ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.853.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 853/2021-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce V. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalované S. N. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Náměstí Jana z Dražic 99, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 409/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2020, č. j. 8 Co 296/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.506,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jana Bajera, advokáta se sídlem v Roudnici nad Labem, Náměstí Jana z Dražic 99.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2019, č. j. 8 C 409/2018-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení věcněprávního vztahu žalobce k předmětnému nemovitému majetku, neboť „v dané věci žalobce nezpochybňuje převod vlastnického práva na žalovanou, pouze se domáhá vypořádacího podílu a odkazuje na ústní dohodu mezi žalobcem a žalovanou.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2020, č. j. 8 Co 296/2019-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva,
a to i přes poučení ze strany soudu prvního stupně ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem žalobce dokládal a tvrdil tím, že to byl on, kdo financoval nákup nemovitostí z vlastních prostředků a že po rozchodu účastníků žalovaná byla vyzvána, aby nemovitosti převedla do jeho výlučného vlastnictví nebo zaplatila částku 2.500.000,- Kč jako vypořádací podíl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení ohledně závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání dovolatel vymezil s tím, že při řešení otázky naléhavého právního zájmu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel současně v dovolání vytkl odvolacímu soudu předmětné (jiné) vady řízení (absence řádného procesního poučení, neprovedení navržených důkazů ústící až v porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplňujícím (včas podaném) podání dovolatel ve stručnosti zrekapituloval svou předcházející dovolací argumentaci, především zdůraznil, že ze strany obou soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím jejího advokáta) odmítla žalobcem uplatněnou dovolací argumentaci, zdůraznila, že nebyly splněny podmínky podle §80 o. s. ř. pro určovací žalobu, když žalobce sám uvádí, že chtěl žalovat na plnění. Jelikož žalobce neprokázal, ale ani relevantně netvrdil, z jakého titulu se dovolává vlastnictví, nemohl tedy ani prokázat naléhavý právní zájem. Neexistuje zde právní nejistota o vlastnictví nemovitostí. Tvrzení či důkazní návrhy žalobce v řízení, ani v dovolání nejsou relevantní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky týkající se (posouzení) naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví k nemovitému majetku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že:
1. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.
2. Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3473/2007, případně též nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ).
V procesní situaci, kdy žalobce ve své žalobě tvrdil, že: „nechal vlastnictví k předmětným nemovitostem zapsat na žalovanou v době, kdy spolu měli dvě malé děti a bylo mezi účastníky dohodnuto, že tyto nemovitosti budou ze strany žalované převedeny do vlastnictví jejich dětí po dovršení jejich zletilosti“ , a svou určovací žalobu pak dále vystavěl na tvrzení, že (ve stručnosti shrnuto z žalobní argumentace) žalovaná uvedenou dohodu porušila, na děti účastníků nemovitosti nepřevedla, s žalobcem se rozešla a začala žít s jiným mužem, přičemž za této situace žalobce písemně vyzval žalovanou „k převedení předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví nebo zaplacení částky 2.500.000,- Kč jako vypořádacího podílu za tyto nemovitosti“ , je očividné, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadované určovací žalobě. Žalobce totiž v žalobě, ale ani v průběhu řízení netvrdil žádné právně rozhodné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že bez vysloveného určení by bylo buď jeho tvrzené právo ohroženo, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým ve smyslu shora již připomenuté judikatury. Jinými slovy řečeno, žalobce via facti nezpochybňuje řádné nabytí vlastnického práva žalovanou k dotčenému nemovitému majetku, pouze z nedodržení tvrzené ústní dohody s žalovanou o jejím údajném závazku převést vlastnické právo k nemovitostem na jejich děti, se domáhá ve svůj prospěch předmětné soudní deklarace věcněprávního vztahu k předmětnému nemovitému majetku. S přihlédnutím k těmto žalobním tvrzením proto odvolací soud správně uzavřel, že žalobci v daném případě nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jím tvrzeného vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku. Přitom z žádného (žalobcem v jeho dovolání odkazovaného) rozhodnutí dovolacího soudu nelze vyvodit jiné závěry, než (v zásadě) ty, které dovolací soud shora vyložil (zrekapituloval) na podkladě své ustáleného rozhodovací praxe.
Nepřípustnost dovolání žalobce z pohledu odvolacím soudem posuzované právní otázky naléhavého právního zájmu žalobce na určení jeho vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku současně konzumuje zbývající dovolací argumentaci, v níž žalobce poukazoval na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces; k jiným vadám řízení by zase bylo možné přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), kterážto procesní situace zde nenastala.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodňovat, dovolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (reflektovaného odvolacím soudem), že účastníci v průběhu řízení před soudem prvního stupně, při jednání konaném dne 1. srpna 2019 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 54-55), učinili nesporným, že „hodnota sporných nemovitostí uvedených v žalobě pro účely případných nákladů činí 2 500 000 Kč.“
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu