ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2233.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2233/2020-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jaroslavem Čížkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 20, Prostějov, proti žalované: VLTAVA LABE MEDIA a.s. , se sídlem U Trezorky 921/2, Jinonice, Praha 5, IČO 01440578, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem Jakubská 670/14, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 39/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 3 Co 58/2017-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Jany Fráňové.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 3 Co 58/2017-426, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2017, č. j. 11 C 39/2013-382, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby se žalobci omluvila zasláním dopisu s textem: „XY a aby žalobci zaplatila 100.000 Kč, potvrdil jej i v zamítavých výrocích ohledně omluvy za další informace v témže článku (že žalobce nezákonně uzavřel úvěrovou smlouvu, odešel od soudu s tříletým vězením, doznal se, a že žalovaná neuvedla jeho stanovisko k celému případu) a ohledně další požadované částky 4.900.000 Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o omluvu a peněžitou náhradu za uvedení nepravdivých a zkreslujících údajů ve zmíněném článku informujícím o trestním řízení vedeném proti žalobci, jímž mělo být zasaženo do jeho osobnostních práv, vyšel odvolací soud ze závěrů soudu prvního stupně, že žalovaná porušila presumpci neviny, neboť předmětný článek vyšel ještě před právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku, označil žalobce neopodstatněně expresivním výrazem podvodník, uvedl o něm nadbytečné identifikační údaje a zčásti nepravdivé informace. Oproti tomu soud pokládal za korektní způsob, jímž žalovaná v článku referovala o průběhu hlavního líčení s využitím citace návrhu státního zástupce, závěrečné řeči obhájce žalobce i zmocněnkyně poškozené. V rozporu s tvrzeními žalobce pak v článku nezaznělo, že by byl odsouzen nepodmíněně, sdělení o nezákonně uzavřené úvěrové smlouvě nezkreslilo výrok rozsudku trestního soudu, nepravdivou byla pouze informace o okradení družky. Tomu odpovídá požadovaná omluva jen zčásti. Za přiměřenou náhradu podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době vydání článku, však nelze pokládat pouhou omluvu, zejména s ohledem na to, že nepravdivé informace zůstaly na webových stránkách žalované několik let. I s ohledem na preventivní funkci peněžité náhrady se jeví odvolacímu soudu přiměřenou částka 100.000 Kč, jež by měla odrazovat od uvádění nepravdivých informací v tisku. Odkaz žalobce na výrazně vyšší náhradu přisouzenou v jiném sporu s vydavatelem XY! populárnímu herci shledal odvolací soud za nepřiléhavý, neboť se týkal jiného skutku.
Dovolání žalobce proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť uplatněné dovolací důvody (jejich vymezením je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán) nenaplňují podmínky dané tímto ustanovením.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jej považoval za osobu, jež je povinna strpět větší míru sdělení, přehlíží okolnost, že soud za věc veřejného zájmu v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, publikovaný pod C 13478 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či z nedávné doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020) považoval informaci o trestním řízení, nikoliv samu o sobě osobnost žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k zamítavým výrokům založeno na tom, že by dovolatel byl povinen snášet vyšší míru veřejné kritiky než běžná osoba, nýbrž na tom, že podání informace o trestním stíhání je běžnou zpravodajskou činností, naplňující zájem společnosti na šíření údajů významných pro její fungování, nedochází-li samozřejmě k překročení zpravodajské licence či k neoprávněným zásahům do práv dotčených osob (k tomu ostatně v jisté míře, kterou soud pečlivě zvažoval, došlo, a z toho důvodu bylo žalobě zčásti vyhověno).
Další dovolatelem explicitně prezentovaná otázka hodnoty lidské důstojnosti opomíjí, že lidská důstojnost není penězi ocenitelnou hodnotou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 703/2019), a je-li přiznávána peněžitá náhrada, nejedná se o náhradu konkrétně zjištěné újmy (jako u hmotné škody), ale o satisfakci směřující ke zmínění následků utrpěné újmy stanovovanou v návaznosti na veškeré relevantní okolnosti zásahu, jež měl přivodit natolik závažnou újmu na osobnostních právech, že se morální satisfakce nejeví jako postačující (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1935/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009, Soubor C 13463, či též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17). Odvolací soud tedy neřešil a ani nemohl řešit otázku hodnoty lidské důstojnosti žalobce, nejedná se tudíž o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, což vylučuje, aby ve smyslu §237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost podaného dovolání. Mínil-li tím dovolatel zpochybnit správnost výše přiznané náhrady, lze dodat, že posouzení adekvátní výše zadostiučinění je především věcí volné úvahy nalézacích soudů. Nejvyšší soud je oprávněn tuto úvahu revidovat toliko v případech zjevné nepřiměřenosti a nesprávnosti základních úvah soudů nižších stupňů (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016), na něž však dovolatel svými otázkami, ani dalšími v dovolání uplatněnými obecnými výhradami nemíří.
Dovolatel opakovaně zdůrazňuje nepřípustnost „parcelování“ lidské důstojnosti či osobnosti, aniž by náležitě vymezil, v čem vlastně by měl takto formulovaný nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu spočívat (tj. jakým konkrétním způsobem měla být důstojnost žalobce či jeho osobnost nepřípustně rozčleněna) a v čem přesně se tedy závěry odvolacího soudu vymykají tezím vysloveným v odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu. Mimoto, pokud se soudy v rámci svého posouzení zabývaly (v souladu s žalobními tvrzeními) jednotlivými pasážemi předmětného článku, pak se nejedná o „parcelaci lidské důstojnosti“, ale o zjišťování, zda a jakého konkrétního neoprávněného zásahu se měla žalovaná dopustit, tedy jaké konkrétní údaje nebyla v rámci své zpravodajské činnosti oprávněna použít, a jak extenzivní bylo její protiprávní jednání. Postupovaly tak v souladu s požadavkem, že žalovanému subjektu může být uložena povinnost k omluvě jen ohledně těch sdělení, která představovala neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobce.
Přípustnost dovolání nezakládají ani odkazy dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2296/14, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, řešící případy skutkově odlišné. V prvním případě šlo o posouzení otázky uveřejnění informací převzatých od třetí osoby a ve druhém o úmyslné šíření prokazatelně nepravdivé informace z intimního a soukromého života veřejně známé osoby, jejíž obsah měl difamační charakter, přičemž její zveřejnění a šíření bylo motivováno pouze úmyslem vydavatele získat majetkový prospěch zvýšením prodeje bulvární tiskoviny. V nyní projednávané věci však jde o jen částečně nepravdivou a zbytečně expresivní zprávu, jejíž zveřejnění bylo motivováno snahou informovat o aktuální události, tj. o trestné činnosti projednávané soudem; takovou informaci nelze mít ve své podstatě za nežádoucí (děje-li se korektně), přičemž proporcionalitu přiznávaných náhrad je na místě poměřovat především ve vztahu k typově srovnatelným případům (viz již citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 703/2019).
Vytýká-li konečně dovolatel rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost a překvapivost, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž tzv. jinou vadu řízení, jíž se může dovolací soud zabývat toliko u jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Z dovolatelem předestřených otázek ani z obsahu dovolání tedy nebylo možné dovodit přípustnost podaného dovolání, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu