ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2315.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2315/2019-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyň: a) K. H. , narozená dne XY, bytem XY, a b) K. R. , narozená dne XY, bytem XY, obě zastoupené advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem, se sídlem Starobranská 327/4, 787 01 Šumperk, proti žalované: Zábřežská lesní s. r. o. , IČO 45193185, se sídlem Lukavice č. p. 115, 789 01 Lukavice, zastoupená advokátem JUDr. Radovanem Mrázkem, se sídlem Masarykovo náměstí 3125/11, 787 01 Šumperk, o zaplacení částky 1 000 000 Kč a 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 51/2016, o dovolání žalobkyň i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2018, č. j. 71 Co 242/2018-82, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2018, č. j. 71 Co 242/2018-82, se ve výroku I v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a ve výrocích II a III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2018, č. j. 71 Co 242/2018-82, v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 5. 3. 2018, č. j. 208 C 51/2016-56, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč žalobkyni a) a částky 500 000 Kč žalobkyni b) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 30. 9. 2013 byl usmrcen F. H. (dále též jen „poškozený“), manžel žalobkyně a) a otec žalobkyně b). Dopravní nehodu zavinil zaměstnanec žalované R. J. tak, že jako řidič nákladního vozidla zn. XY (jehož vlastníkem je žalovaná) při odbočování z vedlejší komunikace na hlavní silnici nedal přednost v jízdě zleva po hlavní silnici jedoucímu cyklistovi F. H., čelně narazil do jeho boku a odhodil jej do odvodňovacího žlabu mimo vozovku, přičemž F. H. při střetu utrpěl generalizovanou tukovou embolii, která se rozvinula na podkladě četných rozsáhlých poranění měkkých tkání pravé horní i dolní končetiny a pravé části trupu při četných zlomeninách kostí, které téhož dne podlehl. Řidič R. J. byl za tento skutek pravomocně odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti. Smrt F. H. narušila rodinný život obou žalobkyň. Žalobkyně a) a zemřelý žili ve společné domácnosti jako manželé po dobu 41 let, trvala mezi nimi pevná citová vazba, vychovali 3 děti, které podporovali. Žalobkyně a) byla po nehodě ve špatném psychickém stavu [proto se první dva roky zdržovala převážně v domácnosti žalobkyně b)], léčí se na psychiatrii; vyvinula se u ní chronická smíšená úzkostně depresivní porucha, přičemž se její stav zhoršuje v obdobích spojených se vzpomínkami na zemřelého manžela. Pro tyto obtíže se nemohla starat o svou matku, která se krátce před nehodou k dceři nastěhovala. Rovněž žalobkyně b) měla ke svému otci pevný citový vztah, do roku 2012 žila se svými rodiči ve společné domácnosti. Léčila se v psychiatrické ambulanci již od roku 1997 pro úzkostně fobickou poruchu, jež po léčbě přešla v lehkou depresivní epizodu. Její stav se však výrazně zhoršil po smrti otce, kdy deprese přešla do stavu chronicity s nejistou prognózou. Ztratila elán do života, nic se jí nechce dělat; kvalita jejího života je snížená. Z důvodu těchto obtíží jí byl od roku 2017 přiznán invalidní důchod. Ze zdravotních i finančních důvodů ukončila studium vysoké školy. Pobyt žalobkyně a) v domácnosti žalobkyně b) po dobu téměř 2 let po nehodě vedl k rozporům v jejím manželství. Žalovaná každé ze žalobkyň ještě před podáním žaloby vyplatila 240 000 Kč. Soud nárok žalobkyň po právní stránce posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku(dále též jen „obč. zák.“) a dovodil pasivní legitimaci žalované (§420 odst. 2 obč. zák.) jako zaměstnavatelky řidiče, který dopravní nehodu způsobil. Neshledal důvod pro použití §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť škoda nebyla způsobena úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Rovněž uzavřel, že se nejedná o natolik významný zásah do osobnostní sféry žalobkyň, který by se vymykal obdobným případům, a proto odškodné již poskytnuté podle §444 odst. 3 obč. zák. považuje za dostatečné.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 10. 2018, č. j. 71 Co 242/2018-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 200 000 Kč a žalobkyni b) 60 000 Kč, ve zbývající části rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně odpovědnosti žalované za vzniklou škodu i použití ustanovení §3079 odst. 2 o. z., přičemž doplnil, že toto ustanovení se týká náhrady škody a nikoli odškodnění ochrany osobnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že jsou ve smyslu §11 a 13 obč. zák. dány mimořádné okolnosti, které odůvodňují přiznání náhrady nad rámec jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák., neboť smrt poškozeného se odrazila v poměrech žalobkyň v míře překračující běžné útrapy. Při stanovení výše náhrady u žalobkyně a) zohlednil délku společného soužití se zemřelým, skutečnost, že v době, kdy se jejich tři děti osamostatnily a manželé mohli společně trávit a užívat si důchodový věk a být si vzájemnou oporou, došlo k přetržení celoživotního vztahu a žalobkyně a) zůstala bez životního partnera. U žalobkyně b) přihlédl odvolací soud k intenzitě vzájemných citových vztahů mezi dcerou a otcem, který se odrazil ve společném soužití krátce před dopravní nehodou, přestože už v této době měla žalobkyně b) novou rodinnou domácnost, a i k tomu, že okolnosti, které nastaly po tragické události, měly negativní dopad na manželství žalobkyně b) a v konečném důsledku vedly k jeho faktickému rozpadu; naopak nepřihlédl k ukončení jejího vysokoškolského studia. U obou žalobkyň zohlednil dále nečekanost úmrtí poškozeného, způsob jeho úmrtí a i to, že psychická bolest žalobkyň přerostla do duševního onemocnění, resp. na straně žalobkyně b) došlo ke zhoršení jejího již dříve léčeného duševního onemocnění; žalobkyně a) se v důsledku zhoršeného duševního stavu nebyla schopna postarat o svou matku. Na straně žalované přihlédl k tomu, že neměla v úmyslu tragickou událost bagatelizovat, při vyřizování záležitosti spolupracovala s pojišťovnou, neučinila však nic nad rámec plnění poskytnutého pojišťovnou a neprojevila konkrétním způsobem lítost nad danou událostí. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14, považoval souladné s principem proporcionality přiznání další náhrady žalobkyni a) v částce 200 000 Kč a žalobkyni b) 60 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, podaly dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřovaly v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v otázkách, které dosud nebyly vyřešeny. Nesprávné vyřešení otázky procesního práva spatřují v tom, že soudy neprovedly žalobkyněmi navržený znalecký posudek z psychiatrie ke zjištění intenzity duševních útrap žalobkyň, a to i proto, že v době rozhodování odvolacího soudu od smrti poškozeného uplynulo již 5 let, aniž by došlo ke zlepšení jejich nepříznivého zdravotního stavu. Dovolatelky dále vytýkají odvolacímu soudu, že §3079 odst. 2 o. z. nesprávně vyložil v tom smyslu, že dopadá pouze na nárok na náhradu škody a nikoli odškodnění ochrany osobnosti. Mají za to, že splňují předpoklady pro použití tohoto ustanovení, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele spočívají v mimořádné intenzitě i dlouhodobosti duševních útrap, nadstandardní povaze osobních vazeb i mimořádně brutálnímu způsobu smrti poškozeného, a odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14. Za dosud neřešenou považují otázku stanovení hranice mezi škodou na zdraví způsobenou duševním otřesem při úmrtí blízkého člověka a nemajetkovou újmou spočívající v duševních útrapách. V novém občanském zákoníku v §2956 až 2958 náhrada škody prakticky splývá s náhradou nemajetkové újmy, a proto by tyto útrapy měly být odškodněny podle závažnosti. Konečně namítaly nesprávné posouzení proporčnosti náhrady, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 83/2011) i Ústavního soudu (nález I. ÚS 2844/14). V těchto rozhodnutích byla rozebrána rozhodná hlediska pro přiznání a výši relutární náhrady, jež zahrnovala i zásadní význam způsobu usmrcení traumatizujícího pro pozůstalé. Tato kritéria však odvolací soud dostatečně nezohlednil, neboť v odkazovaných případech byla přiznaná náhrada podstatně vyšší než v případě žalobkyň, přestože rozhodné okolnosti byly srovnatelné. Navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti měnícímu výroku ve věci samé a výrokům o náhradě nákladů řízení, podala dovolání žalovaná. Nesprávný právní závěr spatřovala v posouzení otázky, zda žalobkyním vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy nad rámec náhrady podle §444 odst. 3 obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, 30 Cdo 947/2011, 4 Tdo 1402/2015, i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14. V těchto rozhodnutích jsou stanovena kritéria pro posouzení mimořádnosti okolností odůvodňujících přiznání náhrady, jež však soud vykládal v rozporu s touto judikaturou. Kritérium věku, kde je judikaturou zohledňován nízký věk, není v projednávané věci splněno, neboť poškozený byl v době svého úmrtí důchodového věku, žalobkyni a) bylo 63 let a žalobkyni b) 40 let a není splněna ani podmínka hmotné závislosti na poškozeném. Soud přehlédl, že žalobkyně b) žila se svými rodiči po rozvodu prvního manželství, avšak v době nehody již delší dobu žila s druhým manželem ve vlastním rodinném domě. Přihlédl-li odvolací soud k náhlosti a způsobu úmrtí poškozeného, nijak nerozvedl, jaké konkrétní okolnosti má na mysli, přičemž k úmrtí poškozeného nedošlo úmyslným jednáním a ani žádným mimořádně trýznivým průběhem. Okolnost, že na rozpad manželství žalobkyně b) měla vliv tragická událost, nemá oporu v provedeném dokazování, a navíc ani není ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3457/2010 relevantním kritériem. V samostatném řízení, v němž se matka žalobkyně a) domáhala odškodnění za úmrtí F. H., pak bylo prokázáno, že před jeho smrtí v jejich domácnosti nebydlela. V projednávané věci tak nebyly prokázány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy nad rámec zákonného plnění podle §444 odst. 3 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v měnícím vyhovujícím výroku tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se rovněž vyjádřila k dovolání žalobkyň. Neshledává procesní pochybení odvolacího soudu, nenechal-li vypracovat žalobkyněmi navržený znalecký posudek z psychiatrie (shledává je však v tom, že odvolací soud z důkazů provedených soudem prvního stupně učinil odlišné skutkové závěry). Polemizují-li žalobkyně se vztahem náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy, neuvádějí, v čem je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Ohledně námitek týkajících se aplikace §3079 odst. 2 o. z. a odklonu od judikatury při posouzení výše odškodnění, odkázala žalovaná na argumenty uvedené ve svém dovolání, přičemž zdůraznila nepoužitelnost rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 83/2011, na něž žalobkyně odkazovaly, pro zásadní skutkovou odlišnost.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
Z hlediska hmotného práva se podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení zákona (škodní události) došlo před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018).
Námitka žalobkyň ohledně nesprávného výkladu §3079 odst. 2 o. z. přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť citované ustanovení soudy vyložily v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jednou z nezbytných podmínek užití §3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (viz odkaz na §2 odst. 3 o. z.). Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Současně však musí být splněna i podmínka, aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy, vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, publikovaný pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Jestliže by žalobkyním i podle předchozí právní úpravy (§13 obč. zák.) mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jejich osobnostních práv v penězích (bylo-li by prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobkyň) a §2959 o. z. poskytuje ochranu v zásadě za splnění obdobných podmínek, potom setrvání na dosavadní právní úpravě neznamená rozpor s dobrými mravy a nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018) a již tím nejsou dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. Sluší se dodat, že došlo-li k usmrcení poškozeného při dopravní nehodě, tak přestože byl zaměstnanec žalované za její způsobení trestně odsouzen, nelze to považovat za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení, neboť nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by se jednalo o úmyslné způsobení újmy, tím méně ze zavrženíhodné pohnutky; i z tohoto důvodu by aplikace §3079 odst. 2 o. z. v úvahu nepřicházela.
Žalovaná v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. není dostatečnou satisfakcí za újmu na osobnostních právech žalobkyň, jež jim vznikla úmrtím manžela a otce. Namítá, že se nejedná o případ mimořádné závažnosti, která odůvodňuje přiznání další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti - jinak řečeno, namítá, že nejsou splněny podmínky pro přiznání jakékoli náhrady nad rámec již vyplacené částky.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365) vyslovil, že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Paušální částky uvedené v §444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 3297, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018).
Mimořádnou závažnost nemajetkové újmy žalobkyň spatřoval odvolací soud v tom, že smrt poškozeného se odrazila v poměrech žalobkyň v míře překračující běžné útrapy. Především vzhledem k intenzitě vzájemných citových vztahů mezi žalobkyněmi a poškozeným, jež se u žalobkyně a) projevila více než 40 let trvajícím spokojeným manželským soužitím, kdy nečekanou ztrátu celoživotního partnera je nepochybně možné považovat za mimořádně závažnou nemajetkovou újmu. U žalobkyně b) pak o výjimečnosti vzájemných citových vztahů mezi dcerou a otcem svědčí společné soužití, jež u dospělých dětí nebývá běžné, které skončilo krátce před tragickou událostí. Závažnost újmy je dále zvyšována tím, že duševní utrpení žalobkyň, jehož příčinou bylo úmrtí jejich manžela a otce, se u nich rozvinulo do onemocnění duševního typu. Tato újma na zdraví žalobkyň nebyla způsobena přímo škodní událostí (dopravní nehodou), jíž nebyly osobně účastny. Přímou příčinou vzniku onemocnění žalobkyň byl až následek této škodní události – úmrtí blízkého člověka. Příčinná souvislost je proto dána mezi újmou na zdraví žalobkyň a úmrtím jejich manžela a otce. Jde proto o postižení druhotné oběti způsobené smrtí blízkého člověka, a proto je třeba tuto újmu posuzovat (odškodnit) jako zásah do jejich osobnosti ve smyslu §11 a 13 obč. zák. (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019). Jestliže na základě skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že mimořádnost nemajetkové újmy na straně žalobkyň představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobkyň ve smyslu §11 obč. zák. a odůvodňuje relutární náhradu podle §13 obč. zák., neboť v jejich případě nejde o případ obvyklý, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu včetně rozhodnutí, na něž žalovaná odkazovala. Za obvyklý případ totiž nelze považovat stav, kdy duševní utrpení po ztrátě blízké osoby přeroste do duševního onemocnění. Proto dovolací soud, vázán žalovanou uplatněným dovolacím důvodem, uzavírá, že dovolání žalované proti vyhovující části výroku I rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. je však dovolání žalobkyň pro posouzení otázky výše přiměřené náhrady nemajetkové újmy za zásah do soukromého a rodinného života při úmrtí osoby blízké, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího i Ústavního soudu.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §13 odst. 3 obč. zák. určí výši náhrady podle odstavce 2 soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tj. stanovit její výši přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit", rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci).
Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Relevantní kritéria pro rozhodování o výši relutární náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku z roku 1964 v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice zrušil, avšak hlediska určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být zpravidla sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu se však může projevit ve snížení peněžitého zadostiučinění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. V tomtéž nálezu Ústavní soud rovněž vyslovil, že po důkladném zhodnocení shora uvedených kritérií musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše relutární náhrady. Absence náležitého zohlednění kritérií pro stanovení výše relutární náhrady může představovat porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odvolací soud sice všechna výše uvedená kritéria zohlednil, avšak řádně vyložil své posouzení, pouze pokud jde o intenzitu vztahu žalobkyň k poškozenému. Ohledně ostatních kritérií však nezdůvodnil, jak se promítla do určení výše relutární náhrady a v případě některých kritérií je ani blíže nepopsal. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, přihlédl-li při stanovení výše náhrady k tomu, že duševní utrpení žalobkyň, jehož příčinou bylo úmrtí manžela a otce, se u nich rozvinulo do duševního onemocnění. Je-li totiž důsledkem psychické bolesti vyvolané vnímáním úmrtí blízkého člověka jako újmy vlastní (smutek, žal) škoda (újma) na zdraví, mělo by to být vyjádřeno ve výši náhrady nemajetkové újmy. Vznik duševního onemocnění totiž svědčí o míře zásahu do práv sekundární oběti, zejména o mimořádné intenzitě tohoto zásahu. Tento závěr vyjádřil dovolací soud v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018, i v rozsudku ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, z nichž, byť se zabývají zadostiučiněním za nemajetkovou újmu podle §2959 o. z., lze i v projednávané věci vycházet (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 68). Z rozsudku odvolacího soudu však nevyplývá, jak se újma na psychickém zdraví žalobkyň promítla do určení výše relutární náhrady; jinak řečeno, za jak závažnou újmu ji odvolací soud považoval. Tento nedostatek je v dané věci podstatný tím spíše, že ačkoliv pro duševní onemocnění byl žalobkyni b) přiznán invalidní důchod, relutární náhrada jí soudem přiznaná je ve srovnání s odškodněním žalobkyně a) výrazně nižší, aniž by to soud blíže zdůvodnil. Přitom v případech dopravních nehod (s nedbalostním zaviněním) se odškodnění nemajetkové újmy (§13 obč. zák.) nejbližších příbuzných nad rámec zákonem stanovených paušálních částek pohybovalo okolo 200 000 Kč a více (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 39/2009, kde manželovi zemřelé, který však byl svědkem nehody, bylo přiznáno 500 000 Kč a dceři i synovi, každému 200 000 Kč, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 Co 157/2010, kde manželce bylo přiznáno 400 000 Kč, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 3 Co 32/2012, kde došlo k dopravní nehodě v důsledku útěku dobytka z chovného zařízení na dálnici, bylo pozůstalé manželce přiznáno 400 000 Kč, matce 300 000 Kč a nezletilému synovi 645 000 Kč), a to aniž by pozůstalí utrpěli újmu na zdraví, jako v projednávané věci žalobkyně. Újmu na zdraví projevující se depresemi pak zohlednil např. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 3 Co 49/2012, kde přiznal otci náhradu nemajetkové újmy za smrt sedmnáctiletého syna ve výši 600 000 Kč.
Odvolací soud v rozsudku zmínil, že rovněž zohledňuje způsob úmrtí F. H., avšak nijak blíže nezdůvodnil, jaké okolnosti má na mysli, zda se jedná o samotnou dopravní nehodu, devastující rozsah zranění či okolnost (jež se podává z výpovědi svědka L. H.), že k dopravní nehodě i smrti poškozeného došlo v blízkosti bydliště žalobkyně a). Zohlednil-li ve výši náhrady i rozpad manželství žalobkyně b), jak vyplývá z rozsudku, nezdůvodnil otázku příčinné souvislosti s úmrtím jejího otce, ani jak se tato okolnost promítla do výše náhrady.
Lze uzavřít, že odvolací soud dostatečně nevyložil, jaká kritéria při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy zohlednil a jak se podílela na určení konečné výše relutární náhrady. Tento nedostatek způsobuje, že nelze dostát zásadě proporcionality, neboť bez řádného posouzení rozhodných kritérií nelze danou věc a uvažovanou náhradu porovnat s náhradami přisouzenými v jiných případech zásahu do osobnostních práv. Nedostatečným posouzením kritérií rozhodných pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně vytýkaly soudům nižších stupňů, že neprovedly jimi navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Tato skutečnost sama o sobě vadou řízení ve smyslu shora citovaného ustanovení není, neboť soud je podle §120 odst. 1 o. s. ř. oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (neprovede především důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor, popřípadě důkazy k prokázání relevantních tvrzení, jež byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinými důkazy). Vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však možno spatřovat v neúplných skutkových zjištěních. I když určení výše zadostiučinění v penězích je předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009), neboť základem posouzení je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). V projednávané věci není skutkový podklad pro posouzení zdravotních následků žalobkyň zcela dostačující, neboť soudy vycházely u každé z žalobkyň pouze z jedné lékařské zprávy z roku 2016. Vypracování žalobkyněmi navrhovaného znaleckého posudku sice není nezbytné (záleží na úvaze soudu, zda jej provede), avšak pro posouzení věci by bylo vhodné zdravotní stav žalobkyň a příčinnou souvislost se ztrátou blízké osoby více osvětlit (byť se tak může stát i jinými důkazními prostředky), stejně jako okolnosti úmrtí poškozeného. Doplnění dokazování pak není takového rozsahu, aby je nemohl provést odvolací soud.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.), v němž by bylo vhodné, aby se ve shodě s doporučením v již několikrát citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 při posouzení rozhodných kritérií inspiroval již existující judikaturou vztahující se k §2959 o. z. (zejména rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaným pod č. 85/2019 Sbírky), a to včetně úvah o přiměřenosti výše náhrady za nemajetkovou újmu, neboť k úmrtí manžela a otce žalobkyň došlo pouhé 3 měsíce před účinností tzv. nového občanského zákoníku, který odškodnění druhotných obětí již výslovně zakotvil v ustanovení §2959 o. z.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu