ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3860.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3860/2020-701
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci opatrovankyně B. N. , narozené dne XY, omezené ve svéprávnosti, trvale bytem v XY, fakticky bytem v XY, za účasti J. K., narozené dne XY, stálé opatrovnice, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, a E. S., narozené dne XY, bytem v XY, jako další účastnice přibrané do řízení, o změnu bydliště, o jmenování kolizního opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 0 P 101/2008, o dovolání stálé opatrovnice J. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2020, č. j. 17 Co 19/2020-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. prosince 2019, č. j. 0 P 101/2008-27, jmenoval T. H., advokátku se sídlem v XY, kolizní opatrovnicí B. N., omezené ve svéprávnosti (dále již „opatrovankyně“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stálé opatrovnice Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. 17 Co 19/2020-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stálá opatrovnice (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. vztahující se k aplikaci §460 o. z., kdy „odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nesprávně vyložil otázku hmotného práva mající dosah i do práva procesního, pokud jde o způsob výběru osoby kolizního opatrovníka dle ustanovení §471 odst. 2 o. z.“ V této souvislosti dovolatelka namítá, že: „pokud je kolizní opatrovník ustanovován toliko pro účely soudního řízení, mají nedostatky při jeho výběru dosah pro možnost uplatnění práva na spravedlivý proces deklarovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 LZPS, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelka vymezuje s tím, že: „za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, považuji otázku, zda může soud ustanovit kolizním opatrovníkem advokáta, aniž by vyčerpal možnost jmenovat kolizního opatrovníka z řad osob opatrovanci blízkých.“ Podle dovolatelky „v uvedeném řízení soud zcela rezignoval na zjišťování stanoviska opatrovankyně a především upustil od zjištění okruhu osob opatrovankyni blízkých, ochotných a způsobilých kolizní opatrovnictví vykonávat.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, in https://nsoud.cz ).
Jak již shora bylo zreferováno, soud prvního stupně předmětným usnesením jmenoval označenou advokátku kolizní opatrovnicí opatrovankyně. S tímto usnesením dovolatelka nesouhlasila, podala proti němu odvolání, v němž namítala (viz bod č. 2 odůvodnění písemného vyhotovení shora rovněž označeného usnesení odvolacího soudu), že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, protože v daném případě nedošlo k žádnému střetu jejích zájmů jako stálé opatrovnice se zájmy opatrovankyně.
Z odůvodnění nyní dovoláním napadeného usnesení plyne, že odvolací soud ve svém rozhodnutí v souvislosti s odvolací argumentací nynější dovolatelky řešil právní otázku týkající se střetu zájmů stálé opatrovnice se zájmy opatrovankyně, přičemž v tomto ohledu zcela přisvědčil právně kvalifikačnímu závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti odvolací soud mj. vyložil, že: „Je nepochybné, že v předmětném řízení o změnu bydliště opatrovankyně, zastoupené stálou opatrovnicí, v němž má být rozhodnuto o tom, zda je v zájmu opatrovankyně, aby změnila dosavadní bydliště v XY na bydliště u stálé opatrovnice, může dojít ke střetu zájmů opatrovankyně a její stálé opatrovnice. Soud prvního stupně proto správně přistoupil k tomu, že opatrovankyni stálé opatrovnice, která ji jinak zastupuje, jmenoval pro toto řízení kolizní opatrovnici, a to T. H., advokátku, která je zcela nepochybně osobou k výkonu kolizní opatrovnice způsobilou, a je rovněž nepochybné, že jmenování kolizní opatrovnice pro toto řízení je zcela v zájmu opatrovankyně.“
Z uvedeného vyplývá, že na řešení právní otázky podmínek výběru kolizního opatrovníka dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ve vazbě na odvolací argumentaci nynější dovolatelky řešil právní otázku, zda v daném případě byly vůbec naplněny podmínky pro jmenování kolizního opatrovníka, což dovolatelka v odvolacím řízení zpochybňovala, nyní však ve svém dovolání nijak nezpochybňuje a dovolací argumentaci směřuje ke zcela jiné – odvolacím soudem explicite neřešené – právní otázce týkající se podmínek výběru kolizního opatrovníka.
K té části dovolací argumentaci, v níž dovolatelka poukazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dovolací soud uvádí, že zde absentuje vymezení příslušné otázky hmotného nebo procesního práva, kterou by bylo možné podřadit pod předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Jinými slovy řečeno, k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou). V tomto směru ovšem dovolatelka své dovolání v dotčené části neprecizovala.
Za této procesní situace proto uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolatelce přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit; dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) dovolací soud považuje za vhodné uvést, že z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zjevně vyplývá, že odvolací soud se nedopustil žádného pochybení z hlediska výběru kolizního opatrovníka. Jeho rozhodnutí ve skutkových poměrech dané věci, které jsou směrodatné i pro dovolací soud (v dovolacím řízení totiž nelze revidovat skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud), je plně souladné s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, který např. ve svém nálezu ze dne 23. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 1244/15 (sice v poměrech týkajících kolizního opatrovníka nezletilé osoby, leč závěry plynoucí z tohoto nálezu jsou přiměřeně uplatnitelné i pro poměry kolizního opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany opatrovance. Stejné hledisko musí zvážit i odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Je úkolem soudu, aby k námitkám vůči výběru kolizního opatrovníka vyhodnotil, zda vznikla pochybnost o schopnosti opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance a zda lze tuto pochybnost rozptýlit jmenováním odlišného kolizního opatrovníka, nebo jiným způsobem.
Je nasnadě, že předmětné jmenování advokáta kolizním opatrovníkem osoby omezené ve svéprávnosti výše judikované závěry plynoucí z uvedeného nálezu Ústavního soudu, který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky pro soudy závazný, plně respektuje, a to včetně přezkoumatelného i přesvědčivého odůvodnění usnesení odvolacího soudu, proč lze ve skutkových poměrech této věci přisvědčit soudu prvního stupně stran výběru dané kolizní opatrovnice.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu