ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1084.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1084/2020-336
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. Š. , narozený XY, a b) J. Š. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti žalovanému: T. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, o náhradu ušlého zisku a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 15/2018, o dovolání žalobce a) i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 216/2019-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 216/2019-292, se ve výroku I mění tak, že se rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce a), potvrzuje.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 6 C 15/2018-232, výrokem I zamítl žalobu žalobce a) o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč, výrokem II uznal co do základu nárok žalobce a) na náhradu ušlého zisku, výrokem III uznal co do základu nárok žalobce b) na náhradu nemajetkové újmy a vyhradil si rozhodnutí o výši nároků žalobců a náhradě nákladů řízení do konečného rozsudku. Žalobci se domáhají náhrady majetkové i nemajetkové újmy, kterou jim způsobuje žalovaný šikanózním výkonem práva. Po skutkové stránce zjistil okresní soud, že žalobce a) vlastní a provozuje nástrojářskou dílnu v průmyslové zóně XY, v areálu má rovněž kanceláře a soukromé byty, ve kterých bydlí s rodinou žalobce b). Stavba nástrojářské dílny byla povolena 11. 5. 2000 a zkolaudována dne 7. 2. 2002. V roce 2007 zakoupil sousední pozemek žalovaný a v bezprostřední blízkosti dílny postavil rodinný dům. Žalobce a) již ve stavebním řízení upozorňoval na nebezpečí budoucího hluku a vibrací. Žalovaný však žádná opatření ve svém domě neučinil a následně inicioval šetření různých orgánů pro překročení hladiny hluku, napadl kolaudační rozhodnutí nástrojárny, inicioval šetření krajské hygienické stanice, jež nejdříve nezjistila překročení povolené hlukové hladiny při měření uvnitř a před nástrojárnou, následně inicioval další šetření, jež proběhlo uvnitř rodinného domu žalovaného, zjistilo překročení denních i nočních limitů hluku a vedlo k opakovanému ukládání pokuty 30.000 Kč žalobci a), jež byla následně rušena a věc vracena k dalšímu řízení, neboť nadřízený orgán připomněl, že zdroj hluku (nástrojárna) byl realizován dle kolaudačního rozhodnutí dříve, než rodinný dům. Žalovaný měl již v projektové přípravě rodinného domu respektovat tu skutečnost, že stavba bude sousedit s nástrojárnou, a měl učinit taková opatření, aby zabránil nežádoucím vlivům nástrojárny na bydlení. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že došlo k protiprávnímu jednání žalovaného ve formě šikanózního výkonu práva minimálně od roku 2013, když opakovanými, soustavnými podněty adresovanými různým státním orgánům projevoval snahu zabránit žalobci a) v rozvíjení jeho výroby a tím šíření hluku, rovněž napadl kolaudační souhlas nástrojárny a domáhal se přezkumu souladu užívání stavby s kolaudačním rozhodnutím. Současně bylo prokázáno, že žalovaný, případně jeho manželka, přicházeli opakovaně v časných ranních i nočních hodinách k nemovitosti žalobců a zvonili na zvonky, aniž by vyčkali jejich příchodu. Byla prokázána nemajetková újma na straně žalobce b), jenž v důsledku jednání žalovaného trpí úzkostně depresivním syndromem a užívá pravidelně antidepresiva a hypnotika, a majetková újma žalobce a), jenž nemohl dlouhodobě rozšířit výrobu a uspokojit zvyšující se poptávku svého obchodního partnera. Na závěr okresní soud připomenul, že nelze přehlédnout, že podnikání žalobce a) bylo zahájeno v daném prostoru mnohem dříve, než žalovaný požádal o stavbu rodinného domu v těsné blízkosti nástrojářské dílny. Žalobce a) měl v úmyslu rozvíjet své podnikání a naplnit tak smysl definice podnikání, tj. vyvíjet soustavnou činnost za účelem dosažení zisku.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 216/2019-292, změnil výrokem I rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce a), tak, že požadavek žalobce a) na zaplacení částky 310.000 Kč se zamítá, dále výrokem II nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným a výrokem III rozsudek okresního soudu ve zbývající části výroku III, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce b), zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel ze skutkových zjištění okresního soudu, že právní jednání žalovaného spočívající v opakovaném podávání podnětů různým státním orgánům bylo na hranici rozporu s dobrými mravy, opakované vyzvánění na zvonky žalobců v nočních a ranních hodinách je rozporné s dobrými mravy. Dle právního názoru odvolacího soudu však toto protiprávní jednání žalovaného není v příčinné souvislosti s majetkovou újmou žalobce a), neboť neprokázal, že ušlý zisk nemohl realizovat v denní pracovní době a noční provoz nezavedl z vlastního rozhodnutí učiněného před krajskou hygienickou stanicí. Vedle toho neshledal odvolací soud ani úmysl žalovaného. Ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce b) považoval rozhodnutí okresního soudu za předčasné.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného spočívajícím v zahajování správních řízení, v jejichž důsledku pod hrozbou sankce nedošlo k rozvoji podnikání dovolatele. Dovolatel má za to, že jednání žalovaného bylo prvotní příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, a tedy je příčinná souvislost dána. Současně upozornil, že žalovaný mohl všem problémům předejít, pokud by při stavbě svého rodinného domu zohlednil dříve stojící nástrojárnu a buď jej zajistil proti hluku a vibracím, nebo jej nestavěl v bezprostřední blízkosti. Odvolací soud dále zatížil řízení vadou, jelikož na rozdíl od okresního soudu neměl za prokázaná tvrzení dovolatele o možnosti vyššího zisku, avšak dovolatele nepoučil ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. a neposkytl mu prostor pro doplnění žalobních tvrzení a důkazů. Dovolatel zpochybnil rovněž závěr o nedostatku zavinění, neboť jednání žalovaného bylo v přímém úmyslu omezit nebo zastavit provoz. Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Pouze proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž žalovaný, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázky dovolacím soudem rozhodované rozdílně. Dovolatel nesouhlasí s užitím §150 o. s. ř. ani se závěrem, že byl původcem sporu. Své jednání považuje za legální a protiprávní jednání spatřuje pouze v činnosti žalobce a). Z uvedených důvodů požaduje změnu napadeného nákladového výroku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce a) uvedl, že ve věci nebylo prokázáno jeho protiprávní jednání, ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tvrzenou škodou. Zpochybnil všechna tvrzení žalobce a) v dovolání a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce a) i žalovaného byla podána včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Dovolání žalobce a) je přípustné pro řešení otázek stanovení příčinné souvislosti a zavinění u protiprávního jednání žalovaného, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je důvodné. Dovolání žalovaného přípustné není.
7. Směřuje-li dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
8. Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) dovolací soud posoudil věc jak podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, neboť k tvrzenému porušení právních povinností mělo docházet jak před 1. 1. 2014, tak i po tomto datu.
9. Podle §424 obč. zák. za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
10. Podle §2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro dobu před 1. 1. 2014 ustálena na závěru, že odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se vztahuje na případy výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného, a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení za následek též občanskoprávní odpovědnost za škodu, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje a důkazní břemeno ohledně předpokladů odpovědnosti za škodu ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1235, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010). Jak dovodila judikatura dovolacího soudu, aplikace §424 obč. zák. nevyžaduje porušení právní povinnosti, zahrnuje případy výkonu práva, který záměrně poškozuje jiného, nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Pokud škůdce vykonává své právo tak, že hlavním cílem jeho jednání je poškození jiného, jde o tzv. šikanózní výkon práva. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem odpovědnosti za škodu podle §424 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 20071, sp. zn. 25 Cdo 874/2005).
12. Vzhledem k současné právní úpravě obsažené v §2909 o. z. není důvod se pro dobu od 1. 1. 2014 od uvedených závěrů zásadním způsobem odchylovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017). I doktrína předpokládá, že přes poněkud odlišnou dikci obou ustanovení lze mít za to, že obsahově má zůstat právní úprava stejná (srov. Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 262, marg. Č. 17).
13. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti zásadně otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Skutkové závěry dovolacímu přezkumu nepodléhají.
14. K otázce příčinné souvislosti lze dále odkázat na závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, dle kterého je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti, které jsou pro způsobení následku významné a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a shodně v judikatuře též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
15. Rovněž k otázce zavinění se již dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3009/2017, uveřejněném pod číslem 125/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícím ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícím v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. U úmyslu platí, že buď škůdce věděl, že škodu způsobí, a chtěl ji způsobit (přímý úmysl), anebo věděl, že škodu může způsobit a byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
16. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že na místě stála nejdříve nástrojárna žalobce a), následně požádal žalovaný o povolení ke stavbě rodinného domu v její těsné blízkosti, s čímž žalobce a) nesouhlasil a upozornil na možné problémy s šířením hluku a vibrací. Žalovaný nepřijal žádná opatření a následně od konce roku 2012 podával opakovaně na různé správní orgány stížnosti na nadměrný hluk a vibrace, kterými se domáhal omezení či zastavení provozu nástrojárny. Z provedených šetření krajské hygienické stanice bylo zjištěno, že přípustný expoziční limit hluku byl při provádění podnikání žalobce a) v jednotlivých profesích prokazatelně dodržen, při měření v rodinném domě žalovaného však bylo zjištěno překročení hygienického limitu v chráněném vnitřním prostoru staveb pro denní i noční dobu a v chráněném venkovním prostoru v noční dobu. Z těchto důvodů po právní stránce uzavřel okresní soud, že došlo k protiprávnímu jednání žalovaného ve formě šikanózního výkonu práva, kterého se žalovaný dopustil opakovanými, soustavnými podněty adresovanými různým státním orgánům se snahou zabránit žalobci a) v rozvíjení jeho výroby a tím šíření hluku, kterým byl žalovaný obtěžován. S ohledem na četnost a intenzitu takových podání a dobu, po kterou tak žalovaný činí, i způsob, jakým tak činí, jeho postup nelze považovat za výkon práva v souladu s dobrými mravy. Za rozporné s dobrými mravy označil okresní soud opakované zvonění žalovaného, popřípadě jeho manželky, na zvonky žalobců v pozdních nočních a brzkých ranních hodinách. U žalovaného se jednalo o zaviněné jednání v přímém úmyslu žalobce a) obtěžovat a zabránit mu v podnikání. Na základě tohoto protiprávního jednání žalovaného došlo u žalobce b) k nemajetkové újmě spočívající v duševních útrapách a k majetkové újmě žalobce a), jenž nemohl rozvíjet své podnikání a zvýšit tak svůj zisk, k jehož přesnému vyčíslení mělo proběhnout další dokazování.
17. Ačkoli lze rozsudku okresního soudu vytknout nedostatečné odlišení skutkových zjištění od obsahu jednotlivých provedených důkazů, odvolací soud obsáhle rekapituloval obsah tohoto rozsudku, a aniž by zaujal výslovně stanovisko ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, zřejmě se s ním ztotožnil. Dospěl však k odlišnému právnímu závěru, když uvedl, že jednání žalovaného spočívající ve zvonění na zvonky bylo za hranicí dobrých mravů, podávání různých podnětů správním orgánům se na této hranici pohybovalo, a tedy zřejmě ještě bylo v souladu s dobrými mravy. Toto jednání však neposoudil jako příčinu majetkové újmy žalobce a).
18. Podstatou předmětného sporu je představa žalovaného, že může po žalobci a) požadovat zabránění šíření hluku a vibrací do jeho rodinného domu, a v konečném důsledku omezení či zrušení provozu v jeho nástrojárně. Podnikání žalobce a) však neodporuje právním předpisům a následující spor nijak nezapříčinil. K pochybení došlo u žalovaného, který svůj dům postavil s vědomím existence nástrojárny a nijak jej nezabezpečil proti hluku a vibracím, ačkoli byl na toto riziko upozorněn.
19. A v tomto kontextu je nezbytné hodnotit i onu údajnou dobrovolnost rozhodnutí žalobce a) nezřídit třetí směnu a nepřetržitý provoz v nástrojárně. Stalo se tak v průběhu řízení o uložení správní pokuty 30.000 Kč, jež byla žalobci a) opakovaně ukládána a následně rušena nadřízeným správním orgánem. Zároveň žalovaný napadl kolaudační rozhodnutí nástrojárny u stavebního úřadu a opakovaným voláním hlídky Policie ČR či naléháním na rodiče žalobce a) usiloval o omezení či přerušení provozu žalobce a). Tyto úkony činil v přímém úmyslu, neboť jediným motivem jeho jednání bylo zastavení provozu žalobce a). Avšak při vědomí toho, že žalobce a) neporušuje žádné právní normy, je toto jednání zjevně v rozporu s dobrými mravy, stejně jako úmyslné buzení rodin žalobců v nočních a brzkých ranních hodinách. Žalovaný nápravu pro sebe nemůže zjednat jinak než stavebními úpravami svého domu. Po žalobci a) nelze spravedlivě požadovat omezení podnikání, neboť výstavba rodinného domu v průmyslové zóně a nedostatečná hluková izolace jde k tíži toliko žalovaného.
20. Jestliže odvolací soud současně uzavřel, že žalobce a) prokázal reálnou možnost zvýšeného odbytu a dosažení vyššího zisku, není závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy žalobce a) správný, neboť prvotní příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, byly opakované podněty žalovaného správním orgánům požadující omezení či zastavení provozu žalobce a). Za této situace by ignorování probíhajících správních řízení a rozšíření provozu v nástrojárně bylo pro žalobce a) více než riskantní. Takovéto jednání nelze považovat za dobrovolné upuštění od podnikatelského záměru rozšířit činnost.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce a) za takovou vadu řízení označil skutečnost, že odvolací soud neshledal prokázaná jeho tvrzení o možnostech dosáhnout vyššího zisku, avšak nepoučil jej ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. a neposkytl mu prostor pro doplnění žalobních tvrzení a důkazů. Dovolací soud při přezkumu dané věci zjistil, že rovněž tato námitka je oprávněná a řízení bylo zatíženo vadou, neboť dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu poskytne soud poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odvolací soud však takto nepostupoval, když uzavřel, že žalobce a) neprokázal, že ušlý zisk nemohl realizovat v denní pracovní době, aniž žalobci v tomto směru poskytl náležité poučení a poskytl mu prostor pro doplnění tvrzení a důkazů. Ostatně závěr o výši majetkové újmy si vyhradil okresní soud do konečného rozhodnutí ve věci, a i odvolací soud uzavřel, že žalobce a) prokázal reálnou možnost zvýšeného odbytu a dosažení vyššího zisku.
22. Námitku žalobce a) o nesprávném posouzení jednání a zavinění žalovaného a otázky stanovení příčiny vzniku škody tedy shledal dovolací soud důvodnou. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti a zavinění je tak naplněn. Odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení umožňují učinit závěr o opodstatněnosti základu nároku žalobce a), Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu změnil [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a to tak, že rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce a), potvrdil.
23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy nižších stupňů závazný. V konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu