ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3556.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3556/2020-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzovaného Ľ. F., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného opatrovníkem J. J., advokátem se sídlem v XY, za účasti obce Staré Křečany , se sídlem ve Starých Křečanech č. p. 38, IČO 00261653, o svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 0 P 516/2004, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 13 Co 56/2019-230, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 13 Co 56/2019-230, není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť z hlediska (negativního) vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaný způsobilý samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů stanovením limitu částkou 4 000 Kč měsíčně, jakož i uvedení hodnotícího úsudku soudu, proč nakonec přistoupil k takovémuto rozsahu omezení svéprávnosti, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016).
Vymezení rozsahu, v jakém byla soudem způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezena pro oblast majetkových vztahů (zejména – nikoliv výlučně – pro ta právní jednání, s nimiž příslušná hmotněprávní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního poměru, pro nějž je příznačná směna ekonomicky ekvivalentních hodnot), lze (a obvykle tomu tak je) definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty (nepřímého) předmětu právního vztahu. Nezbytné je vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční. Odvolací soud potvrzením rozsudku soudu prvního stupně akceptoval při formulaci v pořadí druhou zmíněnou variantu, která je v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, a ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016, což je přijímáno i v rovině ústavní (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).
Za vnitřně rozporný nelze shledat výrok I. bod 1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem potvrzen, ani vzhledem k začlenění vyloučení právních jednání v běžných záležitostech každodenního života do návětí. Je to na úkor přehlednosti, pročež lze pro futuro apelovat na jeho vhodnější formulaci, avšak není možné uzavřít, že by použitá formulace nebyla v souladu s ustanovením §155 odst. 1 o. s. ř. a ustanovením §40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Vymezení rozsahu, v jakém byla soudem způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezena pro oblast majetkových vztahů, definovaného pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty (nepřímého) předmětu právního vztahu ipso facto zahrnuje množinu právních jednání v běžných záležitostech každodenního života, pro níž je příznačná směna ekonomicky ekvivalentních hodnot (typicky kupní smlouva) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019], a proto je výrok rozsudku i z tohoto hlediska bezrozporný, čemuž ostatně odpovídá i odůvodnění (bod 34 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, že posuzovaný není schopen samostatně nakládat s finančními prostředky; „(j)e schopen činit určité základní nákupy a jednorázově hospodařit s částkou do výše 1 000 Kč, což by ho mělo ochránit před neodpovědným jednáním v podobě braní si půjček. Doporučená částka by měla pokrývat běžné nákupy posuzovaného“ – skutkové zjištění z bodu 20 rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal (bod 4 rozsudku odvolacího soudu) – což je reflektováno podstatným skutkovým zjištěním ohledně výše částky pro „pokrytí stávajících potřeb“, která činí na týden 1 000 Kč (bod 8 rozsudku odvolacího soudu). Opodstatněně nelze odvolacímu soudu vytýkat neuvedení hodnotícího úsudku, jak k stanovenému limitu dospěl. Vysvětlil a logicky zdůvodnil, že se jedná o částku reálně umožňující posuzovanému právní jednání v běžných záležitostech každodenního života. Stanovený limit zohledňující majetkové poměry posuzovaného tomu odpovídá.
Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, ve kterém se vyjadřoval k situaci, kde hodnotící úsudek (zcela) scházel, nelze v tomto směru považovat za případný.
Nejvyšší soud proto dovolání posuzovaného na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu