ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.356.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 356/2021-162
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058, proti žalovaným 1) I. L. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 266/3, a 2) V. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 33/577, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 234/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2020, č. j. 51 Co 185/2020-118, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen již „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2020, č. j. 6 C 324/2017-86, určil, že právní jednání, kterým vzal dlužník J. L. zpět prohlášení, kterým uplatnil právo na svůj zákonný podíl z dědictví po zůstavitelce V. L., je vůči žalobci právně neúčinné, a uložil žalovaným zaplatit žalobci 24 079 Kč na náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že J. L. bylo rozsudkem ze dne 8. 2. 2000 uloženo zaplatit žalobci 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. od 30. 11. 1995. Za účelem vymožení této pohledávky je proti němu vedeno exekuční řízení. Dlužník žil řadu let ve společné domácnosti se svou matkou V. L. a se svým bratrem I. L. (žalovaným 1/). Jeho matka sepsala dne 18. 1. 2007 závěť formou notářského zápisu, v níž odkázala veškerý majetek rovným dílem žalovanému 1) a žalované 2) (své vnučce, dceři dlužníka J. L.). V závěti zůstavitelka uvedla „svého syna J. L. prosím, aby mou poslední vůli respektoval a neuplatňoval nárok na dědictví po mě“. J. L. (dále též „dlužník“) nejdříve v průběhu dědického řízení dne 22. 11. 2016 uplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, následně dne 8. 3. 2017 před soudním komisařem prohlásil, že prohlášení o uplatnění práva na povinný díl bere zpět. Oba závětní dědici v pozůstalostním řízení prohlásili, že J. L. nebyl zůstavitelkou vyděděn mlčky. Čistá hodnota pozůstalosti byla vyčíslena na 4 520 233,01 Kč. Soud dále zjistil, že v roce 2016 bylo proti J. L. nařízeno pět exekucí, a v roce 2014 dvě exekuce. Z exekučního spisu bylo zjištěno, že pro žalobce zbývá proti povinnému vymoci 675 559,14 Kč. Dlužník J. L. dne 30. 5. 2019 zemřel, řízení o jeho pozůstalosti bylo pravomocně zastaveno. Soud dospěl k závěru, že oběma žalovaným bylo v průběhu pozůstalostního řízení známo, že byl J. L. zadlužen. Vzetím zpět prohlášení, kterým uplatnil právo na svůj zákonný podíl z dědictví, pozbyl majetkovou hodnotu, z níž by se mohl uspokojit žalobce jako jeho věřitel. Dlužník nebyl vyděděn mlčky, takový způsob umožňuje až občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, závěť však byla sepsána v roce 2007. Platnost závěti nebyla nikým v dědickém řízení zpochybněna, v tomto řízení ji soudu nepřísluší přezkoumávat. Právní jednání dlužníka nemělo výlučně procesní účinky, ale rovněž účinky hmotněprávní, proto soud nesouhlasí s názorem žalovaných, že by toto právní jednání nebylo napadnutelné odpůrčí žalobou. Ohledně námitky žalovaných, že dlužník svým právním jednáním vyhověl mravnímu závazku a ohledům slušnosti ve smyslu §591 písm. d) o. z., soud I. stupně uvedl, že o jednání ve smyslu tohoto ustanovení jde, pokud mravní závazek převáží nad povinností dlužníka splnit dluh vůči věřiteli, jestliže takové jednání (opominutí) dlužníka je přiměření jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2332/2018. Dlužník v pozůstalostním řízení měnil své stanovisko, neměl tedy jednoznačně v úmyslu plnit vůli zůstavitelky obsaženou v závěti. Vzdání se práva na zákonný podíl z pozůstalosti nebylo za jeho „tristní ekonomické situace“ přiměřené jeho majetkovým poměrům a zcela „zásadně nepříznivě“ ovlivnilo hodnotu jeho majetku. Z občanského zákoníku vyplývá podíl nepominutelného dědice a z usnesení z pozůstalostního řízení plyne hodnota pozůstalosti, který byla rozdělena mezi žalované rovným dílem, z toho tedy vyplývá i podíl dlužníka v případě, že by svůj nárok uplatnil (565 069 Kč). Námitku žalovaných, že není zřejmé, jaké majetkové hodnoty ušly z majetku dlužníka, proto soud I. stupně považoval za nedůvodnou.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 51 Co 185/2020-118, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítnul, a uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných 35 880 Kč na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud provedl doplňující výslech žalovaného 1) z nějž zjistil, že dlužník žil po rozvodu ve společné domácnosti se zůstavitelkou a žalovaným 1), ti o jeho dluhu věděli, dlužník se dále zadlužoval, fyzicky se staral o zůstavitelku. Ze spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že pro žalobce bylo vymáháno 450 000 Kč na jistině a na úrocích z prodlení 928 332 Kč, vymoženo pro něj bylo 734 988 Kč, na odměnu soudního exekutora bylo vymoženo 166 326 Kč z vymáhaných 211 590 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žaloba je z procesního hlediska možná, neboť výše podílu nepominutelného dědice plyne z občanského zákoníku a usnesení o dědictví. Na závěť se použije právo platné v den smrti zůstavitele, proto dlužník mohl být vyděděn i mlčky podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., avšak v řízení o pozůstalosti oba žalovaní prohlásili, že nedošlo k vydědění dlužníka, ani mlčky, tímto byla tato otázka vyřešena v pozůstalostním řízení a nelze ji v tomto řízení řešit ani jako otázku předběžnou. Odvolací soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 a uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil, že dlužník fakticky zcela splnil jistinu 450 000 Kč a na úrocích z prodlení cca 335 000 Kč. Zároveň podle něj soud prvního stupně zcela nezohlednil rodinné vztahy dlužníka se zůstavitelkou. Poukázal na článek JUDr. Mgr. Ondřeje Horáka, Ph.D., citovaný odvolateli, a uvedl, že se nejedná o žádný ze tří tam příkladmo uvedených případů, kdy se nejedná o plnění mravního závazku, na projednávanou věc se z něj pak dále vztahuje názor, že by se mělo přihlédnout k vůli zůstavitele i v případě, že půjde o pořízení ve prospěch rodinných příslušníků v linii přímé. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že důvodem opominutí dlužníka v závěti zůstavitelky byla jeho zadluženost ve vztahu k třetím osobám, avšak následné respektování poslední vůle je nutné vyložit jako vyhovění mravnímu závazku, to vše s přihlédnutím k okolnostem, že se sice o zůstavitelku fyzicky staral, tu však jeho dluhy trápily a veškeré jeho výdaje spojené s bydlením v jejím domě hradila zůstavitelka a žalovaný 1). Podstatnou je skutečnost, že jistina činila 450 000 Kč a do smrti dlužníka na ni bylo žalobci uhrazeno 734 988 Kč. Dlužník se cíleně nevyhýbal splácení dluhů, hradil je na úkor svých potřeb, které byly uspokojovány především z prostředků zůstavitelky. Zájem uspokojit příslušenství věřitele ve výši 15 % ročně poté, co již jistina a velká část úroků z prodlení byla uspokojena, nemůže převážit nad respektem k vůli zůstavitelky. Původní uplatnění práva dlužníka na povinný díl nelze chápat jako účelové, neboť dlužník byl ve svízelné majetkové situaci. Místo dlužníka byla povolána jeho dcera (vnučka zůstavitelky), byl tak zachován smysl dědění. I kdyby byl úkon hodnocen jako neúčinný vůči žalobci, musel by být rozsudek soudu I. stupně zrušen, neboť se nezabýval tím, že na povinný díl je třeba podle §§1660 a 1661 započíst, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech a to, co mu dal zůstavitel na založení samostatné domácnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné pro řešení dosud neřešené otázky nadřazenosti mravního závazku dlužníka vůči zůstavitelce nad závazkem vůči věřiteli, který je invalidním důchodcem. Upozorňuje, že závěť, o kterou se plnění mravního závazku opírá, je 9 let stará, dlužník se o zůstavitelku během té doby každý den řádně staral, není proto jasné, jak může být jeho nárok na povinný díl v rozporu s mravním závazkem, naopak žalovaná 2) navštěvovala zůstavitelku pouze jednou měsíčně na pár hodin. To, že zůstavitelku dluhy syna trápily, nemůže jít k tíži věřitele. Zadluženost jistě zákonodárce nepovažoval za důvod pro určení mravního závazku, neboť potom by se nedalo domoci „nikdy ničeho“. Dovolatel dále rozporuje tvrzení, že veškeré příjmy dlužníka šly na splácení, dlužník se splácení vyhýbal, a proto exekuce trvala takovou dobu, což lze doložit exekučním spisem. Z žádného důkazu nevyplývá, že dluhy byly hrazeny z prostředků zůstavitelky, i kdyby tomu tak bylo, bylo by to vyváženo péčí dlužníka o zůstavitelku. Podstatné oslabení možnosti odporovat právnímu jednání z důvodu, že bylo splaceno více než jistina, hraničí podle dovolatele s excesivním výkladem práva. Dovolatel dále namítá, že dlužník v průměru hradil 4 374 Kč měsíčně, což jistě nebyly veškeré jeho příjmy, jak uvedl odvolací soud. Nalézací řízení trvalo 7 let, dluh vznikl, když dlužník prodal dovolateli v roce 1994 kradené vozidlo, za které dal tehdy dovolatel své životní úspory. Dlužná jistina 450 000 Kč má jinou hodnotu než v roce 1994, závěr odvolacího soudu, že už dovolatel dostal dost, je nebezpečný precedent. Dále se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, neboť opomenutí dlužníka nebylo přiměřené jeho majetkovým poměrům. Rovněž poukazuje na to, že pobírá nízký invalidní důchod a že se snaží domoci úhrady pohledávky, vzniklé podvodným jednáním dlužníka. Zpětvzetí uplatnění práva na povinný díl nebylo respektem k vůli zůstavitelky, ale ostatní dědici mu vysvětlili, že by v důsledku exekuce nic nezískal. Dále poukazuje na usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3716/19 a závěrem též na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové 25 Co 278/2019, podle nějž dlužníkovo plnění musí vyhovovat ohledům slušnosti jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Závěrem zastává názor, že pokud už soud zamítal žalobu, měl aplikovat §150 o. s. ř. a nepřiznat žalovaným náhradu nákladů řízení, neboť 26 let usiluje o vymožení své pohledávky, dlužník jej svým úkonem zkrátil, přičemž dovolatel je invalidním důchodcem, odvolací soud mu však namísto toho uložil zaplatit žalovaným na nákladech řízení celkem 71 760 Kč.
Žalovaný 1) se vyjádřil k dovolání tak, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při posuzování mravního závazku záleží na konkrétních okolnostech. Dále uvádí, že dovolatel zpochybňuje především skutková zjištění, a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání rovněž uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolatel zpochybňuje především skutková zjištění. Dále odkazuje na článek JUDr. Mgr. Ondřeje Horáka, Ph.D., uveřejněný v časopise Ad Notam dne 20. 12. 2019, aniž by z něj však nějaký závěr citovala.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek se věřitel nemůže dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka z důvodu, že se jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Podle ustanovení §592 o. z. stejně jako právní jednání uvedená v §590 nebo 591 se posoudí i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil; to platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněném pod č. 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazují soudy obou stupňů i všichni účastníci řízení, formuloval a odůvodnil následující závěry. Podmínky uvedené v ustanovení §591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení §591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení §591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami (popřípadě opomenutí, z nichž měla osoba dlužníkovi blízká prospěch) považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení §591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu (popřípadě třetí osobě v důsledku svého opomenutí umožnil nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí dlužníka – náležel dlužníkovi), a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení §591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti [zda toto bezúplatné právní jednání (opomenutí) nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti].
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení §591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak i ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení §591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který – stejně jako „ohledy slušnosti“ - převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
Zároveň je třeba vzít v úvahu, že sám zůstavitel, který v závěti opomenul některého z nepominutelných dědiců, aniž by byly dány důvody k jeho vydědění, jednal v rozporu se zákonem (s ustanovením §1643 odst. 2 o. z.), nedostalo-li se nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna čtvrtina jejich zákonného dědického podílu. Ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze respektování přání vyjádřeného v závěti zůstavitele, aby nepominutelný dědic neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, proto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je nepominutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení §591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.
Odvolací soud učinil v projednávané věci skutkové zjištění, že je zřejmé, že důvodem opominutí dlužníka v závěti zůstavitelky byla jeho zadluženost, a že zůstavitelka s žalovaným 1) za dlužníka hradily náklady spojené s bydlením v jejich společné domácnosti (v domě zůstavitelky). Jelikož ustanovení §591 písm. d) o. z., které umožňuje neposoudit zkracující právní jednání jako neúčinné z důvodu vyhovění mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti představuje výjimku z obecného pravidla, že se neúčinnosti bezúplatných zkracujících právních jednání dovolat lze, je ji jako takovou nutné vykládat restriktivně, aby nedocházelo k absolutnímu nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní. Důvod mravního závazku či ohledů slušnosti shledal odvolací soud v tom, že zůstavitelka vyjádřila v závěti přání, aby dlužník neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, a že dlužník nemusel přispívat na náklady jejich společné domácnosti. V těchto skutečnostech nelze shledat, že by mravní závazek či ohledy slušnosti byly naplněny i ve vztahu k nabyvatelům plnění, které jim dlužník svým opominutím umožnil nabýt. Přitom aby bylo ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, musí být právní jednání dlužníka „mravné“ či „slušné“ i ve vztahu k nabyvateli plnění. Skutečnost, že dlužník nemusel hradit náklady společné domácnosti, je obvyklou pomocí blízkému rodinnému příslušníkovi zatíženému dluhy; běžné formy rodinné výpomoci přitom samy nestačí pro závěr, že by na takové skutečnosti založený mravní závazek měl mít přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018).
Jde-li o samotnou „mravnost“ či „slušnost“ právního jednání (opominutí) ve vztahu k dlužníkovi (ohledně respektu k přání zůstavitelky), je nutno uzavřít, že jestliže zůstavitel v závěti opominul nepominutelného dědice toliko z důvodu jeho zadluženosti a nikoli např. proto, aby na úkor tohoto nepominutelného dědice ocenil zvláštní zásluhy jiného dědice, tedy jestliže zůstavitel opominul zadluženého nepominutelného dědice proto, aby pozůstalost zůstala v dispozici okruhu ostatních dědiců a ani její část, která by jinak jako povinný díl z pozůstalosti připadla dlužníkovi, nemohla být použita na úhradu dluhů nepominutelného dědice, nebude dlužníkovo vyhovění takovému přání zůstavitele zásadně představovat plnění mravního závazku či vyhovění ohledům slušnosti, které by mohlo převážit nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli. V poměrech projednávané věci tento závěr nadto akcentuje i skutečnost, že dlužník se o zůstavitelku fyzicky staral, což oslabuje „slušnost“ či „mravnost“ vyhovění přání zůstavitele, aby tento nepominutelný dědic neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti.
Přitom i pokud by se jednalo o mravní závazek, u nějž by bylo možné uvažovat o aplikaci výluky z možnosti dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání podle ustanovení §591 písm. d) o. z., při poměřování, zda mravní závazek převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, by také bylo nezbytné zvážit podstatné skutečnosti na straně věřitele, které pro něj zvyšují význam splnění jeho pohledávky. V projednávané věci je věřitelem invalidní důchodce, který byl z důvodu svých majetkových poměrů osvobozen od placení soudních poplatků, přičemž z odůvodnění rozsudku, na jehož základě byla nařízena exekuce proti dlužníkovi, se podává, že dlužníkův dluh vůči žalobci vznikl prodejem kradeného automobilu (ač z něj rovněž vyplývá, že dlužník nevěděl, že prodává kradený automobil). Těmito skutečnostmi se odvolací soud ve své hodnotící úvaze vůbec nezabýval.
Kromě výše uvedeného se měl odvolací soud zabývat také tím, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku. Odvolací soud zaměřil svoji pozornost na to, kolik ze svého dluhu již dlužník splatil, věřitel má však právo na úhradu veškerého plnění, které mu bylo přisouzeno. Bylo proto namístě hodnotit, jaký dopad mělo dlužníkovo opominutí uplatnit právo na povinný díl z pozůstalosti na jeho majetkové poměry, a to i s ohledem na to, zda opominutím nebyla v podstatné míře negativně ovlivněna šance na úhradu zbylé části dluhu. Dlužníkova majetková situace přitom byla soudem prvního stupně hodnocena jako „tristní“ i s ohledem na řadu dalších proti němu zahájených exekučních řízení, a dlužník v průběhu soudního řízení zemřel.
I kdyby zde nebylo výše vyložených důvodů, z nichž vyplývá nesprávnost rozsudku odvolacího soudu, i samotné hodnocení toho, jaký význam mělo splnění části dluhu v tomto konkrétním případě, neshledává dovolací soud úplným. Odvolací soud považoval za významné, že od dlužníka bylo pro žalobce vymoženo cca 734 989 Kč, čímž byla splacena původní jistina dluhu 450 000 Kč a na úrocích z prodlení uhrazeno cca 285 000 Kč (nikoli 335 000 Kč jak na jednom místě odůvodnění rozsudku uvedl odvolací soud). Odvolací soud však nevzal v potaz, jak dlouhou dobu vymáhání trvalo, dluh přitom vznikl jednáním dlužníka v roce 1994, kdy tato pohledávka byla žalobci přisouzena po 7 letém řízení soudním rozhodnutím, které nabylo právní moci v roce 2002. Celková doba exekučního vymáhání pohledávky (od roku 2004 do úmrtí dlužníka v roce 2019), během níž dlužník splatil žalobci dohromady částku 734 989 Kč, dosáhla téměř 15 let, kdy soudem přiznané úroky z prodlení měly žalobci kompenzovat též dobu probíhajícího soudního řízení, tedy dalších zhruba 7 let, po které musel žalobce čekat na úhradu části své pohledávky, když zbylá část (část úroků z prodlení) zůstává neuhrazena. Závěr odvolacího soudu, že jedním ze stěžejních důvodů, proč nemůže převážit právo věřitele na úhradu jeho pohledávky (zbývající úroky z prodlení) nad mravním závazkem dlužníka, je uhrazení jistiny a necelé třetiny vymáhaných úroků z prodlení (když na úrocích z prodlení bylo vymáháno cca 928 332 Kč), nelze v kontextu vyložených okolností hodnotit jinak než jako zjevně nepřiměřený.
Ohledně zjištění, že prakticky veškeré dlužníkovy výdělky šly na splácení jeho dluhů (což žalobce zpochybňuje, skutková zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhají, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které odvolací soud činí z výpovědi žalovaného 1), které jakoby naznačuje svědomitý přístup dlužníka k plnění jeho dluhů, je zapotřebí též zohlednit, že se dlužník dále zadlužoval. Jak zjistil soud prvního stupně, v roce 2016 bylo proti dlužníkovi nařízeno dalších pět exekucí a v roce 2014 další dvě exekuce, kdy dlužníkovu ekonomickou situaci vyhodnotil soud prvního stupně jako „tristní“. Přitom vznik dalších dluhů měl jistě dopad i na výši uspokojování pohledávky žalobce. Na okraj lze podotknout, že zjištění, že dlužníkovy výdělky byly prakticky všechny používány na splácení dluhů, by bylo jistě přesvědčivější, pokud by byly zjištěny příjmy, kterých dlužník dosahoval, a kolik měsíčně na úhradu svých dluhů splácel.
Protože je rozsudek odvolacího soudu z výše vyložených důvodů nesprávný, dovolací soud se již dále nezabýval argumentací dovolatele, že mu nemělo být podle ustanovení §150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení, což by dovolacímu soudu nepříslušelo ani s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ačkoli se s ohledem na okolnosti věci jeví, že jestliže odvolací soud žalobu zamítal, aplikace ustanovení 150 o. s. ř. měla být alespoň zvažována.
Jelikož je dovoláním napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu