ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1495.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1495/2020-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 , zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o zaplacení 2 627 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 375/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 13 Co 205/2019-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 13 Co 205/2019-237, potvrdil rozsudek ze dne 7. 2. 2019, č. j. 23 C 375/2013-206, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na zaplacení částky 2 627 191 Kč a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že 7. 3. 2000 žalobce při dopravní nehodě utrpěl újmu na zdraví, za kterou mu byla v minulosti poskytnuta náhrada 1 439 818 Kč od provozovatele a vlastníka vozidla, které dopravní nehodu způsobilo. Žalobou v této věci se žalobce domáhal proti žalované jako pojistiteli provozovatele vozidla náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 3. 2005 do 31. 3. 2010 v částce 1 148 249 Kč, částky 15 000 Kč jako příspěvku na přilepšení stravy a částky 224 400 Kč na náklady ošetřování a výpomoci v domácnosti. Později žalobu dvakrát rozšířil, a to nejdříve o částku 911 834 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1. 4. 2010 do 31. 8. 2013, o částku 8 800 Kč na přilepšení stravy a o částku 80 000 Kč na náhradě nákladů na ošetřování a výpomoc v domácnosti, a následně o částku 213 208 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014, o částku 2 700 Kč na přilepšení stravy a o částku 22 500 Kč na náhradě nákladů na ošetřování a výpomoc v domácnosti. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tento nárok je promlčen. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, podle kterého se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčuje jako celek a nejde o jednotlivé nároky na opětující se měsíční plnění. Zdůraznil, že nárok proti pojistiteli je nárokem na pojistné plnění. Jelikož k dopravní nehodě došlo 7. 3. 2000, nastal počátek promlčecí lhůty 7. 3. 2001, tj. rok od pojistné události, a k promlčení nároku došlo uplynutím 3 let dne 7. 3. 2004 [§101 a §104 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni pojistné události (dále jen „obč. zák.“)]. Žaloba však byla podána až 24. 9. 2013. Odvolací soud neshledal ve vznesení námitky promlčení žalovanou porušení dobrých mravů, neboť to byl žalobce, kdo se původně rozhodl pro vedení sporu o náhradu újmy proti provozovateli vozidla, ač mohl žalovat současně též přímo pojistitele, a nemůže jít k tíži žalované, že tak neučinil. Při hodnocení důvodnosti žaloby na zaplacení náhrad za přilepšení stravy a výpomoc v domácnosti vzal soud za prokázané především na základě závěrů revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, že o potřebě výpomoci v domácnosti by bylo možné uvažovat 4-5 týdnů po dopravní nehodě a že v důsledku poškození zdraví žalobce při dopravní nehodě nebylo třeba podávat dlouhodobě jakékoli doplňky stravy a konzumovat speciální jinou stravu, než kterou se živí běžná populace. Soud neuvěřil tvrzením svědků (rodinných příslušníků žalobce), že se zdravotní problémy žalobce zhoršují, trpí závratěmi, není schopen pracovat ve výškách, obstarat dům a práce v domácnosti, se kterými mu proto vypomáhá mimo jiné za odměnu snacha, a že žalobce pravidelně užívá doplňky stravy a má zvýšené náklady na výživu. Soud vzal mimo jiné též za prokázanou skutečnost, že žalobce v roce 2015 utrpěl úraz pádem z lešení o výšce tří metrů, kterážto okolnost činí výpovědi svědků (a to nejen ohledně jeho obtíží s pracemi ve výškách) nevěrohodnými. Nároky na náhradu nákladů na přilepšení stravy a na ošetřování a výpomoc v domácnosti žalobci podle závěru odvolacího soudu v příčinné souvislosti s dopravní nehodou v roce 2000 nevznikly. Proto soud jeho nároky na náhradu nákladů spojených s léčením ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. neshledal důvodnými.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem řešena jinak, a současně otázky hmotného práva, která v praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jde o otázku, zda se má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčovat jako celek a zda „nárok na zvýšenou námahu“ má stejný režim jako náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Podle dovolatele „nárok na zvýšenou námahu“ nelze ztotožnit s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť jej lze vypočítat až podle dosaženého výdělku žalobce v zaměstnání, přičemž dosahovaný výdělek by byl každý měsíc a rok zcela jiný. Uvedené podle jeho přesvědčení nebylo doposud Nejvyšším soudem řešeno. I pokud by se snad mělo jednat o shodné nároky, má dovolatel za to, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku promlčuje jako celek, není v jeho rozhodnutích dostatečně odůvodněn, nevyplývá ze znění §106 obč. zák. a jeho aplikace je k poškozeným nespravedlivá. Z těchto důvodů navrhl, aby tato otázka byla Nejvyšším soudem řešena odlišně tak, že jde o pravidelná měsíční plnění, která se promlčují samostatně. Ostatně sám Nejvyšší soud se důsledky takového výkladu pokusil zmírnit, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1371/2015. Dále dovolatel namítl, že oba soudy svůj závěr opřely o revizní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který trpí vadou spočívající v absenci osobního vyšetření žalobce. Znalec také překročil své kompetence, zabýval-li se otázkou, zda žalobce musí zvolit jiný pracovní postup, a otázkou příčinné souvislosti mezi současným stavem žalobce a zraněním v roce 2015, které jsou otázkami právními. Znalec má přednést soudu přehled objektivního fyzického omezení žalobce v důsledku poškození zdraví, a až na základě tohoto výčtu soud zodpoví právní otázku, zda musí žalobce zvolit jiný pracovní postup nebo překonat své fyzické omezení, čímž dochází ke zvýšenému pracovnímu úsilí. Znalci přitom hodnocení právní otázky nepřísluší, avšak soudy obou stupňů zcela nepřípustně odpovědnost za výsledek přenesly právě na znalce. Konečně uplatnil rovněž námitky proti výroku o nákladech řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Na vyřešení otázky, zda se má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčovat jako celek, a otázky, zda „nárok na zvýšenou námahu“ má stejný režim jako náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud totiž správně rozlišil mezi nárokem žalobce na náhradu újmy vůči škůdci a jeho přímým nárokem na pojistné plnění podle §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu identifikoval žalobcem uplatněné nároky jako přímé nároky na pojistné plnění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006). Podle §104 obč. zák. ve spojení s §101 obč. zák. se právo na pojistné plnění promlčí uplynutím tří let, přičemž tato promlčecí lhůta počne běžet rok od pojistné události. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, který není žalobcem nikterak zpochybňován, že pojistná událost nastala 7. 3. 2000, pak promlčecí lhůta 3 let počala běžet 7. 3. 2001, tj. rok od pojistné události, a k promlčení veškerých nároků na pojistné plnění z této události došlo uplynutím 3 let, tedy dne 7. 3. 2004. Úvahy odvolacího soudu o tom, že se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčuje jako celek, jsou sice správné, ale nadbytečné, neboť to ve sporu mezi žalobcem a žalovaným nehraje z hlediska promlčení nároku na pojistné plnění roli.
Ve vztahu k nárokům na příspěvek na přilepšení stravy a náhradu za pomoc v domácnosti dovolatel nesouhlasil se skutkovými závěry odvolacího soudu, založenými na znaleckém posudku, a s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem. Těmito námitkami však žalobce nenastiňuje právní otázku, kterou by měl dovolací soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti zásadě volného hodnocení důkazů, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (dovolacímu přezkumu podléhají pouze otázky právní, nikoliv skutkové - viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Dále tvrdil, že znalecký posudek trpí vadou spočívající v absenci osobního vyšetření žalobce a v překročení kompetencí znalce, neboť otázka, zda žalobce musí zvolit jiný pracovní postup, a otázka příčinné souvislosti mezi současným stavem žalobce a zraněním, které utrpěl v roce 2015, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu. Dovolací soud však neshledal postup odvolacího soudu nesprávným, když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky, v souladu s pravidly logického myšlení a ve vztahu k jiným důkazům. Je na uvážení znalce, zda shledá důvod pro osobní prohlídku poškozeného, nebo si vystačí s jeho zdravotní dokumentací (ostatně zpracovatel posudku tento postup obhájil při svém výslechu). Posouzení otázek, zda současný zdravotní stav žalobce byl vyvolán jeho zraněním z roku 2015 a zda žalobce případně musí volit jiný pracovní postup, pak není hodnocením právních otázek, neboť jde o otázky odborné, které právě přísluší znalci. V daném případě se však týkají nároku na pojistné plnění představované náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který soudem nebyl věcně posouzen z důvodu jeho promlčení.
Žalovaný napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu