ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1694.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1694/2021-612
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) nezletilá AAAAA (pseudonym) , narozená XY, zastoupená žalobci c) a d), b) N. B. , narozená XY, c) A. B. , narozená XY, všechny bytem XY, všechny zastoupené JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, Praha 1, d) R. B. , narozený XY, bytem XY, proti žalovaným: 1. P. G. F. , narozený XY, hlášený k trvalému pobytu na adrese XY, zastoupený Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem Mrkvičkova 1350/44, Praha 17, 2. Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 50/2015, o dovolání žalobkyň a), b), c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, se s výjimkou výroku II, jímž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b), c) a oběma žalovanými se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 3 C 50/2015-385, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2019, č. j. 3 C 50/2015-474, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni a) 400.000 Kč, žalobkyni b) 400.000 Kč, žalobkyni c) 1.000.000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění druhého (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně a), b), c) požadovaly zaplacení ve výroku I specifikovaných částek po žalovaných 1. a 2. „společně a nerozdílně“ (výrok II), zamítl žalobu ohledně povinnosti obou žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) 1.600.000 Kč, žalobkyni b) 1.600.000 Kč, žalobkyni c) 2.000.000 Kč a žalobci d) 1.500.000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky IV-VII). Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 12. 2. 2012 byli usmrceni manželé B. H. a A. H. (dále též jen „poškození“), rodiče žalobkyně c), prarodiče žalobkyň a) a b), tchán a tchyně žalobce d). Dopravní nehodu zavinil 1. žalovaný, který při řízení osobního motorového vozidla zn. XY nedodržel dostatečnou bezpečnou vzdálenost za pomaleji jedoucím osobním vozidlem řidičky A. H. a zezadu do něj narazil, čímž poškozeným způsobil smrtelná zranění (v trestním řízení mu byl uložen trest odnětí svobody na 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 let). Druhá žalovaná vyplatila každému z žalobců pojistné plnění ve výši 480.000 Kč (240.000 Kč za každého poškozeného) podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Soud zjistil, že žalobci žili s poškozenými společně v jednom domě, poškození se starali o dům, vozidla, domácnost, zahradu a pomáhali s péčí o žalobkyně a), a b), poskytovali žalobkyni c) každodenní podporu a pomoc v jejím životě. Žalobce d) byl pracovně vytížený, v důsledku častých pracovních cest se až 20 týdnů v roce nacházel v zahraničí. V době před smrtí poškozených žalobkyně c) provozovala svůj podnik, který vyžadoval její osobní přítomnost a nasazení do nočních hodin, proto po dobu její nepřítomnosti nahrazovali poškození žalobkyním a) a b) rodičovskou péči, věnovali se jim v běžných rutinních činnostech (odchody do a ze školy, příprava, ukládání ke spánku) i nad rámec těchto činností (hlídání o prázdninách, trávení volného času apod.), učili je novým dovednostem, byli úzkou součástí jejich životů. Soud posoudil nárok žalobců po právní stránce podle §11 a §13 obč. zák., aniž shledal důvod pro použití §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť škoda nebyla způsobena úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Ve vztahu k žalobkyním a), b), c) nepovažoval poskytnuté jednorázové odškodnění za dostačující, neboť jeho výše nezohledňuje kvalitativně rozvinutější vztahy mezi žalobkyněmi a poškozenými. V důsledku uvedené události se život žalobkyň významně změnil, jejich vztahy se zemřelými byly díky společnému soužití, každodenní interakci, sociální provázanosti, sdílení a participaci na rutinních událostech běžného života rodiny intenzivnější a hlubší než běžné vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi resp. prarodiči a vnoučaty. Zásah byl závažný a intenzivní, žalobkyně přišly o dvě velmi blízké osoby současně. Oproti tomu žalobce d) neměl k poškozeným tak blízký vztah, aby odůvodňoval peněžitou náhradu nad rámec odškodnění vyplaceného podle §444 odst. 3 obč. zák. Soud prvního stupně posoudil projednávanou věc z hlediska kritérií vymezených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14. Nejintenzivnější vztah zjistil mezi poškozenými a žalobkyní c), která s nimi od narození téměř celý život žila v jednom domě, a to i poté, co se vdala a založila si vlastní rodinu. Měla s poškozenými velmi silné citové vazby, oba rodiče jí vytvářeli zázemí, poskytovali jí maximální podporu ve všech jejích aktivitách, díky které se mohla seberealizovat i při velkém pracovním vytížení žalobce d), dosud se s jejich smrtí nevyrovnala, trpí úzkostí. Nadále pro ni nebylo reálné bez dosavadní podpory a pomoci ze strany poškozených a při přetrvávajícím pracovním vytížení žalobce d) pokračovat v dosavadním pracovním nasazení v časově náročném povolání, které pravidelně vyžadovalo její osobní přítomnost v odpoledních a večerních hodinách. Navíc musela ihned převzít starost o provoz domu a domácnosti a zároveň osobní péči a výchovu žalobkyň a), b) a aspoň občasně jako nejbližší zletilá příbuzná vypomáhat svému nemocnému bratrovi. V případě žalobkyň a) a b), jimž bylo v době nehody 6 a 13 let, soud zohlednil skutečnost, že pro ně byl zásah intenzivní a jejich život se v důsledku smrti prarodičů změnil. Obě žalobkyně byly od narození zvyklé na blízkost, každodenní přítomnost a péči prarodičů, se kterými žily a kteří se jim věnovali nejen v rámci volného času, ale mnohdy suplovali péči rodičů v každodenním životě. Byť byli poškození vyššího věku (68 a 71 let), podle lékařské zprávy jejich praktického lékaře netrpěli žádnou nemocí, jež by je omezovala v osobním životě, a lze předpokládat, že by se vztahy mezi nimi a žalobkyněmi mohly i nadále delší dobu rozvíjet. Při stanovení výše plnění vyšel soud prvního stupně z porovnání praxe soudů při rozhodování o přiznání finanční kompenzace za nemajetkovou újmu za smrt blízké osoby (čerpané z databáze www.datanu.cz ), zvažoval kritéria stanovená nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 na straně pozůstalých nebo škůdce, zohlednil princip proporcionality, vedoucí k rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech nejčastěji na horní hranici 500.000 Kč u nejbližších osob v neutrálních případech, a se zřetelem na satisfakci, které se žalobkyním dostalo (pravomocné odsouzení 1. žalovaného) a jinak na straně 1. žalovaného neutrálních prvků (zavinění, postoj žalovaného), dospěl k závěru, že u žalobkyně c) je přiměřená částka 740.000 Kč (zahrnující v sobě i mimosoudně poskytnutou částku jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák.) za každého zemřelého rodiče. Zohlednil mimořádné okolnosti daného případu, neboť žalobkyně c) v důsledku uvedené události přišla současně o oba své rodiče, se kterými měla tak úzké vazby, že s nimi i v dospělosti bydlela, jejich životy byly významně propojené a tvořily spolu natolik funkční celek, který činil žalobkyni c) sociálně závislou na jejich pomoci a podpoře ve všem, co dělala. V důsledku jejich ztráty se musela vyrovnat nejen s úmrtím dvou blízkých osob, se kterými celý život žila, ale i se ztrátou ostatních pro ni z hlediska její osobnosti (sociální, kulturní, pracovní) podstatných životních jistot, seberealizace, pracovního uplatnění. Při posouzení nároku žalobkyň a) a b) jako vnuček pozůstalých poukázal soud prvního stupně na skutečnost, že zemřelí svou intenzivní péčí a každodenní přítomností v důsledku společného bydlení, aktivit a běžných činností (pomoc při úkolech, participace na volném čase, pěstování a rozvíjení koníčků, učení dalším běžným dovednostem, i participace při běžných činnostech – ukládání ke spánku, příprava jídla apod.) přebírali dlouhodobě funkci, kterou v běžné rodině zastávají výhradně rodiče. Vztah žalobkyň a) a b) s poškozenými se významnou měrou přiblížil vztahu mezi rodiči a dětmi. Z tohoto důvodu považoval za důvodnou výši peněžité náhrady u každé z žalobkyň a) a b) v částce 440.000 Kč (z toho jim již bylo mimosoudně poskytnuto po 240.000 Kč) za každého zemřelého prarodiče, tedy zbývá doplatit oběma dvakrát po 200.000 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení z 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu i v části požadující, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 400.000 Kč, žalobkyni b) 400.000 Kč a žalobkyni c) 1.000.000 Kč (výrok I), v zamítavém výroku ohledně všech žalobců jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III-VII). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně odpovědnosti 1. žalovaného za vzniklou škodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal mimořádné okolnosti ve smyslu §11, 13 obč. zák., které odůvodňují přiznání náhrady nad rámec jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Podle odvolacího soudu nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 sice nevylučuje, aby se (pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech) dotčené osoby domáhaly další satisfakce cestou §13 odst. 2 a 3 obč. zák., pro takový postup je však místo jen při zcela mimořádných okolnostech, tj. při mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných situacích, za nichž k porušení práva došlo. Jde o právní institut zcela výjimečného charakteru, avšak ze skutkových zjištění nelze dospět k jinému závěru, než že intenzita nemajetkové újmy všech žalobců nepřekračuje obvyklou úroveň v obdobných případech. Všechny okolnosti, které žalobci uváděli jako okolnosti mimořádné [údržba domu a hrazení nákladů na bydlení, opravy a údržba automobilů, péče o zahradu, vedení domácnosti žalobců, péče o vnučky, možnost seberealizace žalobkyně c), finanční podpora rodiny žalobců a jejich možnost trávit dva až tři měsíce v roce ve vlastním domě ve Španělsku, cestovat do zahraničí, atd.] jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité nároky reparační, nikoliv nároky satisfakční. Tyto okolnosti nevypovídají nic o mimořádných citových vazbách v rodině, stejně jako skutkové tvrzení žalobců, že poškození mohli být vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stále „ku pomoci“. Skutečnost, že žalobci žili se zemřelými ve společné domácnosti a byli si s nimi blízcí, bylo důvodem odškodnění žalobců a), b) a d). Pokud by tomu tak nebylo, nevznikl by jim nárok na odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Žalobcům se navíc dostalo určité morální satisfakce v podobě odsuzujícího trestního rozsudku, v němž byla vyslovena vina 1. žalovaného za předmětnou nehodu a byl mu uložen poměrně přísný trest, který měl, zejména s ohledem na uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, pro jeho podnikání likvidační důsledek. Odvolací soud proto uzavřel, že dostatečnou satisfakcí žalobců bylo jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Argumentaci soudu prvního stupně, který v posuzovaném případě shledal okolnosti podobné okolnostem v případu označovaném jako tzv. „Kopretina“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015), označil odvolací soud za nepřípadnou, neboť nelze srovnávat situaci osiřelé sedmileté dívky, která byla dopravní nehodě, při níž zemřela její matka, jež byla jejím jediným pečujícím rodičem, účastna a která musela jejímu umírání přihlížet, s posuzovaným případem. S odkazem na §216 odst. 2 o. s. ř. se nezabýval rozšířením žaloby o úroky z prodlení, které žalobci učinili v průběhu odvolacího řízení, s tím, že jde o nový nárok.
Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a), b), c) dovolání, jehož přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v otázkách, které dosud nebyly vyřešeny. Kladou dotazy, zda je v řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké možné, „aby odvolací soud 1) změnil právní závěry soudu prvního stupně, který shledal vysokou kvalitu a intenzitu vztahů žalobců se zemřelými a další kritéria k přiznání náhrady tak, že přiznal žalobcům další náhradu nad paušální náhradu nemajetkové újmy za usmrcení stanovenou §444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., a to bez znovuprovedení kteréhokoli z důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž právní závěry soudu prvního stupně byly v jeho rozsudku ve vztahu k provedeným důkazům jasně vyargumentovány, 2) nerespektoval vyvíjející se judikaturu a postupoval v rozporu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu ve vztahu k těmto řízením, kdy právní věty byly dokonce schváleny Občanským a obchodněprávním kolegiem dovolacího soudu, a 3) odmítl projednat nárok na přiznání příslušenství v podobě úroků z prodlení vyplývajících z příslušného nařízení vlády vznesený v průběhu odvolacího řízení před rozhodnutím odvolacího soudu, navíc v reakci na vývoj judikatury dovolacího soudu v této věci, a odmítl se tímto nárokem zabývat“. Dovolatelky namítají, že ačkoli soudem prvního stupně byla z provedených důkazů dovozena nejvyšší možná intenzita vztahů mezi nimi a poškozenými a ačkoli závěry o utrpěných duševních útrapách a o intenzitě vztahů a dopadu celé události do intimní sféry jednotlivých žalobkyň i mnoho let poté plynou i z provedeného znaleckého posudku, odvolací soud bez provedení jakýchkoli důkazů učinil závěr, že ve věci je zcela dostačující žalobkyněmi již obdržená paušální náhrada podle §444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud se tak při zamítnutí žaloby neřídil současnou judikaturou ve skutkově obdobných věcech, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2019. Odvolací soud neprojednal nárok na přiznání příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené příslušným nařízením vlády. Podle názoru dovolatelek se jedná nikoli o nový nárok ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř., jak se domníval odvolací soud, ale o příslušenství. Spoluzavinění A. H. bylo v trestním řízení zcela vyloučeno. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a přiznal jim v dovolání variantně vymezené částky náhrady nemajetkové újmy odvozené od dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v hlavním městě Praze v roce 2011 či 2020.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal dovolání žalobkyň přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro posouzení otázky vzniku nároku na náhradu za zásah do soukromého a rodinného života při úmrtí více osob blízkých, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
O návrhu dovolatelek na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3167/2017).
Z hlediska hmotného práva se podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení zákona (škodní události) došlo před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018).
Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §13 odst. 3 obč. zák. určí výši náhrady podle odstavce 2 soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. je dostatečnou satisfakcí za újmu na osobnostních právech žalobkyň, jež jim vznikla úmrtím rodičů, prarodičů. Namítají, že intenzita jejich vztahů s poškozenými odůvodňuje přiznání další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365), že zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. má místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Paušální částky uvedené v §444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný pod C 3297v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo důvody rozsudku téhož soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018, Soubor C 18021).
Náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tj. stanovit její výši přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit", rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.
Relevantní kritéria pro rozhodování o výši peněžité náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku z roku 1964 v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice zrušil, avšak hlediska určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být zpravidla sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu se však může projevit ve snížení peněžitého zadostiučinění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. V tomtéž nálezu Ústavní soud rovněž vyslovil, že po důkladném zhodnocení shora uvedených kritérií musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše náhrady. Absence náležitého zohlednění kritérií pro stanovení výše peněžité náhrady může představovat porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V projednávané věci odvolací soud neshledal mimořádné okolnosti, pro něž by vznikl nárok na náhradu za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň podle §13 obč. zák. S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Odvolací soud především nezohlednil okolnost, že žalobkyně ztratily současně dvě blízké osoby, přičemž u žalobkyň a) a b) šlo o prarodiče, u žalobkyně c) o rodiče. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, zdůvodnil, že zahyne-li v důsledku škodní události více než jedna osoba, mělo by se to projevit ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu přiměřených náhrad za ztrátu každé z usmrcených osob. Tím spíše se toto východisko uplatní v případě úmrtí obou rodičů při stanovení náhrady za duševní útrapy pozůstalého (byť zletilého a zaopatřeného) potomka. Ztráta obou rodičů současně je nepochybně objektivně způsobilá přivodit člověku bolestnější prožitek, než ztráta jednoho z rodičů při zachování možnosti hledat oporu a lásku u druhého z rodičů, proto již z tohoto důvodu by peněžitá náhrada za duševní útrapy měla být vyšší než součet náhrad, jež by pozůstalému náležely při úmrtí každého z rodičů. Byť v tomto případě Nejvyšší soud posuzoval skutkový stav podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§2959 o. z.), zmíněné závěry jsou vzhledem k obdobnému skutkovému stavu a kontinuitě nároků za usmrcení osob blízkých plně aplikovatelné i v daném případě.
Odvolací soud dále nevzal v potaz ani mimořádně kvalitní a úzké rodinné a přátelské vztahy žalobkyň se zesnulými, nezohlednil skutečnost, že žalobkyně s poškozenými žily po celý život „pod jednou střechou“ a že - jak vyplývá ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán - šlo o soužití harmonické a bezkonfliktní. Součástí soukromého života je také život rodinný, který v sobě zahrnuje právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné rozvíjet a naplňovat i vlastní osobnost; zaviněná smrt blízké osoby je zpravidla významným zásahem do těchto hodnot. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyněmi uváděné okolnosti, z nichž dovozují mimořádně citové vazby s poškozenými, jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité nároky reparační, nikoli satisfakční, a že nevypovídají ničeho o mimořádných citových vazbách v rodině, je v rozporu s judikaturou vymezenými kritérii pro rozhodování o výši relutární náhrady, neboť právě intenzita vztahu žalobce se zemřelým s případným přihlédnutím k existenční závislosti pozůstalého na usmrcené osobě se považuje za klíčové východisko. Právě to, že poškození žalobkyni c) výrazně pomáhali při výchově a péči o žalobkyně a), b), s nimiž měli citové vztahy na vyšší úrovni, než bývají standardní vazby mezi prarodiči a vnoučaty, že tato přirozená podpora a péče ze strany poškozených umožňovala žalobkyni c) pracovní a zájmovou seberealizaci vzhledem k častému pobytu žalobce d) – otce žalobkyň a), b) - v zahraničí, že břemeno péče o nemocného bratra přešlo náhle z poškozených na žalobkyni c), že poškození spolu s žalobkyněmi tvořili jeden funkční citově a sociálně propojený celek a že přišly najednou o dvě blízké osoby současně, zintenzivňují a prohlubují zásah do soukromého a rodinného života, a jsou tak nepochybně důvodem pro přiznání peněžité náhrady postupem podle §13 odst. 2 obč. zák. nad rámec 2. žalovanou poskytnutého jednorázového odškodnění.
S odvolacím soudem lze bezesporu souhlasit, že okolnosti nyní projednávané věci nejsou z hlediska závažnosti, intenzity, bolesti prožívání srovnatelné s případem označeným jako tzv. Kopretina. Neznamená to však, že v nyní projednávané věci nárok na odškodnění podle §13 odst. 2 obč. zák. vůbec nevznikl. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 Nejvyšší soud posuzoval případ dopravní nehody, při které obviněný jako řidič osobního motorového vozidla porušil zákaz předjíždění, vjel do levé poloviny vozovky a při předjíždění vozidla jedoucího bezprostředně před ním se ve vysoké rychlosti střetl s dalším vozidlem, které jelo před ním ve stejném směru, avšak odbočovalo vlevo, a v kterém byla na místě usmrcena poškozená žena – matka dítěte ve věku 7 a půl roku. V odůvodnění tohoto trestního rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby, zdůraznil, která hlediska je třeba brát v úvahu na straně poškozeného a která na straně škůdce, a zároveň vytýčil princip proporcionality, jehož účelem je mimo jiné eliminovat bezbřehé uplatňování neopodstatněných nároků v nadsazené výši. Takto rozvedené úvahy spolu s porovnáním toho, jak se podobné případy posuzují v některých jiných evropských státech, vedly Nejvyšší soud ke stanovení základního orientačního rámce v rozpětí od 240.000 Kč do 500.000 Kč. Zároveň ale Nejvyšší soud připustil, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu může být horní hranice uvedeného rozpětí překročena, a v této věci tak sám učinil. I v dalších případech dopravních nehod (s nedbalostním zaviněním) se odškodnění nemajetkové újmy nejbližších příbuzných nad rámec zákonem stanovených paušálních částek (řešené podle §13 obč. zák.) pohybovalo okolo 200.000 Kč a více; srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 39/2009, kde manželovi zemřelé, který však byl svědkem nehody, bylo přiznáno 500.000 Kč a dceři i synovi, každému 200.000 Kč, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 Co 157/2010, kde manželce bylo přiznáno 400.000 Kč, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 3 Co 32/2012, kde došlo k dopravní nehodě v důsledku útěku dobytka z chovného zařízení na dálnici, bylo pozůstalé manželce přiznáno 400.000 Kč, matce 300.000 Kč a nezletilému synovi 645.000 Kč.
Lze uzavřít, že odvolací soud se při úvaze o existenci nároku na náhradu za zásah do soukromého a rodinného života při úmrtí více osob blízkých spojených nadstandardními vzájemnými vztahy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn.
Dovolatelky dále brojí proti závěru odvolacího soudu, který se s odkazem na §216 odst. 2 o. s. ř. nezabýval rozšířením žaloby o úroky z prodlení, uplatněným až v průběhu odvolacího řízení, s odůvodněním, že jde o nový nárok. V odvolacím řízení je změna žaloby přípustná a z ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř. vyplývá pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Novým nárokem se přitom rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před soudem prvního stupně – uplatněným nárokem. Takovým novým nárokem však není akcesorický nárok na příslušenství pohledávky. Jestliže odvolací soud za této situace nerozhodl o změně žaloby podle §95 o. s. ř. a nadále jednal a rozhodl o původní žalobě, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, Soubor C 3747).
K povaze nároků plynoucích z práva na ochranu osobnosti se vyjádřil též Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, v němž uvedl, že nároky plynoucí z práva na ochranu osobnosti, resp. z jeho porušení mohou mít nemajetkovou (morální) i majetkovou povahu. Typickým majetkovým nárokem je nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu poskytnutý v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí o peněžité náhradě podle §13 odst. 2 obč. zák. má charakter deklaratorní, neboť nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, resp. neučiní-li tak, pak mu úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv, a dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení (srov. body 46, 48, 59 odůvodnění nálezu).
Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud se odmítl zabývat rozšířením žaloby o úroky z prodlení učiněným v průběhu odvolacího řízení s odůvodněním, že úroky z prodlení představují tzv. nový nárok.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Bude na odvolacím soudu, aby posoudil rozhodná kritéria při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu a aby provedl srovnání s obdobnými případy při současném dodržení zásady proporcionality. Bude přitom vázán právním názorem dovolacího soudu na existenci nároku na odškodnění nemajetkové újmy za zásah do rodinného a soukromého života žalobkyň podle §11 a 13 obč. zák. Znovu se též vypořádá s rozšířením žaloby o úroky z prodlení uplatněným v odvolacím řízení.
Jinak ovšem výrok II rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi dovolatelkami a žalovanými, s ohledem na shora uvedenou komparaci s obdobnými případy z hlediska výše náhrady této nemajetkové újmy obstojí, neboť žalobkyněmi celkově požadované náhrady svou několikamilionovou výší již vybočují z rámce odškodňovací praxe soudů podle zákona č. 40/1964 Sb. V tomto rozsahu proto dovolací soud neshledal dovolání žalobkyň důvodným a podle §§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. je zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu