ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3653.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3653/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce P. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách č. 1579/24, proti žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 3129/36, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 334/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020, č. j. 84 Co 65/2020-166, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 34 C 334/2017-129, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze zákona po zůstavitelce J. N., zemřelé dne 6. 12. 2016, naposledy bytem v XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Při svém rozhodování vycházel z toho, že listina o vydědění, v níž zůstavitelka žalobce vydědila z důvodu, že „o ni neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a že jí neposkytl pomoc v době po těžkém úrazu v roce 1996, když o tuto pomoc požádala a žalobce ji výslovně odmítl“, byla sepsána dne 22. 6. 2004 formou notářského zápisu, že splňuje zákonné formální náležitosti a že se žalobci v tomto ohledu nepodařilo unést důkazní břemeno, když bylo zjištěno, že „zůstavitelka neměla jiného člena rodiny, od kterého se jí mohlo potřebné pomoci či projevu opravdového zájmu dostat“, že „zůstavitelka sice nebyla v situaci, kdy by se ocitla bez pomoci“, avšak „pomoc zůstavitelce zajišťovali známí“, a proto uzavřel, že „v řízení zjištěný sporadický kontakt mezi žalobcem a zůstavitelkou nelze označit za standardní a běžný“.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 84 Co 65/2020-166, změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce J. N.. Poté, co dovodil, že okresní soud učinil „skutková zjištění v potřebném rozsahu“, dospěl k odlišnému právnímu závěru především z důvodu, že „ze strany zůstavitelky se jednalo o nezájem o žalobce jako potomka, který zde byl v zásadě již od útlého dětství žalobce a pokračoval i v době dospělosti“, že „tento vztah měl svůj historický základ ovlivněný jak adopcí žalobce, tak smrtí manžela zůstavitelky při společném výletu s žalobcem“, a že bylo rovněž prokázáno, že jak zůstavitelka, tak i žalobce měli zdravotní obtíže, které i žalobce omezovaly v možnosti cestování a pomoci zůstavitelce mimo místo svého trvalého pobytu, a proto nebyly dány důvody pro vydědění žalobce.
Žalovaná v dovolání (jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek řádného hodnocení důkazů a platného vydědění žalobce se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) především uvedla, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci krajským soudem z hlediska hmotného práva“, že „zůstavitelka o žalobce projevovala zájem, a to předtím (např. zajištění operace páteře) i poté (např. korespondence), co ho vydědila, a tak nemůže být správným právní posouzení krajského soudu vycházející ze závěru, že tomu bylo naopak“, že „z provedených důkazů vyplývá, že na vydědění zůstavitelka trvala a dávala to najevo svému nejbližšímu okolí“, že „žalobce neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a poskytl jí potřebnou pomoc“, a že rozsudek odvolacího soudu je překvapivý, jelikož „v průběhu odvolacího řízení nedal krajský soud najevo, že bude věc posuzovat zcela jinak“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [vznáší-li dovolatelka výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména namítá-li, že „v obecné rovině je přístup krajského soudu k hodnocení důkazů nesprávný“ a že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci krajským soudem z hlediska hmotného práva“) a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16).
I jinak Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalované přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je – z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelkou podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028, §3069 a §3072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“)] – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, uvedl zejména, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. K otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele se dovolací soud vyjadřoval například i v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudku ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a odůvodnil svůj závěr tím, že neprojevování zájmu žalobce o zůstavitelku mělo původ především v jejím nezájmu o žalobce jako potomka již od útlého dětství žalobce a že „lítost zůstavitelky nad nezájmem žalobce byla projevena až poté, co již předchozím nezájmem o žalobce takový stav vyvolala“.
Nejvyšší soud České republiky ve své judikatuře rovněž dovodil, že pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí pomoci) je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010). Pokud v posuzované věci bylo mimo jiné zjištěno, že se zůstavitelka neocitla bez pomoci, když jí „pomoc zajišťovali známí“, odvolací soud správně uzavřel, že měli-li (navíc) „zůstavitelka i žalobce své zdravotní potíže, kdy žalobce prokázal, že byl značně omezen v cestování a pomoci zůstavitelce mimo místo svého trvalého pobytu, a to jak v době před sepsáním listiny o vydědění, tak i poté“, nebyl dán ani tento důvod vydědění žalobce.
Není-li dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť jako návrh akcesorický není projednatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu