné, neboť stále trvá riziko neadekvátního jednání pod vlivem alterace stavu, je třeba stabilizace stavu a farmakoterapie, čehož nelze dosáhnout jinak než hospitalizací. Podle názoru odvolacího soudu se však z uvedených zpráv nepodává, jakým konkrétním chováním umístěný ohrožoval sebe či okolí, v čem spočívá bezprostřednost a závažnost ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak. Umístěným uváděné myšlenky na smrt, i podle citované zprávy z centrálního příjmu, neměly tendenci k realizaci. Pacient neprojevoval žádnou agresi vůči sobě či třetím osobám, na jeho těle nebyly známky žádného poranění. Toto ohrožující chování ostatně konkrétně nepopisuje ani M., „její výpověď zcela nepostačující, v podstatě byl pouze zopakován shora uvedený popis bez další specifikace ohrožování umístěného“. Ani konstatování skutečnosti, že v moči umístěného byla zjištěna přítomnost marihuany, jakož i okolnost lékové non-compliance „nepostačuje podle názoru odvolacího soudu k učinění závěru o bezprostředním a závažném způsobu ohrožování umístěného zejména za situace, kdy umístěný sám vyhledal lékařskou pomoc, dokázal tedy vyhodnotit svůj zdravotní stav a v případě vycítění obtíží si sám zavolal včas rychlou zdravotnickou pomoc“. Odvolací soud proto uzavřel, že za dané situace „podmínky nedobrovolné hospitalizace umístěného v předmětném zdravotním zařízení nebyly naplněny, když předmětným zdravotním ústavem byly naprosto nedostatečně jak tvrzeny, tak doloženy podstatné skutečnosti“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zdravotní ústav (Psychiatrická nemocnice Brno) dovolání. Namítal, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení „zcela rezignoval na svoji roli, která vyplývá ze zásad nesporného řízení, a to zejména ze zásady oficiality a vyšetřovací a s tím související odpovědnosti soudu za zjištění rozhodných skutečností“. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru o nejednoznačnosti a neúplnosti skutkového stavu ve vztahu k naplnění podmínek podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., měl v souladu s výše uvedenými zásadami rozhodnout o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení, popř. z vlastní iniciativy učinit kroky ke zjištění rozhodných skutečností, nikoliv se pouze omezit na konstatování, že zdravotnické zařízení naprosto nedostatečně tvrdilo a prokázalo podstatné skutečnosti, jinak řečeno neuneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Uvedený postup odvolacího soudu je typický pro sporná řízení, avšak v nesporech, kterým je i řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, se neuplatňuje. Odvolací soud podle názoru dovolatele postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, jestliže své rozhodnutí založil na z podstatné části chybějících skutkových zjištěních (podle jeho názoru nebyla dostatečně tvrzena a prokázána podmínka závažného a bezprostředního ohrožení sebe nebo svého okolí a příp. i podmínka nezbytnosti hospitalizace), což mělo zásadní dopad na správnost jeho právních závěrů. Dále odvolací soud pochybil, jestliže zdravotnímu ústavu (resp. jeho právnímu zástupci) nebylo doručeno odvolání umístěného (a nebylo ani nařízeno jednání o projednání odvolání), čímž bylo zdravotnímu ústavu znemožněno se k odlišnému hodnocení důkazů a k odlišnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit či doplnit návrhy na dokazování, a to za situace, kdy soud prvního stupně skutková zjištění považoval za úplná a jednoznačná. Prvním úkonem v odvolacím řízení vůči zdravotnímu ústavu bylo až doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Lze tak podle názoru dovolatele konstatovat, že odvolací soud nejen odepřel zdravotnickému zařízení aktivní účast v odvolacím řízení, ale zároveň ze strany odvolacího soudu došlo k překvapivé změně rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud provedl jakékoliv dokazování nebo zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Tento postup je zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces i judikaturou Ústavního soudu (konkrétně nálezy sp. zn. I. ÚS 3725/10, sp. zn. II. ÚS 1180/14 a sp. zn. II. ÚS 2398/18). Kromě toho dovolatel považuje za „stěžejní“ doposud neřešenou otázku, zda v případě, že je učiněno rozhodnutí o nezákonnosti převzetí umístěného, má být současně vždy bez dalšího (automaticky) rozhodnuto o nařízení propuštění umístěného ze zdravotního ústavu, či zda je soud v takovém případě povinen alespoň stručně ověřit, zda aktuální zdravotní stav umístěného neodůvodňuje jeho další držení ve zdravotním ústavu a podle toho následně rozhodnout o případném nařízení propuštění. Jinak řečeno, „zda na nezákonné převzetí umístěného do zdravotnického zařízení může navázat zákonné držení“. V projednávané věci totiž došlo k situaci, kdy umístěný byl propuštěn v době, kdy již zdravotní ústav i soudy disponovaly znaleckým posudkem zpracovaným nezávislým znalcem z oboru psychiatrie, z něhož se jednoznačně podávalo, že umístěný ohrožuje sebe i své okolí a že jeho hospitalizace s omezením kontaktu s okolním světem je nezbytná po dobu cca šesti měsíců. Umístěný tedy byl z nařízení odvolacího soudu propuštěn ve chvíli, kdy zde po medicínské stránce byly splněny podmínky pro jeho další držení ve zdravotnickém zařízení bez jeho souhlasu. Podle názoru dovolatele tak zcela selhala ochrana, která je ústavními i běžnými zákony zaručena jednak nemocné osobě, jednak společnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu (případně i usnesení soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení dvou otázek procesního práva, a to otázky, jak má soud rozhodnout, dospěje-li k závěru, že k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu nedošlo ze zákonných důvodů, a otázky, jakým způsobem má postupovat odvolací soud, má-li za to, že z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá jiný závěr o tom, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, než ke kterému dospěl soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání zdravotního ústavu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Hmotněprávní úprava k této problematice je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení §38 odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. §38 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Z uvedeného důvodu byl převzat do zdravotního ústavu také D. K. (umístěný) v projednávané věci.
Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“ nebo „zákon o zvláštních řízeních soudních“). Citovaný zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených, obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení §66 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo detenčního řízení. Rozlišuje přitom dvě fáze detenčního řízení, a to první fázi – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a druhou fázi – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Uvedené dvě fáze detenčního řízení na sebe logicky navazují v tom smyslu, že druhá fáze řízení je podmíněna kladným rozhodnutím soudu v první fázi (srov. §80 z. ř. s., podle kterého, jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že trvají důvody, aby byl člověk nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu.). Rozhodnutí soudu v první fázi detenčního řízení přitom není v soudní praxi považováno za rozhodnutí ve věci samé, ale za rozhodnutí zatímního charakteru (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 ).
V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, o které se jedná v dané věci, musí soud do sedmi dnů (srov. §77 odst. 1 z. ř. s.) rozhodnout o tom, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a (zároveň) o tom, zda tyto důvody trvají (srov. §78 odst. 1 z.ř.s.). Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. Soud se tedy v rámci této první fáze detenčního řízení musí zabývat jak tím, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, ale zároveň i tím, zda tyto důvody stále trvají. Dojde-li soud k závěru, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, anebo že k převzetí sice došlo ze zákonných důvodů, avšak tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze zdravotního ústavu. V takovém případě je zdravotní ústav povinen po doručení usnesení umístěného člověka neprodleně propustit (srov. §78 odst. 2 z. ř. s.). Z uvedeného vyplývá, že s negativním rozhodnutím soudu v první fázi detenčního řízení (tj. vysloví-li soud, že k převzetí člověka nedošlo ze zákonných důvodů), zákon bez dalšího spojuje povinnost soudu rozhodnout o neprodleném propuštění umístěného člověka, a je z logiky věci vyloučeno, aby se soud měl (mohl) dále zabývat tím, zda „tyto důvody“, o nichž rozhodl, že jsou nezákonné, „trvají“. S ohledem na výše zmíněnou podmíněnost druhé fáze detenčního řízení na (kladném) výsledku první fáze ani není možné, aby soud – jak naznačuje dovolatel v podaném dovolání – při absenci jeho kladného rozhodnutí v první fázi detenčního řízení činil jakékoli procesní úkony související s druhou fází detenčního řízení („ověřoval, zda aktuální zdravotní stav umístěného neodůvodňuje jeho další držení ve zdravotnickém zařízení“), v níž je rozhodováno o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu.
Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že při svém rozhodování „rezignoval na svoji roli, která vyplývá ze zásad nesporného řízení“, a že „nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně“.
Jak bylo uvedeno výše, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu je upraveno zákonem o zvláštních řízeních soudních. Tento zákon principiálně stojí na tzv. vyšetřovací zásadě, jež bez výjimky platí pro všechna řízení upravená v tomto zákoně, která lze zahájit i bez návrhu (takovým řízení je i předmětné detenční řízení). Tato zásada je vyjádřena v obecné části citovaného zákona, a to jednak v ustanovení §20 odst. 1 z. ř. s., podle kterého je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, aniž by byl přitom omezen pouze na skutečnosti, které uvádějí účastníci, a jednak v ustanovení §21 z. ř. s., podle něhož soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V odvolacím řízení pak obecně platí princip úplné apelace vyplývající z ustanovení §28 z. ř. s., které stanoví, že v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a že – opět ve smyslu výše zmíněné vyšetřovací zásady – odvolací soud k novým skutečnostem nebo důkazům přihlédne, i když nebyly uplatněny. Průběh řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu je upraven v ustanovení §77 odst. 1 a 2 z. ř. s., jež stanoví, že soud rozhodne bez jednání do 7 dnů od převzetí, že k projednání věci svolá jiný soudní rok, který se zpravidla koná ve zdravotním ústavu, a že soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, přičemž k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá; ustanovení §70 z. ř. s. se nepoužije.
Specifikum této první fáze detenčního řízení, v níž soud rozhoduje o přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu, spočívá v tom, že vzhledem k nutnosti rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě 7 dnů, zákon nevyžaduje, aby soud nařizoval jednání, ani nelze v této fázi detenčního řízení provádět rozsáhlé dokazování. Proto je také vyloučena aplikace ustanovení §70 z. ř. s. (z níž se podává nutnost vypracování znaleckého posudku o zdravotním stavu umístěného a nařízení jednání), které platí až pro druhou fázi detenčního řízení, v níž soud rozhoduje o přípustnosti dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu. Aby soud mohl rozhodnout o tom, zda k převzetí člověka do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, musí být provedeno dokazování alespoň v minimálním rozsahu stanoveném v §77 odst. 2 z. ř. s. Je přitom povinností soudu - v souladu s již zmíněnou zásadou vyšetřovací - zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a proto také soud není při zjišťování skutkového stavu omezen jenom na skutečnosti, které účastníci přednesli, a důkazy, jejichž provedení navrhli (srov. §20 a §21 z. ř. s.). Skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí je nutno rozumět skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům hmotněprávních norem vztahujících se k předmětu řízení (v daném případě okolnosti, za nichž lze podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, převzít pacienta bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče). V rámci dokazování by tak měly být zjištěny úplné a přesné informace o umístěném člověku a o důvodech jeho umístnění do zdravotního ústavu a dále prověřeny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch závěru o zákonnosti nedobrovolného převzetí do zdravotního ústavu. Úplné objasnění těchto skutečností (skutkového stavu) je povinností soudu; musí je náležitě vyšetřit i tehdy, když je žádný z účastníků neučinil součástí svých přednesů a popř. ani nevyplývají z obsahu spisu, jakož i tehdy, když je sice účastníci do řízení vnesli či jinak plynou ze spisu, ale neučinili k nim odpovídající důkazní návrhy.
V tomto procesním rámci, jak je upraven v zákoně o zvláštních řízeních soudních, je soud povinen se pohybovat při zjišťování skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli. V dalším se na procesní instituty, které v tomto zákoně nejsou upraveny buď vůbec, nebo jen zčásti, subsidiárně (podpůrně) použije právní úprava obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. §1 odst. 3 a 4 z. ř. s.), a přiměřeně též ustálená soudní judikatura se k ní vztahující.
Podle ustanovení 213 odst. 1 o. s. ř. (které se použije subsidiárně, protože zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví jinak) odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. (k tomu srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001).
V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že v době převzetí do zdravotního ústavu „umístěný ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe“ a že „hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak“, a že tento stav trvá. Uvedený skutkový závěr soud prvního stupně založil především na svědecké výpovědi ošetřující lékařky H. M., zachycené do protokolu sepsaného dne 22. 5. 2020 na místě samém v Psychiatrické nemocnici Brno na odd. 22 vyšší soudní úřednicí M. H., která také výslech jmenované lékařky (jak to umožňuje ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) provedla. Domníval-li se odvolací soud, že takový skutkový závěr z obsahu výpovědi jmenované svědkyně nevyplývá, resp. že její výpověď „je zcela nepostačující“, neboť z ní podle názoru odvolacího soudu nevyplývá, „jak konkrétně pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe“, měl výslech M. zopakovat a opatřit si tak pro posouzení její výpovědi rovnocenné podklady jako měl soud prvního stupně. Tento postup byl v daném případě na místě o to spíše, že detenční řízení (jako celek) je ovládáno již zmíněnou zásadou vyšetřovací a že pro odvolací řízení platí princip úplné apelace, kdy odvolací soud při zjišťování skutkového stavu (skutečností důležitých pro rozhodnutí) není limitován toliko skutečnostmi a důkazy, které účastníci uplatnili před soudem prvního stupně. To – vztaženo na posuzovanou věc – znamená, že odvolací soud za situace, kdy z doposud provedených důkazů se podle jeho mínění „nepodává, jakým konkrétním chováním umístěný ohrožoval sebe či okolí, v čem spočívá bezprostřednost a závažnost ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak“, měl sám (i bez návrhu některého z účastníků) dokazování doplnit tak, aby v tomto směru získal relevantní poznatky, ze kterých lze učinit jednoznačný závěr o tom, zda okolnosti, za nichž bylo možno podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, převzít umístěného D. K. bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče, byly splněny či nikoli. Kromě toho neměla uniknout pozornosti odvolacího soudu skutečnost, že téměř měsíc předtím, než odvolací soud dne 11. 8. 2020 vydal dovoláním napadené usnesení, byla usnesením soudu prvního stupně ustanovena znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Eva Čermáková, aby „ve lhůtě 21 dnů“ vypracovala znalecký posudek o zdravotním stavu umístěného, a že tento posudek (který byl ve stanovené lhůtě vyhotoven dne 7. 8. 2020, tedy ještě před vydáním dovoláním napadeného usnesení) mohl odvolacímu soudu poskytnout potřebné poznatky pro jeho rozhodnutí. Dospěla-li navíc jmenovaná znalkyně k závěru, že „v současné době držení posuzovaného v ústavu při omezení styku s okolním světem je nutné, předpokládaná doba hospitalizace je asi 6 měsíců“, lze sdílet názor dovolatele, že situace, která na základě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nastala (tj. neprodlené propuštění umístěného), zřejmě nekoresponduje se smyslem a účelem shora popsané právní úpravy detenčního řízení.
Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že nedoručil zdravotnímu ústavu (jako účastníku řízení – srov. §67 odst. 1 z. ř. s.) odvolání umístěného podané proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že převzetí umístěného D. K. do zdravotního ústavu bylo souladu se zákonnými důvody a že tyto důvody trvají. Je mimo pochybnost, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, nemá – jak již bylo uvedeno výše – povahu rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k tomu, že zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví vlastní pravidla pro doručování odvolání proti takovému typu rozhodnutí v rámci detenčního řízení, je třeba v tomto směru subsidiárně použít příslušnou právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu. I když se z ustanovení §210 o. s. ř. podává, že odvolání směřující proti usnesením, která nejsou rozhodnutími ve věci samé, se doručují jen těm účastníkům řízení, jichž se týkají, a jen tehdy, shledá-li to soud prvního stupně vhodným či účelným, je třeba toto ustanovení i v dané věci (bez ohledu na zákonem kladený důraz na rychlost první fáze detenčního řízení) vykládat s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, která zastává názor, že nebylo-li odvolání doručeno druhému účastníku řízení (který má opačné procesní postavení), a ten proto neměl možnost se k jeho obsahu vyjádřit, jedná se o porušení principu rovnosti účastníků řízení, a to obzvláště za situace, jestliže odvolací soud – tak jako v projednávané věci – změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by ve věci bylo nařízeno jednání (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 a ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3343/16 ).
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení v celém rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). I když byl umístěný D. K. po napadeném usnesení odvolacího soudu ze zdravotního ústavu již propuštěn, a tudíž odpadl důvod pro vedení řízení (§16 z. ř. s.), lze pokračovat v odvolacím řízení za podmínek uvedených v ustanovení §72 z. ř. s.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu