ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.913.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 913/2021-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po M. Š., zemřelé dne 3. srpna 1983, posledně bytem v XY, za účasti: 1) J. P., narozené dne XY, bytem v XY, 2) J. V., narozené dne XY, bytem v XY, 3) A. L., narozené dne XY, bytem ve XY, 4) A. L., narozené dne XY, bytem v XY, 5) J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 6) A. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 7) S. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 8) V. P., narozené dne XY, bytem v XY, 9) Z. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 10) J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 11) J. Š., narozeného dne XY, bytem ve XY, 12) M. O., narozeného dne XY, bytem v XY, 13) M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Darinou Anderlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tulešická č. 458/2, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 31 D 1456/2017, o dovolání účastnice 13) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2020, č. j. 18 Co 62/2019-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. Š., zemřelé dne 3.8.1983 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo rozhodnutím Státního notářství v Hodoníně ze dne 30.11.1983 zastaveno, poněvadž zůstavitelka nezanechala majetek (§32 odst. 1 not. ř.). Z podnětu Státního pozemkového úřadu (který na základě prováděné komplexní pozemkové úpravy v k.ú. XY oznámil, že se po zemřelé M. Š. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY a LV č. XY, nachází pozemky, které nebyly projednány v řízení o dědictví) Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 31.8.2017, č.j. 31 D 1456/2017-25, rozhodl, že zahajuje řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (výrok I.), a k provedení úkonů v tomto řízení jako soudního komisaře pověřil notáře Mgr. Ing. Tomáše Kremra.
Po zjištění okruhu dědiců, provedení soupisu aktiv a pasiv dědictví, jednání o dohodě o vypořádání dědictví a zjišťování skutečností rozhodných pro započtení na dědické podíly jednotlivých dědiců, Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 3.10.2018, č.j. 31 D 1456/2017-161, určil obecnou cenu majetku v dědictví ke dni úmrtí zůstavitelky částkou 4.986,- Kč, výši dluhů 0,- Kč, čistou hodnotu dědictví částkou 4.986,- Kč (výrok I.), dědictví vypořádal tak, že pozůstalý vnuk J. Š. nabývá podíl 778/10000, pozůstalý vnuk A. Š. nabývá podíl 778/10000, pozůstalý vnuk S. Š. nabývá podíl 778/10000, pozůstalá vnučka V. P. nabývá podíl 778/10000, pozůstalá vnučka A. L. nabývá podíl 1888/10000, pozůstalá vnučka A. L. nabývá podíl 1888/10000, pozůstalá vnučka M. K. nabývá podíl 3112/10000 nemovité věci v k.ú. XY, obec XY, a to pozemky ve zjednodušené evidenci – parcela původ Pozemkový katastr 2/4 p. č. XY se všemi součástmi a příslušenstvím v ceně 1.060,- Kč a ½ p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY v ceně 3.926,- Kč, s tím, že pozůstalé vnučky J. P. a J. V. a pozůstalí pravnuci Z. Š., J. Š., J. Š. a M. O. z dodatečně objeveného dědictví neobdrží ničeho (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení a jejich náhradě (výroky III. a IV.).
K odvolání M. K. (v němž namítala, že soud prvního stupně neřešil otázku nákladů pohřbu a dalších pasiv, které platila její matka M. S., a že nesouhlasí s provedeným zápočtem na svůj dědický podíl) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.5.2020, č.j. 18 Co 62/2019-219, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že ani v odvolacím řízení odvolatelka ve stanovené lhůtě nekonkretizovala a nedoložila dosud neurčitě tvrzená pasiva dědictví, a ze závěru, že soud prvního stupně správně předmětné pozemky vypořádal podle dědických podílů (když za situace, kdy mezi dědici nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, přihlédl k výraznému zvýšení ceny předmětných pozemků od úmrtí zůstavitelky do současnosti, a proto by se jevilo jako nespravedlivé, pokud by tyto pozemky nabyl jen jeden z dědiců s povinností vyplatit dědické podíly ostatních v penězích podle stanovené ceny v době smrti zůstavitelky), přičemž také správně provedl započtení toho, co někteří z dědiců, resp. jejich předků, obdrželi od zůstavitelky za jejího života bezplatně nad rámec obvyklého darování.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala M. K. dovolání, jehož přípustnost dovozuje jednak z toho, že odvolací soud porušil její procesní práva, když určil nepřiměřeně krátkou lhůtu k vyjádření k rozhodným skutečnostem a k možnosti navrhovat důkazy, a proto „by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, jednak z toho, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pochybil, když věc neposoudil v souladu s ustanovením §154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, respektive s ustanovením §32 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, přitom „pozůstalost řešená v současném soudním řízení je majetkem nepatrné hodnoty, a vzhledem k tomu, že matka dovolatelky vypravila zůstavitelce pohřeb, měla být pozůstalost vydána dovolatelce jako právní nástupkyni matky dovolatelky v dědickém řízení a pozůstalostní řízení mělo být zastaveno“. Dále dovolatelka uvedla, že všechna pasiva byla placena její matkou M. S., že výše pasiv 11.000,- Kč (pohřeb, náhrobek, písmo a další, jak označila v odvolání) převyšuje výši aktiv a že odvolací soud jí neposkytl dostatečnou lhůtu k jejich konkretizaci, resp. nesprávně posoudil běh a ukončení stanovené desetidenní lhůty, v situaci způsobené pandemií Covid-19 na jaře 2020, a ve věci rozhodl dříve, než mu bylo doplnění pasiv (1.993,- Kč za vypravení pohřbu, 9.000,- Kč hrobový pomník a 30.000,- Kč hrobová deska) doručeno, a rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že podle současné praxe je majetek v hodnotě 10.000,- Kč až 20.000,- Kč považován za majetek nepatrné hodnoty a hodnota pozůstalosti v tomto případě je 4.986 Kč, pozůstalost zjevně naplňuje podmínku majetku nepatrné hodnoty. Dovolatelka je toho názoru, že vypravila-li pohřeb její matka M. S., „náleží jí v souladu s §154 odst. 1 z.ř.s., shodně §32 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, celý majetek pozůstalosti“, a že pokud „M. S. dědictví odmítla a její nástupkyní do dědického podílu se tak stala dovolatelka, která dědictví neodmítla“, pak „celý majetek pozůstalosti by tedy v souladu s platnými právními předpisy měl připadnout dovolatelce“. Proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se majetek zůstavitelky vydává M. K. a řízení se zastavuje (a to v souladu s ust. §154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., resp. ust. §32 zákona č. 95/1963 Sb.).
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. čl. III bod 10 písm. b/ zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád; Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, čl. II bod 8. zákona č. 7/2009 Sb., ve znění zákona č. 218/2009 Sb.) a zůstavitelka M. Š. zemřela dne 3.8.1983, je třeba, aby řízení o dědictví po ní před soudem prvního i druhého stupně i v současné době probíhalo podle právních předpisů účinných ke dni smrti zůstavitelky, tj. podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. A č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not. ř.“), a podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci se projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (srov. a contrario čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání, včetně uvedených dovolacích důvodů, vyplývá, že dovolatelka se ve výsledku domáhá toho, aby potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů bylo nahrazeno vydáním dodatečně objeveného majetku zůstavitelky, který považuje za majetek nepatrné hodnoty, dovolatelce jako „právní nástupkyni“ vypravitelky pohřbu M. S..
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu je však zřejmé, že na vyřešení takové otázky usnesení odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud otázku, zda se v případě dodatečně objeveného majetku zůstavitelky jedná o majetek nepatrné hodnoty a zda nebylo na místě vydání tohoto majetku vypraviteli pohřbu a zastavení řízení o dědictví podle ustanovení §32 odst. 2 not. ř. neřešil; neměl k tomu ani důvod, neboť taková odvolací námitka uplatněna nebyla, a přezkoumání dosavadního postupu v řízení o dědictví (tj. klasické projednání dědictví za účasti zjištěného okruhu dědiců) odvolacím soudem z úřední povinnosti z povahy věci také nepřicházel v úvahu, když ustanovení §32 odst. 2 not. ř. stanovilo pouze možnost vydání nepatrného majetku zůstavitele vypraviteli pohřbu, nikoli povinnost k takovému rozhodnutí.
Pokud dovolatelka jako dovolací důvod poukázala na procesní pochybení odvolacího soudu v souvislosti s výzvou ke konkretizaci pasiv dědictví, jde zjevně o nesouhlas se stanovenou lhůtou k doplnění odvolání, v němž však absentuje údaj, která „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“, jak uvedla k přípustnosti dovolání.
K uplatněným dovolacím námitkám, kromě výše uvedeného argumentu, že ustanovení §32 odst. 2 not. ř. stanovilo možnost, nikoli povinnost, k rychlejšímu a jednoduššímu způsobu ukončení řízení o dědictví vydáním majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu (což judikatura dále podmiňovala jeho souhlasem) a současným zastavením řízení bez toho, že by se zjišťoval okruh dědiců, lze ještě dodat, že pokud je obecná cena zůstavitelem zanechaného majetku určována ke dni smrti (tj. v dané věci pozemky oceněné ke dni 3.8.1983 částkou 0,40 Kč za 1 m²), je třeba i nepatrnost hodnoty tohoto majetku posuzovat podle tehdejších poměrů (tehdejší praxe za majetek nepatrné hodnoty považovala majetek do cca 1.000,- Kč, a to ještě v závislosti na jeho povaze); doba smrti zůstavitelky je rozhodná také pro případné určení výše vypravitelem pohřbu uhrazených nákladů spojených s pohřbem (jen stěží by roku 1983 odpovídalo 30.000,- Kč za hrobovou desku); podstatná je pak skutečnost, že dovolatelka netvrdí, že by se ona sama postarala o pohřeb zůstavitelky (naopak opakovaně tvrdí, že to byla její matka, která vypravila pohřeb a uhradila náklady s tím spojené), proto by se ve vztahu k ní ani v případě, že by šlo o majetek nepatrné hodnoty, nemohlo uplatnit ustanovení §32 odst. 2 not. ř., neboť ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by odmítnutím dědictví po zůstavitelce její dcera M. S. ztratila „postavení“ vypravitelky pohřbu, resp. že by toto „postavení“ přešlo na dovolatelku, která nabyla uvolněný dědický podíl místo ní přímo ze zákona - podle ustanovení §473 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je sice rozhodnutím, kterým se řízení o dědictví po zůstavitelce končí, chybí-li však další nezbytné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., tj. především závislost tohoto rozhodnutí na řešení procesní otázky způsobu ukončení řízení o dědictví (jak vyplývá z dovolání) odvolacím soudem, nelze učinit jiný závěr než ten, že dovolání přípustné není. Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu