ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2110.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2110/2021-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: P. P. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti žalované: Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft , registrační číslo HRB 2168, se sídlem Linnicher Strasse 48, Köln, Spolková republika Německo, podnikající na území České republiky prostřednictvím Deutsche Lufthansa akciová společnost – organizační složka , IČO 18629857, se sídlem Jindřišská 937/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o 600 euro s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 63/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 18 Co 300/2019-119, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2019, č. j. 27 C 63/2017-57, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 18 Co 300/2019-119, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 27 C 63/2017-57, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 600 euro s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně měla rezervaci na let z Toronta do Frankfurtu dne 24. 11. 2016 a navazující let z Frankfurtu do Prahy téhož dne, provozovaný žalovanou pod LH 1392, který byl zrušen v důsledku stávky Letecké odborové organizace konané od 22. 11. 2016 do 28. 11. 2016. Soud prvního stupně tuto stávku posoudil jako mimořádnou okolnost, které žalovaná nemohla zamezit, ani kdyby přijala všechna přiměřená opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“), její povinnost k náhradě škody žalobkyni tedy není dána.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 1. 2021, č. j. 18 Co 300/2019-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že okolnosti projednávané věci se liší od skutečností řešených v rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie ve věci Finnair Oyj proti Timmymu Lassooyovi, sp. zn. C-22/11, a ve spojených věcech Helga Krüsemann a další proti TUIfly GmbH, sp. zn. C-195/17. V prvně uvedeném rozhodnutí se jednalo o odepření nástupu z provozních důvodů letecké společnosti, tj. pro reorganizaci letů dopravce následujících po vzniku „mimořádné okolnosti“, zatímco v dané věci bylo zpoždění letu v bezprostřední příčinné souvislosti se stávkou pilotů žalované. V druhém případě se pak jednalo o „divokou stávku“, která nebyla stávkou, ale faktickým provozním problémem letecké společnosti, který si společnost nedokázala řádně a včas vyřešit. Oproti tomu v projednávaném případě šlo o řádně organizovanou, vyhlášenou a v souladu s německými právními předpisy uskutečněnou stávku pilotů, které se žalovaná snažila u soudu neúspěšně zabránit. Takové stávce tedy žalovaná nemohla předejít, nachází se mimo její kontrolu, a nelze ji proto sankcionovat formou kompenzace za zrušené lety. Opačný závěr by vedl k absurdním výsledkům, že letecké společnosti by musely akceptovat jakékoliv a zejména nepřiměřené finanční požadavky svých zaměstnanců, neboť jinak by odpovídaly za vyhlášené stávky a jejich důsledky.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení několika otázek hmotného práva, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, popř. částečně již řešeny byly, ale podle jejího názoru mají být doplněny či posouzeny jinak. Jde o otázky, zda lze označit za správný postup, jestliže soud 1) bez dostatečného zdůvodnění svého postupu nerespektuje existující judikaturu Soudního dvora Evropské unie, 2) nepřistoupí k přerušení soudního řízení za účelem položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, ačkoliv doposud neexistující výkladové stanovisko tohoto soudu je pro právní posouzení nároku cestujícího v letecké dopravě stěžejní, 3) nahrazuje autonomní výklad unijního práva Soudním dvorem Evropské unie a 4) bez odůvodnění svého postupu nerespektuje existující judikaturu Ústavního soudu. Nařízení podle názoru dovolatelky neobsahuje závaznou definici toho, co je mimořádná okolnost, a je tak nutné ji definovat v každém jednotlivém případě. Přesný výklad zůstává na Soudním dvoru Evropské unie, avšak ani jedno z výše uvedených rozhodnutí tohoto soudu na daný případ zcela přiléhavě nedopadá. Protože Soudní dvůr Evropské unie dosud neposkytl autonomní výklad k pojmu mimořádné okolnosti ve vztahu k plánované stávce zaměstnanců, měl odvolací soud požádat Soudní dvůr Evropské unie o poskytnutí výkladového stanoviska. Neučinil-li tak a přistoupil-li sám k výkladu unijního práva, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces. V návaznosti na to poukazuje na skutečnost, že k Soudnímu dvoru Evropské unie byla předběžná otázka týkající se totožné situace v minulosti opakovaně položena (například německým Amtsgericht Köln), nicméně tato žádost byla následně stažena z důvodu dobrovolné náhrady dopravcem a zastavení řízení, k čemuž došlo proto, aby se dopravce vyhnul nepříznivému judikátu. Z toho je zřejmé, že pokud považoval za vhodné tuto předběžnou otázku položit německý soud, měl tak učinit i soud český. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že není rozhodující, zda se jedná o stávku přímo zaměstnanců leteckého dopravce či nikoliv, neboť takový závěr je v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Nepoložením předběžné otázky nerespektoval odvolací soud rovněž judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že nepoložení předběžné otázky v případě, ve kterém je nezbytným krokem ke správnému výkladu pojmu evropského práva a zákonnému rozhodnutí, je porušením práva na spravedlivý proces a zákonného soudce. Dovolatelka poukazuje též na smysl a účel Nařízení, kterým je zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, zda stávka zaměstnanců letecké společnosti představuje mimořádnou okolnost, které nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle čl. 5 odst. 3 Nařízení provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s článkem 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.
Podle bodu 14 preambule Nařízení stejně jako podle Montrealské úmluvy by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Tyto mimořádné okolnosti se mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové bezpečnosti a stávek, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2021, č. j. 25 Cdo 1271/2021-172, podrobně vysvětlil, že již na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Finnair Oyj proti Timmy Lassooy, C-22/11, a rozhodnutí Helga Krüsemann a další proti TUIfly GmbH, C-195/17 a další, bylo možné dovodit, že řádně vyhlášená stávka zaměstnanců týkající se okolností ve sféře provozovatele letecké dopravy nepředstavuje „mimořádnou okolnost“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, neboť pokud „mimořádnou okolnost“ nepředstavuje tzv. „divoká stávka“, která se odehrála de facto ze dne na den a možnost dopravce na takovou situaci bezprostředně reagovat byla poměrně omezená, tím spíše nebude „mimořádnou okolnost“ představovat stávka ohlášená, na kterou má letecký dopravce možnost dopředu se připravit. V tomto ohledu tak lze tuto otázku považovat za acte éclairé a taková stávka představuje skutečnost nacházející se ve sféře provozovatele letecké dopravy a skutečnost, která je vlastní jeho běžné činnosti.
Konečně pak v uvedeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí ze dne 23. 3. 2021, ve věci Airhelp Ltd proti Scandinavian Airlines System Denmark – Norway – Sweden, sp. zn. C-28/20, ve kterém se Soudní dvůr Evropské unie zabýval předběžnou otázkou, zda stávka zaměstnanců leteckého dopravce zahájená za dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy představuje „mimořádnou okolnost“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení (konkrétně se jednalo o stávku vyvolanou odborovými svazy pilotů v návaznosti na vypovězení kolektivní smlouvy a následné neuspokojivé výsledky vyjednávání). Soudní dvůr Evropské unie s odkazem na jeho druhé výše uvedené rozhodnutí uvedl, že opatření týkající se pracovních podmínek a odměňování zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce spadají pod běžnou správu činnosti uvedeného dopravce. Stávka, jejíž cíl se omezuje na zvýšení platů pilotů, změny jejich pracovní doby a větší předvídatelnost v oblasti pracovní doby od podniku provozujícího leteckou dopravu, proto představuje událost vlastní běžnému výkonu činnosti tohoto podniku, zejména je-li taková stávka organizována v souladu s právními předpisy. Vedle toho byla stávka předvídatelná, neboť odborové svazy vypověděly kolektivní smlouvu v létě 2018 (stávka probíhala na přelomu dubna a května roku 2019). V důsledku toho měl zaměstnavatel v zásadě prostředky, jak se na ní připravit a případně zmírnit její důsledky, takže si do jisté míry nad událostmi zachovával kontrolu. Vzhledem k požadavku restriktivního výkladu „mimořádné okolnosti“ je pod tento termín nutné řadit pouze takové okolnosti, nad nimiž provozující letecký dopravce nemá žádnou kontrolu. Aby byl tedy zaručen užitečný účinek povinnosti k náhradě škody, jež je zakotvena v čl. 7 odst. 1 Nařízení, nemůže být stávka zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce považována za „mimořádnou okolnost“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, pokud je tato stávka spojena s požadavky souvisejícími s pracovními vztahy mezi uvedeným dopravcem a jeho zaměstnanci, které lze řešit v rámci sociálního dialogu uvnitř podniku (bod č. 37 rozhodnutí).
Soudní dvůr Evropské unie v předmětném rozhodnutí dále konstatoval, že stávkami uvedenými v bodu č. 14 Preambule Nařízení měl unijní normotvůrce na mysli takové stávky, které nejsou vnitřně spjaty s činností dotčeného leteckého dopravce, zejména se bude jednat o stávky pracovníků řízení letového provozu nebo zaměstnanců letiště (tak tomu bylo i v prvně výše uvedeném případě). Tato stávková hnutí nespadají do výkonu činnosti dopravce, a vymykají se tak jeho účinné kontrole. Naproti tomu stávka zahájená a následovaná vlastními zaměstnanci podniku letecké dopravy představuje „vnitřní“ událost takového podniku, včetně stávky zahájené na výzvu odborových svazů, jelikož tyto svazy jednají v zájmu zaměstnanců uvedeného podniku. Taková stávka by mohla představovat výjimečně „mimořádnou okolnost“ v případě, že by vycházela z požadavků, které mohou splnit pouze orgány veřejné moci a které se proto vymykají účinné kontrole dotyčného leteckého dopravce. Konečně tímto výkladem není dotčeno ani právo leteckého dopravce na vyjednávání garantované čl. 28 Listiny základních práv Evropské unie, neboť to, že dopravce čelí z důvodu stávky svých zaměstnanců organizované v souladu s právními předpisy, riziku, že bude muset takovou náhradu uhradit, jej nenutí přijmout bez diskuze všechny požadavky stávkujících. Letecký dopravce totiž může nadále uplatňovat zájmy podniku, aby dosáhl spravedlivého kompromisu pro všechny sociální partnery. Nelze tak mít za to, že je zbaven svobody vyjednávání a že se díky tomu od začátku nachází v postavení poraženého v rámci sociálního konfliktu.
Tento výklad podaný Soudním dvorem Evropské unie je směrodatný i pro Nejvyšší soud (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 19 Smlouvy o Evropské unii). Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že stávka zaměstnanců žalované, která byla dopředu plánovaná, je mimořádnou okolností, které nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, a která vylučuje povinnost leteckého dopravce platit náhradu za zrušený let, je tento právní názor v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie i Nejvyššího soudu České republiky, a není věcně správný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Z provedeného dokazování není zřejmé, jaké byly požadavky zaměstnanců žalované, a není tudíž ani zřejmé, zda se nejedná o podmínky, které mohl splnit pouze orgán veřejné moci. V takovém případě by se totiž podle judikatury Soudního dvora Evropské unie o „mimořádnou okolnost“ mohlo výjimečně jednat i v případě stávky zaměstnanců a žalovaná by k náhradě nebyla povinna. Naopak v případě, že se jedná o podmínky nacházející se v její sféře, nemůže se o „mimořádnou okolnost“ jednat.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu