ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1773.2020.3
sp. zn. 25 Cdo 1773/2020-833
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M.-G. W. , narozený XY, bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupený JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovanému: K. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram, o zaplacení 12 000 000 Kč , vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, č. j. 25 Co 261/2019-758, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal vydání věci – kubistické židle blíže popsané ve znaleckém posudku doc. Dr. J. Dvorského č. 3003/2008 (dále jen „židle“), eventuálně náhrady škody ve výši 12 000 000 Kč představující hodnotu židle. V dané věci bylo již rozhodováno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 C 164/2008-162, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 30 Co 84/2012-244, a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2013, č. j. 6 C 164/2008-355, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č. j. 30 Co 151/2014-434, jimiž byla žaloba zamítnuta nejprve pro vydržení vlastnického práva žalovaným, následně pro promlčení, což odvolací soud zvrátil posledně jmenovaným rozsudkem, kterým byl pravomocně zamítnut primární návrh na vydání židle a předmětem řízení zůstal eventuální petit na zaplacení 12 000 000 Kč, tedy tvrzené hodnoty kubistické židle. Dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5333/2014, pro nepřípustnost.
Následně Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 C 164/2008-703, žalobu o zaplacení 12 000 000 Kč zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k židli počátkem roku 1992, v březnu 1992 ji předal žalovanému za účelem jejího restaurování, jež měl žalovaný zajistit prostřednictvím M. U., dále že nebylo prokázáno převedení vlastnického práva k ní ani na žalovaného, ani na svědka U.. Protiprávní úkon žalovaného byl shledán v tom, že umožnil získání držby další osobě - svědku P. W., byť sám nebyl v dobré víře ohledně svého vlastnictví ke kubistické židli. V době vydání prvního rozsudku se židle nacházela v kanceláři P. W., bratrance žalovaného. V dalším řízení bylo prokázáno, že nárok žalobce není promlčen, proto bylo přistoupeno k určení obvyklé ceny židle v místě a čase, tedy k roku 2004, kdy se žalobce dozvěděl, že židle již není v dispozici žalovaného. Soudem vybraný znalec dospěl ve svém znaleckém posudku k částce 300 000 Kč, žalobcem předložený posudek doc. Dvorského bez znalecké doložky na částku 12 000 000 Kč soud hodnotil pouze jako důkaz listinou a odmítl jeho závěry, neboť se nejedná o určení ceny obvyklé v místě a čase, ale o teoretickou maximální hodnotu. Žalovaný na sebe převedl pohledávky původního věřitele žalobce společnosti Glenarm International S. A. spočívající v přisouzených náhradách nákladů řízení v částce přesahující 300 000 Kč vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 365/2003 a dopisem ze dne 17. 10. 2018 učinil vůči žalobci kompenzační projev, kterým předmětné pohledávky až do výše 300 000 Kč započetl proti jeho pohledávce. Na základě tohoto úkonu okresní soud dospěl k závěru, že pohledávka žalobce na náhradu škody ve výši 300 000 Kč zanikla vzájemným započtením podle §1982 odst. 1 o. z.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 25 Co 261/2019-758, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na náhradu škody, ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do výše přiznaných nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Především krajský soud odmítl odvolací námitky žalobce proti určení výše škody, neboť shledal znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing. Tomana logickým, úplným a přesvědčivým. V řízení bylo tedy prokázáno, že žalovaný způsobil žalobci škodu v částce 300 000 Kč, ovšem tento nárok byl kompenzován započtením na pohledávku žalovaného, proto byl žalobce zcela neúspěšný a odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze žalované částky 12 000 000 Kč poté, kdy bylo pravomocně zastaveno řízení o vydání židle, a tato částka se stala tarifní hodnotou rozhodnou pro výpočet nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dvou odlišných znaleckých posudků, jež se navzájem liší čtyřicetinásobně. Dovolatel má dále za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze započíst pohledávku, jež vznikla na základě trestného činu, i když o tomto trestném činu nebylo rozhodnuto a je již promlčen, a dále otázka odbornosti znalce při oceňování speciálního uměleckého díla. Dovolatel zpochybňuje odbornost soudem ustanoveného znalce Ing. Tomana a odkazuje na specializaci a odbornost znalce doc. Dvorského, zpochybnil ochotu jiných znalců vyhotovit posudek s odkazem na vraždu K. v roce 2012, jehož vrah P. S. omylem usmrtil na místo žalobce, a jako možný objednatel vraždy byl zvažován žalovaný, což se v trestním řízení nepotvrdilo. Pro posouzení věci bylo klíčové určení obvyklé ceny židle, a proto měl být osloven znalec s patřičnou specializací, který posoudí cenu, již mohl dovolatel získat na mezinárodním trhu. Závěrem dovolatel zpochybnil platnost převodu započtených pohledávek na žalovaného, neboť tím došlo k poškození věřitele – státu, a tedy neměly být platně započteny pro rozpor se zákonem. Současně brojí dovolatel také proti výroku o nákladech řízení, neboť žalovaný nebyl ve věci plně úspěšný a mělo dojít k separaci náhrady nákladů řízení. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť by jeho výkon byl pro něj likvidační.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné a napadená soudní rozhodnutí za správná. Dovolatelem předestřené otázky jsou manipulativní a neodpovídající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 25 Cdo 1773/2020-801, Nejvyšší soud zamítl návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelem předestřené námitce započtení pohledávky, „jež vznikla na základě trestného činu, i když o tomto trestném činu nebylo rozhodnuto a je již promlčen“, nespočívá, odvolací soud takovýto závěr neučinil a k otázce započtení vzájemných pohledávek existuje četná judikatura dovolacího soudu, se kterou není napadené rozhodnutí v rozporu. Současně bylo opakovaně řečeno, že posudek doc. Dvorského není možno hodnotit jako důkaz znaleckým posudkem, nýbrž pouze listinou, proto není případná námitka, že by mělo být postupováno jako v případech, kdy se dva znalecké posudky od sebe navzájem výrazně odlišují. Dovolatel sice uvedl, že napadá právní závěr odvolacího soudu, ve skutečnosti však zpochybňuje skutková zjištění, hodnocení důkazů a především závěry znaleckého posudku vyžádaného soudem. Obsahem dovolání je pouhá polemika s procesem hodnocení důkazů, odborností znalce a jeho specializace. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Směřuje-li dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se uplatní nejen zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), respektive zásada výsledku řízení (§146 odst. 3 o. s. ř.), ale i v §150 o. s. ř. upravené odchylky odůvodněné výjimečnými důvody zvláštního zřetele hodnými. Při aplikaci §150 o. s. ř. se porovnávají nejen majetkové a sociální poměry účastníků, neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají významný dopad na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Za takovou okolnost hodnou zvláštního zřetele, která v konkrétním případě vedla k soudnímu uplatnění nároku a pro kterou by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu, kdo v řízení úspěch neměl, je v soudní praxi považována i ta okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního, popř. trestného činu, v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, nebo ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3364/2016). Tyto mimořádné okolnosti lze vztáhnout také na projednávanou věc. Z uvedených důvodů dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu