ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.477.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 477/2020-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobkyně R. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42, proti žalovanému F. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, o zaplacení částky 280 130 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 136/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2019, č. j. 38 Co 54/2018-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 259 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Rájecké, advokátky se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 38 Co 54/2018-185, není přípustné [§241a odst. 1 ve vztahu k §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení odvolacího soudu je (mimo jiné) založeno na závěru, že kupní smlouva uzavřená účastníky dne 21. 3. 2014 je platná, a to – vzhledem k zformulované otázce hmotného práva – i z toho důvodu, neboť ji žalovaný neuzavřel v důsledku omylu, ve který by byl uveden žalobkyní (srov. bod 8 rozsudku odvolacího soudu ve spojení s bodem 31 rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že do smlouvy nebylo vtěleno ujednání o výhradě zpětné koupě [§2135 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] může při absenci jakékoliv překážky bránící takovémuto ujednání jít jen k jeho tíži.
V poměrech posuzované věci tak bylo pro odvolací soud podstatné zjištění, že to nebyla žalobkyně, která by žalovaného jakkoliv uvedla v omyl. Přestože odvolací soud zformuloval dílčí část svého odůvodnění tak, že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla informována o dluzích syna žalovaného, když jak žalovaný, tak i syn žalovaného P. J., slyšený jako svědek, výslovně vypověděl, že s žalobkyní se před podpisem kupní smlouvy neviděl, nejednal s ní a veškerá jednání probíhala mezi synem žalovaného a A. K., jež slyšena jako svědkyně vypověděla, že žalobkyni neznala“, nerozhodl na základě neunesení břemene důkazního, nýbrž pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že byl v omyl uveden žalobkyní, měl za vyvrácenou.
Položením otázky hmotného práva, zda „lze odmítnout námitku uvedení v omyl s poukazem na skutečnost, že mýlící se osoba nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, jestliže její omyl úmyslně vyvolal druhý účastník smlouvy“ (otázka č. 1), kterou má dovolatel za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru o platně uzavřené kupní smlouvě skutkovou námitkou, že to je žalobkyně, kterou je nutné považovat za „původkyni omylu“ (viz bod 18 dovolání). Zpochybňuje správnost právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], a proto otázka č. 1 přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné nejen pro řešení otázek hmotného práva, ale i pro řešení otázek práva procesního. I procesní pochybení (nesprávné právní posouzení otázky procesního práva) tedy může být dovolacím důvodem, a to i v případě, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podmínka přípustnosti zakotvená v ustanovení §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude splněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
Otázka, zda řízení mělo být přerušeno [§109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] do skončení incidenčního sporu o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem dlužníka P. J. a H. J., kterou podal vůči žalovanému a žalobkyni, která v incidenčním sporu vystupovala v procesním postavení žalované 2) [otázka č. 2)], nemůže mít vzhledem k tomu, že nedošlo k přechodu nemovitostí z žalovaného na žalobkyni (§237 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) [odpůrčí žaloba, kterou bylo odporováno darovací smlouvě uzavřené mezi insolvenčními dlužníky a žalovaným dne 4. 10. 2010, byla pravomocně, pro nedostatek pasivní věcné legitimace, vůči nynější žalobkyni zamítnuta], vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. To znamená, že napadené rozhodnutí na jejím vyřešení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Z toho důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 2).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu