ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1019.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1019/2021-729
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. W. , narozený XY, bytem XY, proti žalovaným: 1. E.ON Energie, a. s. , IČO 26078201, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, a 2. EG.D, a. s., IČO 28085400, se sídlem Lidická 1873/36, Brno, obě zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, o náhradu škody uvedením v předešlý stav, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 310/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2020, č. j. 7 Co 786/2020-635, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 5. 2020, č. j. 10 C 310/2014-601, neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení téhož soudu z 13. 2. 2020, č. j. 10 C 310/2014-594, a odmítl pro opožděnost odvolání žalobce proti témuž usnesení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 7 Co 786/2020-635, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z toho, že usnesení ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 C 310/2014-594, bylo doručováno žalobci na adresu, kterou dlouhodobě uvádí ve svých podáních (XY), a to uložením dne 17. 2. 2020, avšak žalobce si zásilku v úložní době (10 dnů) nevyzvedl a pošta ji dne 2. 3. 2020 vložila do jeho domovní schránky; podle odvolacího soudu doručující orgán (pošta) postupoval řádně podle §49 o. s. ř. Poslední den úložní lhůty připadl na den 27. 2. 2020, k němuž se považuje usnesení za doručené, odvolací lhůta tak skončila dne 13. 3. 2020 a žalobce podal odvolání datované dnem 14. 5. 2020, tedy mezi posledním dnem lhůty a podáním odvolání uplynuly více než dva měsíce. Skutečnosti popisované žalobcem (nemoc, stěhování), které předcházely doručení usnesení, vysvětlují pouze to, proč si žalobce zásilku nevyzvedl v úložní době, a pro posouzení důvodnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty nejsou zásadní. Podle odvolacího soudu bylo na žalobci, aby si zajistil (ve vlastním zájmu) přebírání zásilek doručených do jeho domovní schránky na jím uvedenou adresu pro doručování. Skutečnost, že tak učinil (podle svých tvrzení) až 9. 3. 2020 (prostřednictvím své manželky), jde k jeho tíži. I tak mu zbývaly ještě čtyři dny na podání odvolání. Lze uzavřít, že poměry žalobce v průběhu odvolací lhůty nevylučovaly, aby odvolání včas podal. Nenastala u něj situace, že by byl vyloučen ze zmíněného úkonu z omluvitelného důvodu. Žalobcova kritika společenských poměrů, postupu soudů a role státu během pandemie na uvedených závěrech nic nemění.
Proti tomuto usnesení podal žalobce podání označené jako dovolání, „třetí návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti“, „výzva soudcům Nejvyššího soudu k vrácení doplatků za období 2011-2014“. Obsahem tohoto podání je kritika globálních poměrů bez bližšího vztahu k projednávané věci a sdělení, že blanketní dovolání bude doplněno. V podání učiněném ve lhůtě k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. pak žalobce vyjádřil nesouhlas s fungováním justice v době pandemie koronaviru SARS CoV-2, popsal své vnímání skutkového stavu při zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 10 C 310/2014-594 a časový průběh své nemoci. Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda byl žalobce vůbec povinen žádat o prominutí zmeškání lhůty s ohledem na účinky vyhlášení nouzového stavu na běh procesních a hmotněprávních lhůt. Vymezuje tři otázky, které Nejvyšší soud dosud neřešil: „Zda je způsobilým důvodem prominutí zmeškání lhůty statut, kdy soudy vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu samy neplnily funkce dané jim Ústavou státu; zda staví krizový zákon č. 240/2000 Sb. a na jeho základě vydaná usnesení vlády státu lhůty hmotného práva nebo procesního práva, o které lhůty se jedná a zda žalobce byl podle zákona vůbec povinen žádat společně s odvoláním o prominutí zmeškání lhůty; zda postupoval český stát v souladu se zákonem, jednal-li podle zákona o krizovém řízení č. 240/2000 Sb. a zda neměl v takovém případě upravit běh lhůt hmotného a procesního práva podle jiného právního předpisu“. Žalobce navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátit věc Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vzhledem k datu jeho vydání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
K dovolacímu návrhu vymezujícímu, kterému soudu prvního stupně má být věc vrácena, je třeba upozornit, že cestou dovolání není možné dosáhnout změny místní příslušnosti soudu a že o návrhu žalobce na přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci již rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2021, č. j. 28 Nd 606/2020-709, tak, že věc vedená u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 310/2014 se nepřikazuje Okresnímu soudu v Olomouci.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Jestliže dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu (mimo jiné) ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost, směřuje dovolání proti rozhodnutí soudu, jenž je možno napadnout žalobou pro zmatečnost, proto je přípustnost dovolání v této části vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Napadá-li dovolatel výrok usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž mu soud prvního stupně neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 10 C 310/2014-594, spatřuje přípustnost dovolání v otázkách údajně Nejvyšším soudem dosud neřešených. První nastolená otázka založená na ničím nepodložené myšlenkové konstrukci, že v době vyhlášení nouzového stavu na území České republiky z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 justice neplnila funkci danou jí Ústavou České republiky, ovšem nemůže být ze své podstaty otázkou, na níž by napadené rozhodnutí mohlo záviset a jež by mohla ovlivnit správnost posouzení věci.
V pořadí druhá otázka rovněž nesplňuje předpoklady vyžadované ustanovením §237 o. s. ř. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení a při ochraně kritické infrastruktury a odpovědnost za porušení těchto povinností (srov. §1 odst. 1). Neupravuje stavení procesních (ani hmotněprávních) lhůt při procesních úkonech. Žádný právní předpis ani jiná opatření výkonné moci vydaná v průběhu nouzového stavu nezrušily institut prominutí zmeškání lhůty k podání procesního úkonu. Všechny zákonné lhůty (procesní i hmotněprávní) po dobu nouzového stavu bez přerušení (stavení) běžely. Zákonodárce reagoval na tuto nově vzniklou situaci přijetím zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, který v §2 odst. 1 zakotvuje možnost prominout účastníkovi řízení (jeho zástupci) lhůtu k provedení procesního úkonu za současného splnění podmínky, že lhůtu účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod spočívá v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. neobstál. Žalobce však žádný takový relevantní důvod netvrdí. Svůj návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti předmětnému usnesení (kromě kritiky společenských poměrů na globální i národní úrovni) odůvodnil tím, že dne 20. 2. 2020 (tj. v průběhu úložní lhůty) onemocněl, o tři dny později však již pokračoval ve stěhování sebe a manželky do nového bydliště, a že předmětné usnesení z domovní schránky vyzvedla jeho manžela dne 9. 3. 2020 (tj. ještě několik dní před skončením odvolací lhůty), a ještě téhož dne mu ji předala. Přesto žalobce nepodal ani blanketní odvolání. Žalobcem tvrzené důvody pro nepodání včasného odvolání, že pomáhal manželce při zajišťování dezinfekce a ochranných pomůcek do její lékařské praxe, že mu v té době zanikla funkce soudce Krajského soudu v Brně, byl povinen proto vyklidit kancelář a že (patrně při posuzování jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání) „sázel na rozum soudců“, nelze považovat za natolik výjimečné (mimořádné), aby jimi byla narušena právní jistota ostatních účastníků řízení.
Třetí otázka se zcela vymyká dosahu nyní projednávané věci, brojí-li v ní žalobce proti postupu státu v době pandemie zpochybněním, zda stát postupoval zákonně. Předně stát v tomto sporu není účastníkem řízení a to, jaké kroky činil (činí) při zvládání epidemie koronaviru SARS CoV-2, resp. jaká opatření vydával, a zda přitom jednal v souladu s právním řádem České republiky, jde mimo rámec civilního sporného řízení i této dílčí procesní fáze, ve které se posuzují podmínky postupu podle §58 odst. 1 o. s. ř. Nemůže proto jít o otázku procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním mohlo záviset.
Žádná z dovolatelem vznášených otázek tedy nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci dosud není skončeno a o náhradě všech nákladů řízení, včetně této dovolací fáze, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu