ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.640.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 640/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce BPS Načeradec s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, identifikační číslo osoby 281 59 969, zastoupeného I. H., obecným zmocněncem, bytem v XY, proti žalovanému Družstvu Džbány , se sídlem ve Voticích, Husova 809, identifikační číslo osoby 267 01 677, zastoupenému JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví věci, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 298/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2020, č. j. 24 Co 151/2020-180, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2020, č. j. 24 Co 151/2020-180, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 28. května 2020, č. j. 6 C 298/2019-164, ve výroku I. ohledně zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty se potvrzuje a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení se zrušuje .
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 6 C 298/2019-164, zamítl návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti (nákladovému) výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. února 2020, č. j. 6 C 298/2019-144 (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání jeho odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, v němž žalobce uvedl, že rozsudek v dané věci byl zaslán pouze jeho obecnému zmocněnci, kterému nebyl z důvodu stavu nouze doručen. Obecný zmocněnec byl pouze vyzván k jeho vyzvednutí a následně mu byl rozsudek doručen neznámého data do schránky. Podle žalobce uvedený rozsudek nebyl na poště vyzvednut s ohledem na omezení vycházení a po skončení úložní doby byl doručen do schránky dne 8. dubna 2020. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen datovou schránkou žalobce, avšak usnesení o zamítnutí odvolání již bylo žalobci doručeno jeho datovou schránkou. Z těchto důvodů žalobce požádal o zrušení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání z důvodu jeho opožděnosti a současně navrhl prominutí zmeškání lhůty s ohledem na vyhlášený stav nouze.
Soud prvního stupně neshledal důvod pro prominutí zmeškání lhůty podle §2 odst. 1, 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadu epidemie koronaviru SARS-CoV-2, na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále též „zákon č. 191/2020 Sb.“), „neboť tímto důvodem nemůže být skutečnost, že na území České republiky byl vyhlášen nouzový stav a s tím související zákaz pohybu osob.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. srpna 2020, č. j. 24 Co 151/2020-180, změnil usnesení soudu prvního stupně „tak, že soud promíjí žalobci zmeškání lhůty k podání odvolání proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Benešově z 11. 2. 2020, č. j. 6 C 298/2019-144, ve vztahu k podání žalobce ze dne 9. 4. 2020, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Benešově dne 14. 4. 2020.“
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl obecnému zmocněnci žalobce soudem prvního stupně doručován prostřednictvím pošty (v obálce typu I., doručování do vlastních rukou), neboť nebylo zjištěno, že by tento obecný zmocněnec měl zřízenou datovou schránku. Dne 13. března 2020 poštovní doručovatel učinil na adrese obecného zmocněnce žalobce pokus o doručené této zásilky (obsahující prvoinstanční rozsudek) a protože obecný zmocněnec žalobce nebyl zde zastižen, byla mu téhož dne zanechána písemná výzva, aby si písemnost vyzvedl u doručujícího orgánu. Jelikož si adresát v úložní době tuto zásilku u doručujícího orgánu nevyzvedl, byla dne 25. března 2020 doručujícím orgánem předmětná zásilka (obsahující uvedený prvoinstanční rozsudek) obecnému zmocněnci žalobce vhozena do jeho domovní schránky.
Dále odvolací soud konstatoval, že žalobce své odvolání, s nímž spojil svou žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, zaslal soudu prvního stupně poštou, kdy písemnost obsahující toto odvolání podal u doručující pošty opožděně dne 9. dubna 2020, neboť k doručení rozsudku soudu prvního stupně došlo v důsledku uplatnění zákonné fikce dne 23. března 2020, přičemž zákonná lhůta k podání tohoto odvolání žalobci marně uplynula dnem 7. dubna 2020.
Z hlediska právního posouzení odvolací soud dospěl k závěru, že: „žalobcem uváděný důvod zmeškání jím lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, je objektivně vzato omluvitelným důvodem k tomuto zmeškání zákonné procesní lhůty…je sice skutečností…že nebylo omezeno osobní využití nezbytných poštovních služeb, avšak, přihlédne-li se současně i k těm skutečnostem, že obecný zmocněnec žalobce nemá povinnost mít aktivovanou datovou schránku, svým věkem a zdravotními problémy bezpochyby patří do tzv. rizikové skupiny ohrožených osob nastalou epidemiologickou situací v ČR v souvislosti s možností onemocněním SARS-CoV-2, přičemž minimálně bezprostředně po vyhlášení těchto mimořádných opatřeních panovaly ve společnosti k nastalým zcela novým poměrům značné nejasnosti, a to i v souvislosti s informacemi, které poskytovaly sdělovací prostředky, týká-li se právě existence a rozsahu případných výjimek z vyhlášených mimořádných opatření, lze nakonec přijmout v této konkrétní věci závěr, že lze mít za objektivně omluvitelné, že se obecný zmocněnec žalobce rozhodl tzv. vyčkat až na vhození mu doručované zásilky do jeho domovní schránky, čímž do jisté míry riskoval to, že může dojít z jeho strany, popř. i ze strany samotného žalobce ke zmeškání běhu odvolací lhůty, pokud si až s tímto datem spojí běh odvolací lhůty. V konkrétních poměrech této věci odvolací soud neshledává, zejména právě pro tu výjimečnost a překvapivost nastalé mimořádné epidemiologické situace v březnu 2020 v ČR, že by se v souvislosti s podáním této žádosti mělo jednat ze strany žalobce o zneužití práva. Dozvěděl-li se tedy v těchto poměrech žalobce od svého obecného zmocněnce nejdříve až počínaje 25. 3. 2020 o vydaném rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho obsahu z omluvitelných objektivních důvodů na straně tohoto obecného zmocněnce, přičemž od toho data odvodil (byť nesprávně) běh odvolací lhůty, lze mít nakonec tento stav za omluvitelný důvod na straně samotného žalobce, pro který nakonec jen o dva dny zmeškal lhůtu k podání odvolání.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že: „vymezení a naplnění podmínek pro prominutí zmeškání lhůty včetně definice omluvitelného důvodu ve smyslu §2 odst. 1 z. č. 191/2020 Sb. dosud v judikatuře dovolacího soudu řešeno nebylo“ , a dále, že: „dovolání je přípustné rovněž proto, že se odvolací soud odchýlil v napadeném rozhodnutí od judikatury dovolacího soudu“ (v tomto směru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2543/99, 29 Cdo 119/2017 – správně 29 ICdo 119/2017). Namítá, že žalobce v návrhu na prominutí zmeškání předmětné lhůty netvrdí žádné konkrétní důvody, které mu zabránily v možnosti seznámit se s předmětným rozsudkem soudu prvního stupně tak, aby mohl proti němu podat řádně a včas odvolání. Poukazuje na zákon č. 191/2020 Sb., podle kterého je žadatel povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla zásadní dopad na jeho možnost provést zmeškaný úkon. Ani po dobu nouzového stavu nebyly přitom uzavřeny pobočky České pošty, s. p. a nebylo tak nemožné si doručovanou zásilku vyzvednout. Navíc obecný zmocněnec žalobce měl možnost dohodnout si náhradní doručení či pro převzetí zásilky zmocnit třetí osobu. Přitom nedostatečná spolupráce mezi žalobcem a jeho zástupcem není omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty. Jelikož důvody, o které žalobce opřel svou žádost o prominutí zmeškání lhůty, se týkají zejména doručení předmětného rozsudku jeho obecnému zmocněnci, když tvrdí, že po doručení již podal odvolání včas v zákonné lhůtě, tak měl žalobce s ohledem na závěry formulované v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 119/2017 postupovat prostřednictvím podání návrhu na určení neúčinnosti doručení rozsudku podle §50d o. s. ř. a nikoliv prostřednictvím návrhu na prominutí zmeškání lhůty.
Ze všech vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
K dovolání žalovaného se písemně vyjádřil (prostřednictvím svého obecného zmocněnce) žalobce. Z obsahu jeho vyjádření je zřejmé, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, nesouhlasí s uplatněným dovolacím důvodem ani s předpoklady přípustnosti podaného dovolání, zdůrazňuje, že neměl možnost se „s rozsudkem seznámit v přiměřené lhůtě a času.“ Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné.
Skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a jímž je i odvolací soud v dovolacím řízení vázán, byl již shora zreferován. Z něj pak vyplývá, že dne 13. března 2020 poštovní doručovatel při doručování zásilky (písemnosti) obsahující předmětný rozsudek soudu prvního stupně nezastihl adresáta zásilky – obecného zmocněnce žalobce na jeho adrese, a proto jej výzvou (vhozenou do jeho poštovní schránky) informoval o tom, že vzhledem k tomu, že uvedeného dne při tomto doručení nebyl doručujícím orgánem zastižen, byla tato zásilka téhož dne u doručujícího orgánu uložena, přičemž tuto zásilku si adresát může vyzvednout u doručujícího orgánu nejpozději do 10 dnů ode dne, kdy byla uložena. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl soudem prvního stupně pro doručení rozsudku zvolen typ I. zásilky, obsahovala výzva pro adresáta, jehož doručující orgán na jeho adrese v den doručení nezastihl, dále poučení, že: „V případě, že si uloženou písemnost nevyzvednete ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se podle zákona desátý den této lhůty za den doručení. Po uplynutí této lhůty bude písemnost vhozena do Vaší domovní nebo jiné vámi užívané schránky, ledaže soud vhození písemnosti do schránky vyloučil. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí soudu a soud o tom vyvěsí na úřední desce sdělení.“
Žalobce podal odvolání proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně poštou, kdy zásilku obsahující toto odvolání, předal doručující poště dne 9. dubna 2020, tedy již – jak ostatně konstatovaly soudy obou stupňů – opožděně, neboť lhůta k podání odvolání pro žalobce uplynula - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen náhradním způsobem dne 23. března 2020 – marným uplynutím dne 7. dubna 2020.
Žalobce do odvolání pojal i návrh na prominutí zmeškání lhůty s následujícím odůvodněním:
„Rozsudek byl zaslán jen obecnému zástupci, ale tento nebyl z důvodu stavu nouze doručen, ale jen výzvou, která byla následně doručena do schránky (Datum vložení do schránky není známé). S ohledem na omezení vycházení (obecný zmocněnec je osoba starší 70 let!!!) nebyl vyzvednut na poště a po skončení ukládací doby (asi) doručen do schránky dne 8. 4. 2020.
Je zajímavé, že rozsudek nebyl doručen datovou schránkou společnosti BPS Načeradec s. r. o., ale usnesení o zamítnutí odvolání již bylo doručeno datovou schránkou, nikoliv poštou.
Považujeme toto jednání za záměrné v tak složité době, kdy i činnost soudů byla zákonem omezena.
Žádáme, aby Krajský soud rozhodl o zrušení výše uvedeného usnesení a vyhověl našemu podanému návrhu a s ohledem na vyhlášený STAV NOUZE lhůtu prominul.“
Podle §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.
Z pohledu připomenuté judikatury ovšem žalobce ve své žádosti žádný důvod, jenž by zakládal úvahy o naplnění podmínek pro prominutí zmeškání lhůty, neuvedl, přičemž tvrzení zpochybňující řádné doručení zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně obecnému zmocněnci žalobce jsou zpochybněny údaji vyplývající z doručenky (jež obsahuje všechny vyžadované údaje a proto má náležitosti veřejné listiny připojené k originálu tohoto rozsudku na č. l. 148 verte), tj. že adresát zásilky – obecný zmocněnec žalobce nebyl doručujícím orgánem dne 13. března 2020 na uvedené adrese zastižen a proto byla téhož dne zásilka uložena u doručujícího orgánu a připravena k vyzvednutí, přičemž adresátu zásilky byla zanechána téhož dne výzva, aby si tuto zásilku vyzvedl, a dále, že dne 25. března 2020 byla tato zásilka vložena do domovní schránky adresátu zásilky – obecnému zmocněnci žalobce, neboť si jí nevyzvedl v úložní době.
Tvrzení žalobce o nedoručení této zásilky je proto ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, respektive oba soudy při rozhodování vycházely.
Žalobce ovšem svůj návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil také tím, že obecný zmocněnec si zásilku (obsahující předmětný rozsudek soudu prvního stupně) nemohl vyzvednout z toho důvodu, že v uvedenou dobu z důvodu stavu nouze platilo omezení vycházení a obecný zmocněnec žalobce je osoba starší 70 let.
Ani toto odůvodnění ovšem objektivně nemohlo zakládat žádné úvahy o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání žalobce proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje.
Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně.
Podle třetího odstavce téhož paragrafu návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu.
Esenciální podmínkou k tomu, aby rozhodující soud mohl vůbec zvažovat o případném prominutí zmeškání lhůty ve vazbě na zákon č. 191/2020 Sb., je, že účastník tvrdí, že on nebo jeho zástupce takovou lhůtu k provedení předmětného úkonu zmeškal z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit . Zmeškání tedy musí mít relevantní spojitost s vyhlášeným mimořádným opatřením při epidemii, v jehož důsledku účastník nebo jeho zástupce nemohl buď vůbec anebo podstatně ztíženým způsobem učinit předmětný úkon.
V tomto směru žalobce v návrhu na prominutí zmeškání předmětné lhůty pouze tvrdil, že jeho obecný zmocněnec si u doručujícího orgánu (pošty) zásilku nemohl vyzvednout, a to s ohledem na omezení vycházení v inkriminovanou dobu.
Usnesením Vlády České republiky č. 85/2020 Sb., o přijetí krizového opatření byl – vztaženo na poměry daného případu – s účinností od 16. března 2020 od 00.00 hod. do dne 24. března 2020 do 6.00 hod. zakázán volný pohyb osob na území České republiky s celou řadou výjimek, mj. též s výjimkou využívání nezbytných poštovních služeb.
Z toho plyne, že účastník řízení si i v době uvedeného zákazu mohl – s ohledem na v opatření definovanou výjimku – u příslušného doručujícího orgánu vyzvednout soudní zásilku (písemnost). Jinak řečeno, pod pojem „nezbytné poštovní služby“ v označeném vládním opatření nepochybně náleželo i vyzvedávání soudních zásilek (písemností) u České pošty, s. p.
Argument žalobce, že v předmětnou dobu (z důvodu účinnosti předmětného vládního nařízení) platil zákaz volného pohybu osob, pro který obecný zmocněnec žalobce nebyl schopen (objektivně nemohl) si předmětnou soudní zásilku (písemnost) u doručujícího orgánu vyzvednout, je přímo ve vládním opatření obsaženou výjimkou pro využívání „nezbytných poštovních služeb“ vytěsněn.
Sama okolnost, že obecný zmocněnec žalobce v předmětnou dobu byl osobou starší věku 70 let, nemá rovněž na prominutí zmeškání lhůty k podání předmětného odvolání, a to ani z pohledu uvedeného vládního nařízení, žádnou relevanci.
V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020, sp. zn. IV. ÚS 1883/20, který mj. vyložil, že i v poměrech trvání mimořádných opatření proti epidemii, která mohla určité osobě znemožnit nebo podstatně ztížit učinění procesního úkonu, bylo nezbytné (jistěže k návrhu dotčené osoby) verifikovat, tj. zkoumat a prokázat, zda se tak v individuálních případech stalo a zda jde o vážný omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření proti epidemii.
V posuzované věci žalobce svůj návrh na prominutí zmeškání své lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že jednak poukazoval na údajné vady doručování, které se však neprokázaly, respektive byly vyvráceny předmětnou doručenkou, jež v daném případě splňuje náležitosti veřejné listiny, o níž platí presumpce správnosti a pravdivosti údajů, a dále, že s ohledem na omezení vycházení v době epidemie jeho obecný zmocněnec nemohl provést vyzvednutí soudní zásilky (písemnosti) u doručujícího orgánu, kterýžto důvod byl oběma soudy rovněž vyvrácen.
Ačkoliv odvolací soud si byl při rozhodování vědom shora vyloženého právního rámce a shora již zreferovaného skutkového stavu věci, a v tomto směru pak správně také v rámci bodu č. 14 odůvodnění svého usnesení mj. vyložil, že: „bezpochyby nelze prominutí zmeškání lhůty dle §2 z. č. 191/2020 Sb. automaticky každému žadateli o toto prominutí zmeškání lhůty poskytnout“ , a dále, že: „je nezbytně třeba, aby tento žadatel konkrétním způsobem tvrdil a i osvědčoval, že mu bylo provedení zmeškaného úkonu ‚znemožněno nebo podstatně ztíženo‘ v důsledku mimořádného opatření“ , přesto nakonec přisvědčil závěru o naplnění podmínek pro prominutí zmeškání této lhůty v navazující části odůvodnění svého usnesení (bod č. 16), čímž de facto popřel své závěry v předchozím odstavci odůvodnění svého rozhodnutí (bod č. 14).
Z obsahu bodu č. 16 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení se totiž podává, že odvolací soud při absenci relevantních důvodů na straně žalobce či jeho obecného zmocněnce přesto přistoupil k závěru o nezbytnosti prominutí zmeškání lhůty žalobce pro podání jeho odvolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť:
1. „Po vyhlášení těchto mimořádných opatření panovaly ve společnosti k nastalým zcela novým poměrům značné nejasnosti, a to i v souvislosti s informacemi, které poskytovaly sdělovací prostředky, týká-li se právě existence a rozsahu případných výjimek z vyhlášených mimořádných opatření.“
2. „Lze mít za objektivně omluvitelné, že se obecný zmocněnec žalobce rozhodl tzv. vyčkat až na vhození mu doručované zásilky do jeho domovní schránky, čímž do jisté míry riskoval to, že může dojít z jeho strany, popř. i ze strany samotného žalobce, ke zmeškání běhu odvolací lhůty, pokud si až s tímto datem spojí běh odvolací lhůty.“
3. „Dozvěděl-li se tedy v těchto poměrech žalobce od svého zmocněnce nejdříve až počínaje 25. 3. 2020 o vydaném rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho obsahu z omluvitelných objektivních důvodů na straně tohoto obecného zmocněnce, přičemž od tohoto data odvodil (byť nesprávně) běh odvolací lhůty, lze mít nakonec tento stav za omluvitelný důvod na straně samotného žalobce, pro který nakonec jen o dva dny zmeškal lhůtu k podání odvolání.“
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud založil svůj závěr o naplnění podmínek pro prominutí zmeškání předmětné odvolací lhůty na straně žalobce na zcela nepodložených a irelevantních závěrech. Z odůvodnění jeho usnesení se nepodává, které sdělovací prostředky měly v rozhodnou dobu veřejně informovat (vztaženo k této věci) o tom, že občané po dobu tohoto mimořádného opatření nemohou využívat poskytování nezbytných poštovních služeb, případně o „absolutním“ zákazu vycházení občanů atd. „Osobní“ rozhodnutí obecného zmocněnce „tzv. vyčkat až na vhození mu doručované zásilky“ a s tím spojené důsledky, které konstruuje odvolací soud ve svém rozhodnutí, jsou rovněž zcela irelevantní.
Nutno si také uvědomit, že v daném případě obecný zmocněnec I. H. je osobou s právnickým vzděláním, u níž je třeba presumovat, že má mj. zcela osvojené i pravidla upravující materii doručování soudních písemností, orientuje se v reflektování právně významných okolností, jež mohou mít vliv na běh té které procesní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení zásilky adresátu do jeho vlastních rukou, případně v rámci náhradního doručení (tzv. fikcí), je schopna interpretovat vyznačené údaje na výzvě doručujícího orgánu o uložení soudní zásilky (písemnosti), a to včetně zjištění (pochopení) počátku běhu a délky lhůty pro perfekci náhradního doručení a od něj se odvíjející lhůty pro podání případného opravného prostředku (odvolání).
V neposlední řadě je třeba ve vztahu k osobě vystupující v pozici obecného zmocněnce při právním zastupování v civilním soudním řízení zohlednit i dosah §5 odst. 1 o. z., podle kterého kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Nepovažoval-li obecný zmocněnec žalobce z nějakého subjektivního důvodu za nezbytné, žádoucí atd. vyzvednutí soudní zásilky (písemnosti) v úložní době a případné zkoncipování a podání odvolání chtěl ponechat na samotném žalobci, bylo přirozeně jeho povinností žalobci sdělit všechny údaje, jež mu v daném případě byly zřejmé jak z výzvy, kterou zanechal doručující orgán při neúspěšném pokusu o doručení předmětné zásilky do jeho vlastních rukou, tak i z následně do poštovní schránky vhozené zásilky obsahující předmětný rozsudek soudu prvního stupně.
V žádném ohledu ovšem nelze případné komunikační nedostatky mezi obecným zmocněncem a zmocnitelem interpretovat jako důvod, jenž by mohl vést k prominutí zmeškání předmětné procesní lhůty daného účastníka, pakliže obecný zmocněnec svému zmocniteli neposkytl, ač tak učinit mohl a měl, relevantní údaje, jež byly nezbytné pro podání příslušného procesního podání v zákonem stanovené lhůtě. Opačný názor nejenže by byl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem institutu prominutí zmeškání lhůty, jímž je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) z „omluvitelného důvodu“ (k tomu srov. již cit. R 63/2016), ale ve svém důsledku (za užití arg. ad absurdum) by zakládal způsob zneužívání tohoto institutu, neboť případné marné uplynutí zákonné lhůty k podání příslušného procesního podání by via facti bylo možné „zhojit“ již případným tvrzením o defektním poskytnutí relevantních informací obecným zmocněncem vůči zmocniteli – účastníku řízení, v jehož důsledku nakonec došlo ke zmeškání předmětné procesní lhůty.
Ve světle vyloženého skutkového základu, vymezeného právního rámce a připomenuté judikatury dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto podle §243d odst. 1 písm. b) přistoupil ke změně dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení, aniž by bylo rozhodováno o náhradě nákladů dovolacího řízení, jelikož tímto rozhodnutím se řízení nekončí. Současně bylo přistoupeno ke zrušení souvisejícího nákladového výroku II. usnesení soudu prvního stupně, neboť jej soud prvního stupně správně – protože se nejednalo rozhodnutí, jímž se řízení končí – vydávat neměl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu