ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2404.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2404/2020-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: P. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Pavlíkem ml., advokátem se sídlem Karla Hynka Máchy 604/6, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: M. N. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Brněnská 300/31, 500 06 Hradec Králové, o zaplacení 349 038 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 282/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2020, č. j. 21 Co 1/2020-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 21 Co 1/2020-296, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2019, č. j. 14 C 282/2016-258, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 349 038 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání žalobce za nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ve zbytku dovolání obsahuje pouze polemiku dovolatele se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a námitky, že se soud nevypořádal s jeho argumentací a s jeho důkazními návrhy.
Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro sebe za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3213/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti nimž podané ústavní stížnosti byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 256/15, a ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Konečně ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pouze pro úplnost (s ohledem na obsah dovolacích námitek) Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Ani vady řízení přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, neboť žalobci ani žalovanému žádné náklady nevznikly, když oběma byl ustanoven advokát postupem podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. a byli v celém rozsahu osvobozeni od soudních poplatků.
O náhradě nákladů dovolacího řízení státu bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 149 odst. 2, §148 odst. 1 a §140 odst. 2 o. s. ř. tak, že stát nemá na náhradu nákladů právo, neboť jsou u obou účastníků splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu