ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.889.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 889/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. W. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti žalované L. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova č. 1920/7a, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 70 C 208/2019, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2020, č. j. 25 Co 241/2020-173, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Pezla, advokáta se sídlem v Praze 4, Barrandova č. 1920/7a.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2020, č.j. 25 Co 241/2020-173, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.6.2020, č.j. 70 C 208/2019-136, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je dědicem ze závěti sepsané dne 24.11.2010 formou notářského zápisu JUDr. Dany Skružné, notářky v Praze, po zůstaviteli T. G., zemřelém dne 6.1.2019 (výrok I.), kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná není dědičkou z vlastnoruční závěti ze dne 20.10.2018 po zůstaviteli T. G. (výrok II.) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem prvního stupně a konstatoval, že mezi účastníky řízení není žádného skutkového sporu o tom, že závěť ze dne 24.11.2010 je platná, když tato závěť vedle závěti pozdější může obstát, a že spornou skutečností je pouze platnost závěti ze dne 20.10.2018, z níž vyvozuje dědické právo žalovaná. Dále odvolací soud uvedl, že „při provádění výslechu lékaře a zdravotnickou dokumentací zůstavitele nedošlo k porušení procesních pravidel ani zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti“, že neshledává kasační vadu ve skutečnosti, že soud I. stupně výslovně nerozhodl o včas navrženém důkazním prostředku (dotazu na zdravotní pojišťovnu zůstavitele), jelikož „soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka řízení jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky vyloží“, a že není povinností soudu provést důkazy nadbytečné, irelevantní nebo duplicitní, když soud I. stupně řádně odůvodnil, proč považuje případný znalecký posudek za nadbytečný. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce ve svých tvrzení neuvedl nic, co by zavdalo příčinu pochybovat o tom, že zůstavitel trpěl v době sepsání závěti duševní poruchou, která by ho činila neschopným právně jednat, a že „všechny zjištěné skutečnosti ve vzájemné shodě a bez nejmenších známek rozporů zcela jasně vypovídají o tom, že napadená závěť ze dne 20.10.2018 je platná“.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka „možnosti rozhodnutí soudu o žalobě, kterou se žalobce domáhá rozhodnutí o neplatnosti závěti z důvodu zdravotní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit pro případ smrti závětí, bez nařízení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie“ nebyla dosud výslovně v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatel má za to, že odvolací soud mu odňal možnost nést jeho důkazní břemeno, když neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem a další související důkazy ke zkoumání zůstavitelova duševního stavu v době pořízení závěti dne 24.11.2010, a dovozuje, že jen znalec psychiatr může na základě lékařských záznamů a výpovědí svědků posoudit, zda zůstavitel netrpěl duševním onemocněním, které se navenek svědkům neprezentovalo. Dovolatel dále namítá, že soudy vycházely v otázce zdravotního stavu toliko za zdravotnické dokumentace, která však nikdy neměla být soudu zpřístupněna, a že soudy učinily skutková zjištění, která jim nepříslušela, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (a s ohledem na důvody zrušení zrušil i rozsudek soudu I. stupně) a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Zároveň dovolatel navrhuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu podle §243 písm. b) o.s.ř.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné.
Z obsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem, který je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů [vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li zejména, že „opakovaně žádal o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“ a že „soudu nepřísluší hodnotit odborné listiny v lékařské dokumentaci obsažené a zdravotní stav zůstavitele bez potřebných odborných znalostí“) a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (namítá-li mimo jiné, že „neprovedením dotazu na zdravotní pojišťovnu odňaly soudy dovolateli jednak reálnou možnost, jak provedené svědecké výpovědi zpochybnit, a jednak i možnost unést své důkazní břemeno ve věci“), a dovozuje-li vlastní (odlišný) právní názor na věc, že zůstavitel nebyl způsobilý k pořízení závěti ze dne 24.11.2010]. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti ze dne 24.11.2010. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitkou „opomenutí“ navrženého důkazu znaleckým posudkem je navíc odvolacímu soudu vytýkáno, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jedná se tedy o uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ust. §241a odst. 1 o.s.ř., viz výše). Současně však není předkládána – jakkoliv je dovolatelem avizována – taková právní otázka, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Protože odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakého důvodu považuje provedení znaleckého posudku za nadbytečné (když z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by zavdalo příčinu pochybovat o tom, že zůstavitel netrpěl v době sepsání závěti duševní poruchou), nelze než uzavřít, že dovolání ani z hlediska posouzení otázky platnosti závěti ze dne 24.11.2010 z důvodu zdravotní způsobilosti zůstavitele bez toho, aniž by byl nařízen znalecký posudek, není (nemůže být) přípustné.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť jako návrh akcesorický není projednatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu