ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1734.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1734/2020-442
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) M. S. , narozená XY, b) I. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti žalovaným: 1) K. Ch. , narozený XY, bytem XY, 2) J. Ch. , narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, o 308.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 110/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 17 Co 84/2019-406, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 17 Co 84/2019-406, v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně 146.000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 6. 10. 2010 do zaplacení vůči každému z žalovaných, a v nákladových výrocích II až IV, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 11. 2018, č. j. 12 C 110/2010-367, v zamítavém výroku II a nákladových výrocích III a IV, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 12 C 110/2010-367, uložil každému ze žalovaných, aby zaplatili žalobcům částku 8.000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 146.000 Kč s příslušenstvím proti každému z žalovaných a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Okresní soud takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. j. 12 C 110/2010-133, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č. j. 17 Co 296/2015-164, zrušen a soudu bylo uloženo, aby se zabýval obecnou cenou zničených nemovitostí žalobců před a po jejich poškození. Žalobci se v řízení domáhají náhrady škody vzniklé na jejich nemovitosti při požáru způsobeném K. Ch. Původně žalovaný škůdce v průběhu řízení zemřel (v roce 2011) a nyní je pokračováno s jeho právními nástupci, tj. nynějšími žalovanými 1) a 2); žalovaná 3) M. J. žalobcům zaplatila 154.000 Kč a řízení bylo vůči ní pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Soud vyšel ze zjištění, že dne 22. 7. 2010 zavinil K. Ch. ve svém dvoře požár kolového nakladače, který se rozšířil i na dům č. p. XY a kůlnu postavenou na p. č. XY v obci XYve spoluvlastnictví žalobců a zničil střešní krytinu, vazbu, stropní konstrukci i vše, co se nacházelo v domě. Původně žalovaný žalobcům zaplatil na náhradu vzniklé škody 60.000 Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Konvaliny, předloženého žalobci, činila škoda na popsaných objektech 221.473 Kč, znalecký posudek Ing. Kuchynky předložený soudu žalovaným ji vyčíslil na 84.957 Kč a soudem vyžádaný posudek společnosti ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r.o., pak konstatoval, že škoda činí 259.727 Kč, což je cena věci před poškozením snížená o hodnotu využitelných zbytků; vedle toho tento posudek vyčíslil „spravedlivé náklady na obnovu stavby, včetně součástí a příslušenství“ částkou 522.000 Kč. Z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Statikum s. r. o., jehož vypracování bylo zadáno na základě pokynů vyslovených ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, vyplynulo, že obvyklá cena nemovitostí ke dni 21. 7. 2010 byla 230.000 Kč, po požáru je jeho technická hodnota nula. Rozdíl těchto částek měl tedy soud za odpovídající náhradu škody vzniklé žalobcům porušením prevenční povinnosti ze strany právního předchůdce žalovaných ve smyslu §415 ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a po odečtení již uhrazených částek 60.000 Kč a 154.000 Kč tak zbývá, aby každý ze žalovaných doplatil částku 8.000 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 17 Co 84/2019-406, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přidržel se závěrů, jež vyslovil v předchozím zrušovacím usnesení, a vyložil, že nebylo-li v dané situaci dost dobře možné nemovitosti uvést do původního stavu, je vhodným způsobem určení výše škody nikoliv zjištění nákladů na vybudování nové stavby, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní) cenou nemovitosti před poškozením a po něm. Tomu odpovídají závěry posudku znaleckého ústavu Statikum s.r.o., že cena před požárem byla 230.000 Kč a po požáru nulová, je proto správná úvaha, že právě cena před požárem odpovídá škodě ve smyslu §443 obč. zák. vzniklé žalobcům. Nepřisvědčil argumentu, že namísto nově zpracovaného posudku znaleckým ústavem Statikum s.r.o. měl být původně ustanovený znalecký ústav ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r.o., vyzván k doplnění svého posudku. Je totiž věcí soudu, zda přistoupí k doplnění posudku či si vyžádá znalecký posudek nový, proto soudem prvního stupně zvolený postup nelze mít za nesprávný ani za vadu řízení vedoucí k nesprávnému posouzení věci. Výtku žalobců, že nebyly zohledněny náklady potřebné na demolici, odmítl odvolací soud se závěrem, že tyto náklady nebyly předmětem řízení, nebyly v žalobě uplatněny a skutkově vymezeny, přičemž je otázkou, zda žalobcům vůbec vzniknou, tedy zda žalobci skutečně k demolici přistoupí. Souhlasil též se závěrem o snížení náhrady o dříve uhrazené částky 60.000 Kč K. Ch. st. a 154.000 Kč M. J. Z obsahu smlouvy o mimosoudním vypořádání škody uzavřené žalobci s M. J. vyplývá, že měla návaznost na posudek zpracovaný společností ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r.o., vyčíslující škodu na 522.000 Kč, a M. J. se zavázala uhradit jednu třetinu škody po odečtení již uhrazených 60.000 Kč, tj. 154.000 Kč. Jelikož se takto stanovená výše škody ukázala v řízení nesprávnou, M. J. fakticky žalobcům uhradila více než jednu třetinu škody, která na ni připadá. Z obsahu zmíněné smlouvy je přitom zřejmé, že poskytnutá částka byla určena na úhradu téže škody, jež je předmětem tohoto řízení, na což ostatně navázal též procesní postup žalobců, kteří v této částce vzali žalobu vůči ní zpět. Námitku žalobců, že M. J. uhradila širší vyrovnání škody v podobě odškodnění morálního dopadu a nemajetkové újmy, označil odvolací soud za účelovou s tím, že je na žalovaných 1) a 2), jak se vypořádají se skutečností, že za ně takto bylo zaplaceno více, než připadá na podíl M. J.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podali žalobci dovolání s odůvodněním, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelé zdůraznili, že prvotní požadavek odvolacího soudu vyslovený v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí směřoval k doplnění posudku stávajícího nebo i k vypracování posudku nového. Původně ustanovený znalecký ústav přitom dospěl podle žalobců ke zcela správnému závěru, že škodu nelze vyčíslit jinak než prostřednictvím nákladů na obnovení stavby a jejich korekcí, přičemž následné zjišťování obecné ceny je nanejvýš problematické, posudek následně ustanoveného ústavu, jenž byl bez vysvětlení pojímán jako revizní, pak vychází z pouhé teorie, nezjistitelného a neověřitelného faktického stavu. Nešlo přitom o posudek revizní, pokud odvolací soud požadoval prověření obvyklých cen, ale o nové zpracování této otázky, nadto se značným časovým odstupem, což vedlo k nesprávnému finančnímu vyčíslení újmy. Postup zjištění škody se pak vymyká požadavkům formulovaným například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016. Nepřípadné označení znaleckého posudku ústavu Statikum s.r.o. za revizní pak dovolatele připravilo o možnost požadovat zpracování revizního znaleckého posudku. Neobstojí přitom ani závěr odvolacího soudu stran demoličních nákladů, jejichž zohlednění v revizním posudku chybělo a dovolatelé se jejich náhrady domáhali právě cestou doplnění posudku. V souladu se zmíněnou judikaturou přitom není podstatné, že dovolatelé doposud tyto náklady nevynaložili. Dovolatelé mají za nesprávně posouzené i dopady dohody s M. J., neboť částka, která jim byla na základě této dohody zaplacena, neměla být zohledněna ve prospěch dalších dvou žalovaných. Šlo totiž o samostatnou aktivitu M. J., jež by nesouhlasila s plněním za své žalované bratry. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání zpochybnili správnost argumentů dovolatelů, vyzdvihli naopak přiléhavost závěrů učiněných odvolacím soudem a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť v otázce náhrady škody za nemovitost uvedenou škodní událostí do stavu řešitelného jen demolicí se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.
Podle §443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci - buď rozdílem obvyklé ceny, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, anebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však jen v případě, že oprava je možná a k tomu potřebné náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000, uveřejněný pod C 1433 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, Soubor C 13084). Vycházet z rozdílu obvyklé ceny věci před a po poškození je vhodným způsobem určení výše náhrady zejména v situaci, kdy obnovení původního stavu opravou věci není dost dobře možné, např. pokud by v případě nemovitostí obnovení věci znamenalo vybudování nové stavby, nikoliv návrat nemovitosti do původního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010, Soubor C 13078).
Je tedy správný závěr odvolacího soudu o stanovení výše náhrady škody rozdílem mezi obvyklou cenou před poškozením a po něm, jestliže nemovitosti žalobců byly právním předchůdcem žalovaných uvedeny do stavu, který neumožňuje jejich opravu bez plné demolice a znovuvybudování (tento závěr dovolatelé sice zpochybňují, nicméně právní argumentaci k němu neuvádějí a skutková zjištění, na nichž je postaven, totiž že částka potřebná ke znovuvybudování nemovitostí by výrazně překročila jejich hodnotu před zničením, pak ani dovolacímu přezkumu vzhledem k §241 odst. 1 věty první a §242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhají). Odvolací soud ovšem nezohlednil, že u stavby natolik zdevastované škodní událostí, že není hospodárné její uvedení do původního stavu, jsou součástí škody (vedle obvyklé ceny věci před poškozením, jejíž náhrada kompenzuje ztracenou hodnotu věci) i náklady spojené s odklizením jejích zbytků tak, aby zničená věc nadále nezatěžovala majetkovou sféru poškozeného; kompenzují se tak tzv. zbytečné náklady, které poškozený vynaložil či bude muset vynaložit, aby se zbavil nefunkčních zbytků staveb, které zatěžují pozemek, na němž se nacházejí, a brání případné výstavbě nového objektu či jinému využití pozemku. V tomto případě ustálená judikatura nevyžaduje, aby tyto náklady byly poškozeným již vynaloženy, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016, usnesení ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3133/2017, či rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4297/2015, uveřejněném pod číslem 73/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“).
Důvodem pro nepřiznání částky odpovídající nákladům na demolici zbytků zničené nemovitosti nemůže být v posuzovaném případě ani procesní okolnost, že žalobci tyto náklady neučinili předmětem řízení, jak poněkud nepřesně dovodil odvolací soud. Je pravdou, že žalobci přímo v žalobě tento požadavek neuplatnili, nicméně následně v rámci změny žaloby (viz návrh při jednání okresního soudu dne 14. 10. 2014 ve spojení s podáním ze dne 15. 5. 2014) odkazovali právě na znalecký posudek společnosti ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r.o., v němž byly při vyčíslení položky označené jako „spravedlivé náklady na obnovu stavby“ zmíněny i náklady potřebné k demolici, to ovšem vedle nákladů na vybudování objektu. Soud prvního stupně změnu žaloby připustil, aniž odstranil nedostatek vyčíslení spočívající v tom, že není zřejmé, jaká částka má na demoliční náklady z celkem uplatněné částky připadat proti každému z žalovaných. Jestliže soud nevedl žalobce k odstranění této vady žaloby a rozhodl věcně, zatížil řízení vadou, která měla vliv na správnost rozhodnutí. Protože ani odvolací soud tuto vadu neodstranil, musí podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k této okolnosti přihlédnout dovolací soud.
Za této situace je předčasná úvaha odvolacího soudu, že od částky ukládané k náhradě škody žalovaným, má být odečten odpovídající díl částky 154.000 Kč zaplacené mimosoudně M. J. Škodu totiž způsobil právní předchůdce žalovaných, jemuž vznikla povinnost ji nahradit, avšak dříve, než se tak v plném rozsahu stalo, zemřel a do jeho právního postavení vstoupili jeho dědici jako právní nástupci. Jejich povinnost plnit dluhy zůstavitele v rozhodné době (tj. době úmrtí zůstavitele, viz §3039 o. z.) reguloval §470 obč. zák., podle nějž platilo, že dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, přičemž je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3913/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015, a zdroje v nich odkazované). Odpovědnost dědiců za škodu tedy v takovém případě nebyla a není společná a nerozdílná (solidární), protože nemají společný závazek k náhradě škody (nejsou tzv. spoluškůdci ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák.), ale tři různé dílčí závazky právních nástupců, kteří přitom podle ve spise založeného usnesení o vypořádání dědictví nenabyli majetek zůstavitele rovnodílně. Každý z právních nástupců původního škůdce tedy má vlastní povinnost plnit poškozeným, determinovanou nejen obsahem závazku jejich právního předchůdce, ale též úpravou dědického práva v době úmrtí zůstavitele. Jestliže dosud není zjištěn rozsah škody, kterou K. Ch. způsobil a dosud neuhradil, není namístě závěr, že plněním poskytnutým M. J. zanikla (částečně) i povinnost jejích žalovaných bratrů. Pokud by bylo zjištěno, že plnila ve výši přesahující její zákonnou povinnost, nelze použít pravidlo, že spoluškůdci jsou povinni (a oprávněni) nahradit celou škodu a podle §439 obč. zák. se následně vypořádají podle míry své účasti. Ke splnění dluhu žalovaných by tu musel být dán zákonem aprobovaný důvod. Naznačoval-li odvolací soud, že mohlo jít o plnění za jiného, pak by měly být splněny všechny předpoklady této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, č. 9/2012 Sbírky, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019), případně by mohlo jít o jednání stižené právně relevantním omylem, od nějž by bylo nutné odvíjet úvahy, zda tímto způsobem mohl zaniknout závazek některého ze žalovaných či obou z nich.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání ve věci samé bylo podáno důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243e o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku I, jakož i v závislých výrocích nákladových; důvody zrušení přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v odpovídajícím rozsahu i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud nejprve odstraní neurčitost změněné (rozšířené) žaloby a ujasní rozsah, v němž žalobci požadují hodnotu zničených nemovitostí a náklady na odstranění zbytků staveb. Tomu přizpůsobí další úvahy i dokazování, které dosud postrádalo podklad pro závěr o účelné výši nákladů potřebných k odstranění zbytků zničených budov na pozemcích žalobců.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu