ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3521.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3521/2020-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. K., zemřelém dne 24. srpna 2016, posledně bytem XY, za účasti 1) L. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh č. 1294/52, a 2) J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská č. 1984/5, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2181/2016, o dovolání J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 29 Co 352/2019-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.10.2019, č.j. 29 Co 352/2019-175, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.3.2019, č.j. 34 D 2181/2016-120 (kterým byla určena obvyklá cena majetku, jenž měl zůstavitel J. K. s pozůstalou manželkou L. K. ve společném jmění manželů, dále bylo určeno, co z tohoto majetku připadá pozůstalé manželce a co patří do pozůstalosti, rovněž byla určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše pasiv a čistá hodnota pozůstalosti a bylo potvrzeno nabytí dědictví podle zákonných dědických podílů pozůstalé manželce L. K. a pozůstalému synovi J. K. a rozhodnuto o nákladech řízení o pozůstalosti), když odvoláním napadené usnesení soudu shledal jako správné, jak ohledně rozsahu majetku patřícího do společného jmění manželů, jeho rozdělení mezi pozůstalou manželku a pozůstalost po zůstaviteli a v návaznosti na to i rozsahu majetku zůstavitele, tak i ohledně potvrzení nabytí dědictví dědicům podle zákonné posloupnosti.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.10.2019, č.j. 29 Co 352/2019-175, podal pozůstalý syn J. K. dovolání s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že přípustnost dovolání „spatřuje v tom, že: a) odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo b) odvolací soud řešil právní otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vlivu sloučení Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4 - Podolí a Správního bytového družstva Rozvoj v roce 1979 a vyčlenění části družstva a vznik stávajícího BD Bráník – Podolí v roce 1996, v důsledku toho pak nesprávně nezařadil družstevní podíl v BD Bráník - Podolí, spojený s právem nájmu bytu, do společného jmění manželů, resp. do dědictví, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. 29 Odo 460/2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 a sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, a řešil také otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to, „zda sloučení bytových družstev dle §91 odst. 1, odst. 3 ve spojení s §49 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném v rozhodné době, způsobilo nabytí družstevního podílu do společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalé manželky podle ust. §143 občanského zákoníku“. Podle jeho názoru podíl v BD Bráník - Podolí spadá do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a měl být v rámci pozůstalostního řízení vypořádán mezi pozůstalou manželku a pozůstalého syna podle zákonných kritérií. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pozůstalá manželka L. K. ve vyjádření k dovolání uvedla, že po provedeném vypořádání společného jmění s bývalým manželem J. J. se od 21.5.1976 stala výlučnou členkou Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4, v bytě přiděleném v roce 1959 stále bydlí, a je toho názoru, že na její výlučné členství v družstvu a družstevní podíl nemohou mít vliv žádné organizační změny v družstvu, ke kterým v průběhu času docházelo, členská práva a povinnosti jí zůstala zachována z předchozí doby. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2417/2002 a má za to, že odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu na daný případ nedopadají. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť vyřešení otázky společného členství v bytovém družstvu odvolacím soudem, na které dovoláním napadené usnesení závisí, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Ustálená praxe dovolací soudu vychází z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem České republiky již v rozsudku ze dne 14.3.2003, sp. zn. 28 Cdo 2417/2002, že stane-li se vyčleňované družstvo vlastníkem nebo spoluvlastníkem jednoho či více domů s byty nebo nebytovými prostory, k nimž měli členové dosavadního družstva vlastnický či nájemní vztah, pak je povinno respektovat práva a povinnosti těchto členů jako jejich nový partner a nástupce dosavadního družstva, a z toho vyplývá závěr, že právní postavení člena nově vzniklého družstva se nemění. V souladu s tím soudy obou stupňů dovodily, že byla-li L. K. výlučnou členkou Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4 již od 21.5.1976 (po zániku společného členství a vypořádání s bývalým manželem), nemohlo se na tomto jejím výlučném členství ničeho změnit ani po uzavření manželství se zůstavitelem 21.9.1976, ani po sloučení tohoto bytového družstva se Stavebním bytovým družstvem Rozvoj v roce 1979, ani následným vyčleněním nynějšího Bytového družstva Bráník – Podolí v roce 1996, když předmětem nájmu je stále byt, k němuž vzniklo právo na přidělení ještě za trvání manželství L. K. s J. J. (zůstaviteli J. K. právo na přidělení předmětného bytu nikdy nevzniklo).
K námitce dovolatele, že otázka sloučení bytových družstev nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, nezbývá než dodat, že to, co bylo vysloveno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky pro případ vyčleňování družstva (viz výše), logicky platí i v případě slučování bytových družstev, což je ostatně zcela zřejmé i z dovolatelem uvedených ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., ve znění účinném v roce 1979, která měla stejnou právní úpravu jak ohledně právních následků spojených se sloučením družstva, tak i rozdělením družstva. Pokud pak dovolatel v dovolání označil rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž dovozuje svůj vlastní názor na to, že v daném případě se zůstavitel stal společným členem stávajícího bytového družstva společně s pozůstalou manželkou, je třeba uvést, že tato rozhodnutí řeší otázku společného členství manželů v bytovém družstvu za zcela jiných skutkových okolností – totiž úpravu členství v družstvu po té, co vlastnické právo k domu s byty nabylo bytové družstvo založené nájemci (dosud nedružstevních) bytů.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu