ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1359.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1359/2019-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Alenou Prchalovou, advokátkou se sídlem Husova 1288/25, 586 01 Jihlava, proti žalované: Nemocnice Třebíč, příspěvková organizace, IČO 00839396, se sídlem Purkyňovo nám. 133/2, Jejkov, 674 01 Třebíč, zastoupená JUDr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, 674 01 Třebíč, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 189/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 17 Co 33/2018-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Urbáška.
III. Ve vztahu žalobce a vedlejší účastnice na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví v celkové částce 745 083 Kč (bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 231 270 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku 513 813 Kč), která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného léčení žalovanou.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 C 189/2016-195, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 39 000 Kč, zamítl žalobu co do zbývající částky 706 083 Kč a žádnému z účastníků ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl pro bolesti břicha hospitalizován u žalované dne 10. 12. 2013 s tím, že jednou z možných diagnóz byl zánět výchlipek tlustého střeva (divertikulitida). Zpočátku byl u žalobce zvolen konzervativní způsob léčby, avšak dne 11. 12. 2013, po podání nálevu do konečníku, došlo u žalobce k prudkému rozvoji bolestí břicha a ještě téhož dne večer byl operován z důvodu podezření na perforaci divertikulitidy. Operační řez byl nejprve veden v pravém podbřišku s typickým přístupem na apendix. Tento řez však musel být protažen na příčný řez, neboť v průběhu operace byl zjištěn zánět pobřišnice z perforace divertiklu, a proto byla žalobci provedena tzv. Hartmannova operace (odstranění postižené části tlustého střeva, slepé zakončení konečníku a vývod tlustého střeva nástěnnou stomií). Přestože byla v roce 2014 žalobci provedena rekonstrukce zažívacího traktu (obnovení kontinuity tlustého střeva), trpí občasnými křečemi v břiše, které mu komplikují pohyb při předklánění, případně zvedání břemen. Na základě znaleckých posudků soud uzavřel, že postup žalované při léčbě žalobce byl lege artis s výjimkou dvou výkonů, a to podání nálevu do konečníku (jenž byl při konzervativní léčbě nevhodný) a prvotně zvoleného přístupu do dutiny břišní řezem v pravém podbřišku (vzhledem k podezření na kombinaci více diagnóz byl tento řez zbytečně zatěžující; řez měl být správně veden ve střední čáře od pupku dolů). Žalobce udělil informovaný souhlas pouze k operaci apendixu. Soud věc posoudil podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) a přiznal žalobci podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolestné za nesprávně vedený operační řez ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení (stanoveného znalcem 162,5 body), tedy v částce 39 000 Kč. Nárok na bolestné spojené s nesprávně podaným nálevem shledal promlčeným. Ohledně neudělení informovaného souhlasu uzavřel, že nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by v případě, že by byl žalobce informován o rizicích a následcích tzv. Hartmannovy operace, nepodstoupil by ji. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění neshledal soud důvodným pro neexistenci příčinné souvislosti mezi vadnými výkony žalované a trvalými následky žalobce. Podání nálevu nemohlo způsobit komplikace, pro které byl žalobce operován; nutnost provedení operace byla vyvolána nemocí (divertikulózou), jíž žalobce trpěl. U zbytečně vedeného řezu pak nebylo prokázáno, že by byl příčinou přetrvávajících obtíží nebo delší či komplikovanější rekonvalescence, je pouze větší pravděpodobnost vzniku srůstů a kýly. Soud rovněž uzavřel, že jestliže nebyly přetrvávající zdravotní obtíže žalobce v příčinné souvislosti s dílčím pochybením žalované, není dána ani příčinná souvislost mezi částečnou invaliditou a ztrátou na výdělku žalobce.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 17 Co 33/2018-272, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně napadené částky 19 500 Kč tak, že žalobu zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé, výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení státu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právním závěrem, že žalovaná postupovala non lege artis, byl-li žalobci podán nálev, a v přístupu do dutiny břišní vedením řezu v pravém podbřišku; ve zbývajícím rozsahu byl postup při léčení žalobce lege artis. Dovodil, že žalobci náleží bolestné za zbytečně vedený řez v podbřišku (v rozsahu základního bodového ohodnocení), avšak neshledal důvod k navýšení odškodnění bolesti žalobce na dvojnásobek, neboť z prokázaných skutečností nevyplývá, že by žalobce v důsledku zbytečně vedeného příčného řezu v pravém podbřišku trpěl extrémní bolestivostí, a že by bolest byla natolik intenzivní a extrémní, že by základní odškodnění tuto intenzitu bolesti nezahrnovalo, proto ohledně částky 19 500 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Nárok na bolestné, jež mělo být způsobeno podáním nálevu, shledal co do základu nedůvodným, neboť ze znaleckého posudku nevyplývá, že by ke zvýšené bolestivosti došlo v důsledku podání nálevu, když mohla být způsobena i jinými příčinami; a proto se nezabýval otázkou promlčení tohoto nároku. Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně absence informovaného souhlasu žalobce s operací, i s posouzením nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uzavřel, že pro závěr, že omezení a obtíže žalobce jsou důsledkem nadbytečného řezu v pravém podbřišku, by musela být tato skutečnost postavena zcela na jisto, případně dána s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou, k čemuž však s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Klose nedošlo. Podání nálevu pak není v příčinné souvislosti s obtížemi, v nichž žalobce spatřuje ztížení společenského uplatnění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje průběh soudního řízení a vyjadřuje své názory na postup léčení. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné skutkové závěry, přičemž na základě skutkových závěrů vlastních namítá, že jeho neuspokojivý zdravotní stav po operaci, i omezení v dalším životě, byly způsobeny chybnou léčbou žalované. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Co 636/2015 a 25 Cdo 878/2014 uvádí různá pochybení žalované, která podle něj vyplývají z provedených znaleckých posudků. Namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu při posouzení otázky promlčení, příčinné souvislosti i hodnocení postupu lege artis žalovanou, přičemž odkazuje na četnou judikaturu. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3631/2011 a IV. ÚS 14/17 namítá neunesení důkazního břemene žalovanou ohledně nepřítomného lékaře na pracovišti, chybného podání nálevu a chybějících zápisů ve zdravotnické dokumentaci a v důsledku toho nesprávné vyhodnocení skutkového stavu věci. Soudy v rozporu s judikaturou neřešily vlastní podstatu případu a příčinnou souvislost se vznikem nemajetkové újmy, ale byly nesprávně objasňovány jednotlivé úseky léčby. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobce v dovolání neuvádí žádnou argumentaci, jež by zakládala přípustnost dovolání ve vztahu k měnícímu výroku. Ohledně výroku potvrzujícího pak žalobce pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu. Dovolatel zcela pomíjí, že trpěl závažným a život ohrožujícím onemocněním, jehož léčba si vyžádala operační zákrok včetně negativních důsledků s tím spojených. Navrhla odmítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu při posouzení námitky promlčení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může totiž založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), přičemž odvolací soud se vůbec právní otázkou promlčení nároku na bolestné v souvislosti s podáním nálevu nezabýval, neboť dovodil, že není dán základ tohoto nároku nelze-li uzavřít, že vytrpěná bolest byla zapříčiněna právě jen (nebo převážně) jeho podáním.
Odvolací soud respektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za porušení náležitého odborného postupu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor C 10429, jakož i rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633). Na základě odborných znaleckých závěrů totiž dovodil, že z celkového postupu v léčení žalobce, který byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe, došlo k pochybení jen u dvou dílčích výkonů (podání nálevu a prvotním řezu), jež však neměly vliv na celkový výsledek léčby onemocnění, kterým žalobce trpěl a které si vyžádalo operativní řešení. Postupoval tedy správně, pokud porušení právní povinnosti žalované shledal pouze ve vztahu k těmto dvěma dílčím výkonům. K odklonu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014 pak nedošlo, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil celý postup lékařů žalované na podkladě odborných závěrů, aniž by závěry znalců přebíral mechanicky.
Konečně i řešení otázky příčinné souvislosti mezi chybným vedením prvotního řezu a vznikem škody – žalobcem tvrzenými trvalými následky na jeho zdraví, odpovídá judikatorním závěrům. Vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). V medicínských sporech vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. V projednávané věci odvolací soud tato hlediska zohlednil, jestliže na základě skutkového stavu, podloženého závěry odborníků, uzavřel, že porušení právní povinnosti žalované (postup non lege artis), spočívající v nadbytečném prvotním řezu při nezbytné operaci, nebylo příčinou nyní přetrvávajících obtíží žalobce. Bylo totiž prokázáno, že jejich příčinou bylo vážné onemocnění tlustého střeva, jež si vyžádalo operativní řešení, přičemž nadbytečný prvotní řez tyto obtíže nezpůsobil ani nezhoršil, stejně jako podání nálevu.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 636/2015 není případný, neboť v této věci byla řešena situace, kdy soudy nesprávně dovodily odpovědnost poskytovatele zdravotní péče podle §421a obč. zák., ačkoli poranění nebylo způsobeno povahou použitého nástroje (jehly), ale zacházením s tímto nástrojem. Šlo tedy nejen o zcela jiné skutkové okolnosti, ale i o zcela jiný právní problém než v projednávané věci. Obdobně je tomu i u odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, kde chybně provedený obstřik způsobil ochrnutí části těla žalobkyně, přičemž soudy (nesprávně) dovodily odpovědnost podle §421a obč. zák., namísto podle §420 obč. zák. Napadené rozhodnutí neznamená odklon ani od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, neboť je v něm řešen jiný skutkový stav - přetětí zvratného nervu při operaci štítné žlázy byla-li k identifikaci nervu použita méně spolehlivá metoda, ačkoliv k dispozici byla i jiná, modernější metoda, způsobilá spolehlivě snížit riziko přetětí nervu a zabránit tak škodlivému následku; tedy opět odlišný skutkový stav než v projednávané věci, o nějž šlo i v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, kde pochybení (přerušení zvratného nervu při operaci štítné žlázy) bylo příčinou trvalých následků na zdraví žalobkyně. Všechna tato rozhodnutí mají společné to, že pochybení poskytovatele zdravotní péče bylo příčinou trvalých následků na zdraví poškozeného, na rozdíl od projednávané věci, kde dílčí pochybení žalované nebyla příčinou zdravotních obtíží, v nichž žalobce spatřuje ztížení svého společenského uplatnění. Proto odkazované judikáty na projednávanou věc nedopadají.
Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení dovolatelem předestřených právních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, dovolání proto přípustné není.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, které měly spočívat v pochybeních při dokazování a nepřenesení důkazního břemene na žalovanou (k němuž mělo dle dovolatele dojít z důvodu nepřítomnosti lékaře na pracovišti, chybného podání nálevu a tvrzených nedostatků ve zdravotnické dokumentaci), neboť k nim lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu