ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3832.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3832/2020-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. O. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 84, proti žalovanému M. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 96/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2020, č. j. 30 Co 7/2020-297, ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2020, č. j. 30 Co 7/2020-306, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřho Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2020, č. j. 30 Co 7/2020-297, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2020, č. j. 30 Co 7/2020-306, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatelka se mýlí, pokud tvrdí, že se odvolací soud při výkladu pojmu „lichevní smlouva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud z ní naopak vychází, jestliže odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (kupříkladu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, s odkazem na další judikaturu v něm citovanou). Dovolací soud v jejich rámci vyložil, že jako lichevní lze považovat„ … jednání, které pro okolnosti případu a zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již vskutku překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy. “ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008). Není přitom důvod uvedený názor opřený o minulou právní úpravu neaplikovat i v kontextu současného občanského zákoníku. Odvolací soud přitom korektně vyhodnotil, že v nyní projednávaném případě posuzované jednání tyto znaky nevykazuje. Na typově podobné případy také pamatuje předchozí judikatura dovolacího soudu, která zmiňuje: „ Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru […] může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny. “ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013).
Žalovaný nebyl povinen v rámci navázaného smluvního vztahu jednat zcela nezištně. S přihlédnutím k okolnostem případu lze označit jednání žalovaného jako vyhovující poměrům. Dovolatelka se sice nacházela v obtížné životní situaci, kterou však žalovaný nevyvolal, a nelze dospět ani k názoru, že by žalovaný této situace zneužil, a jeho jednání tím překročilo výše uvedené limity dobrých mravů. Žalovaný poskytl dovolatelce přiměřené protiplnění, které jí umožnilo splnit její finanční závazky, přičemž je značně pravděpodobné, že kdyby tak neučinil, dovolatelka by prostředky v této ani vyšší hodnotě z plánované dražby nemovitosti nezískala. Pokud se pak strany dohodly na možnosti zpětného odkupu nemovitosti žalobkyní za cenu, která nebyla nepřiměřeně vyšší, nelze v jednání žalovaného spatřovat nekalý úmysl. Dovolací soud se též ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není vyloučeno, že žalovaný chtěl svým jednáním žalobkyni pomoci, neboť objektivně z tohoto jednání profitovaly obě strany.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti a postupoval v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, naníž dovolací soud nemá důvod ani nyní cokoli měnit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě jako nepřípustné odmítnuto, nerozhodoval dovolací soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu