ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.976.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 976/2021-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, ve věci umístěného J. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, za účasti Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91, IČO 00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 1706/2014, o dovolání umístěného J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 15 Co 448/2020-202, takto:
I. Dovolání umístěného J. H. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 8.10.2020, č.j. 19 L 1706/2014-189, rozhodl, že převzetí umístěného J. H. (dále též jen „umístěný“) do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Praze 8 - Bohnicích dne 11.7.2014 nebylo v souladu s §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v řízení bylo jednoznačně zjištěno shodnými závěry znalců, že umístěný trpí duševními poruchami, a to poruchou osobnosti, intoxikací psychoaktivními látkami, škodlivým užíváním či syndromem závislosti na těchto látkách a psychotickou poruchou vyvolanou užíváním kanaboidů. Dospěl však k závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno, že umístěný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně ohrožuje sebe i své okolí, a tudíž v daném případě nejsou splněny podmínky uvedené v §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, neboť nebezpečnost pacienta v době přijetí nebyla jednoznačně zjištěna a názory znalců se v tomto směru rozcházejí.
K odvolání zdravotního ústavu Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.12.2020, č.j. 15 Co 448/2020-202, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že převzetí umístěného J. H. do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Praze 8 - Bohnicích dne 11.7.2014 bylo v souladu s §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odvolacího soudu není rozpor mezi znaleckými posudky vypracovanými znalci ustanovenými soudem a mezi znaleckým posudkem jako listinným důkazem vyhotoveným na objednávku umístěného, neboť všichni shodně hodnotí chování umístěného v době přijetí do psychiatrické léčebny jako atypické chování odůvodňující diagnózu schizotypní poruchy v kombinaci s intoxikací marihuanou, jejíž vyhodnocení mohlo důvodně vést přijímajícího lékaře k závěru, že umístěná osoba je nebezpečná pro sebe i pro své okolí a její akutní stav je třeba řešit nedobrovolnou hospitalizací. Výpovědi znalců jsou přitom zcela konzistentní se závěry jejich posudků, což je zřejmé z písemného zachycení jejich výpovědi v protokolu, aniž by vyvstala potřeba v odvolacím řízení znovu znalce vyslechnout. Odvolací soud zároveň neshledal ani rozpor těchto závěrů s ostatními provedenými důkazy, zejména výpověďmi zasahujících policistů (když umístěný byl dne 11.7.2014 zadržen hlídkou PČR při řízení osobního automobilu), neboť akutní psychický stav u něj dovodili všichni odborníci, ať již lékařka na záchytné stanici, přijímající lékař, ošetřující lékař i znalci. Dospěl k závěru, že jelikož umístěný jevil známky duševní poruchy a byl pod vlivem návykové látky, samo potenciální ohrožení sebe i okolí deliktním jednáním z chorobné motivace vzhledem k akutnosti stavu umístěného v době přijetí do psychiatrické léčebny dostatečně odůvodňuje splnění zákonné podmínky dle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, jehož přípustnost spatřuje jednak v dovolacím soudem dosud neřešené otázce výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, zejména pojmu ohrožovat „bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“, jednak v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřovaném v tom, že odvolací soud dospěl ke zcela opačnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, ačkoliv nezopakoval výslech soudních znalců. Takový postup je podle jeho názoru v rozporu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř., a proto je odvolací řízení zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu dovolatel namítá zejména, že nebyl před svou nedobrovolnou hospitalizací nikdy léčen u psychiatra ani psychologa, nikdy nezpůsobil zranění jiné osobě ani sobě samému, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že důvod pro nedobrovolnou hospitalizaci může naplňovat i „potencionální ohrožení“. Dále namítá, že ani jeden z policistů nezaznamenal žádné známky toho, že by umístěný představoval jakékoliv nebezpečí nebo že by trpěl duševní poruchou, což by mělo jako svědectví úředních osob mít poměrně vysokou důkazní váhu, neboť i ze soudní judikatury vyplývá, že není důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání Psychiatrická nemocnice Bohnice navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť podle jejího názoru dovolatel zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav a neuplatňuje způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Zdůraznila, že soud prvního stupně soustavně nepřihlížel k zásadní skutečnosti, že pod vlivem delta-9-tetrahydrokanabinolu není nikdo schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, aniž by představoval ohrožení sebe nebo svého okolí, ani ke skutečnosti, že nemocnice doložila, že J. H. pod vlivem duševní poruchy dne 15.7.2014 (tj. několik dní po převzetí do zdravotního ústavu) fyzicky napadl ošetřovatele, a rovněž opomenul závěry znaleckého posudku soudní znalkyně MUDr. Léblové, která upozornila, že J. H. uváděl, že „bude střílet po lidech“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání umístěného není ve smyslu §237 o.s.ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel (byť předestírá k obecnému řešení otázku výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu) primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019).
K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, neboť odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení vyložil, na základě kterých důkazů (tj. zejména znaleckého zkoumání, včetně revizního psychiatrického posudku) soud prvního stupně čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí, z nichž posléze při rozhodování o odvolání umístěného vycházel i odvolací soud, a které skutečnosti byly odvolacím soudem shledány významnými pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zcela nedůvodné jsou rovněž námitky dovolatele, že v jeho případě nebyla splněna zákonná podmínka, že by dne 11.7.2014 ohrožoval sebe nebo své okolí. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení jasně a s odkazy na předmětné důkazy vyložil, že z důvodu specifikované duševní poruchy v kombinaci s vlivem návykové látky (marihuany) byl dovolatel nebezpečný nejen sobě, ale i okolí, přičemž je nerozhodné, že v souvislosti se závěrem o ohrožení samotného umístěného a jeho okolí použil výraz „potenciální“. Pouhá skutková i následná právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání založit nemůže, když na základě vlastního hodnocení skutkových zjištění (znaleckých posudků) dovozuje odlišný právní závěr, že jeho stav dne 11.7.2014 není možné kvalifikovat jako jednání, které by bezprostředně a závažným způsobem ohrožovalo jeho samotného nebo jeho okolí.
K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím soudem je nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, tedy ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem (a to ani tehdy, nepřevzal-li odvolací soud jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně). Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.
Pokud se týká dovolacích námitek ohledně nedostatečného zohlednění svědeckých výpovědí zasahujících policistů, dovolací soud, s ohledem na závěry učiněné již dříve v projednávané věci Ústavním soudem, odkazuje na nález ze dne 27.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, podle nějž „stojí-li na jedné straně závěry lékařů (zaměstnanců vedlejší účastnice), kteří stěžovatele do zdravotnického zařízení přijímali či jej měli v další péči, a tomu oponující závěry svědků (zejména policistů coby úředních osob) a stěžovatele, bylo namístě nepochybně přistoupit k zadání znaleckého posudku“, neboť se jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. K tomu dodává, že takto (zejména tedy znaleckým zkoumáním) nadále vzaly za doložený zjištěný skutkový stav i nalézací soudy v posuzované věci.
Konečně, namítá-li dovolatel nezopakování důkazů (výslechů soudních znalců) odvolacím soudem, jenž (přesto) dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, předně přehlíží, že k předestřené námitce „vady řízení“ dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Nadto, tato námitka není v projednávané věci opodstatněná.
K procesní otázce, jakým způsobem má postupovat odvolací soud, má-li za to, že z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá jiný závěr o tom, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoliv, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, se Nejvyšší soud České republiky již vyjádřil. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li v takovém případě odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další (k tomu srov. právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021). Jak však konstatoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v posuzované věci, potřeba znovu vyslechnout znalce v odvolacím řízení nevyvstala, neboť výpovědi znalců jsou zcela konzistentní se závěry jejich písemných posudků, což je zřejmé ze zachycení jejich výpovědí v protokolu [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 1072/2011, podle kterého odvolací soud není povinen zopakovat dokazování za procesní situace, kdy by se jednalo pouze o listinné důkazy a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci; taková právní úvaha odvolacího soudu ovšem musí být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena].
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu