ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2449.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2449/2020-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) Z. B. , narozená XY, bytem XY, b) Z. B. , narozená XY, bytem XY, c) M. N. , narozená XY, bytem XY, d) V. B. , narozená XY, bytem XY, všechny právně zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova tř. 764/50, 674 01 Třebíč, proti žalované: Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s. , IČO 26095157, se sídlem U Nemocnice 380/III, 377 01 Jindřichův Hradec, o náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 152/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 Co 1185/2019-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, a to žalobkyně a) částku 12 602 Kč a každá ze žalobkyň b), c) a d) částku 3 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 Co 1185/2019-401, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 C 152/2016-349, ve výroku I, jímž zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 4 000 000 Kč, 76 000 Kč dlužného peněžitého důchodu od srpna 2015 do července 2016 a pravidelného měsíčního důchodu 6 000 Kč měsíčně vždy od března do října a 7 000 Kč od listopadu do února každého následujícího roku, žaloby žalobkyň b) a c) na zaplacení 1 500 000 Kč a žalobkyně d) na zaplacení 3 000 000 Kč, a ve výroku II o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se peněžitých nároků domáhaly v souvislosti se smrtí A. B. (dále jen „poškozený“), manžela žalobkyně a) a otce žalobkyň b) až d), který zemřel ve zdravotnickém zařízení žalované v důsledku onemocnění hnisavou meningoencefalitidou. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že poškozený byl v červenci 2014 léčen pro bolesti pravého ucha a hlavy, nedoslýchavost a problémy s rovnováhou, pro které byl hospitalizován na ORL oddělení žalované a propuštěn bez subjektivních potíží. Dne 25. 7. 2014 byl znovu hospitalizován u žalované na neurologickém oddělení, kde bylo provedeno CT mozku bez pozitivního nálezu a neúspěšný pokus o lumbální punkci, hodnoty dalších vyšetření a klinický obraz pacienta neodpovídaly neuroinfekci. Dne 26. 7. 2014 byla provedena lumbální punkce se závěrem, že likvor je čistý a neodpovídá pneumokokové infekci, kterou nepotvrdily ani následné laboratorní testy tohoto vzorku mozkomíšního moku provedené až dne 28. 7. 2014. Po náhlém zhoršení zdravotního stavu poškozeného dne 27. 7. 2014 byla opětovně provedena lumbální punkce, při které vytékal zakalený mok, a proto byla nasazena antibiotika. Dne 30. 7. 2014 byla konstatována smrt mozku. Na základě znaleckých posudků (zejména ústavního znaleckého posudku) bylo zjištěno, že vzhledem k výsledkům průběžných vyšetření a celkovému zdravotnímu stavu poškozeného nebyl důvod k dřívějšímu nasazení antibiotické léčby; až laboratorní vyšetření provedené odpoledne 27. 7. 2014 poprvé prokázalo zvýšení zánětlivých markerů, což vedlo k zahájení antibiotické léčby. Vyšetření a terapie byly adekvátní klinickému stavu pacienta. Pochybení nelze spatřovat ani v získání výsledků vyšetření mozkomíšního moku (odebraného dne 26. 7. 2014) až dne 28. 7. 2014, neboť toto laboratorní vyšetření bakteriální závěr vyloučilo, takže i kdyby měl ošetřující lékař výsledky k dispozici ihned, nic by to na jeho postupu nezměnilo. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu s §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), tedy lege artis, neporušila žádnou svou právní povinnost, a proto neodpovídá za újmu vzniklou žalobkyním.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Obsáhle popisují zdravotní stav poškozeného předcházející jeho úmrtí i (dle dovolatelek) nesprávný postup zdravotního personálu žalované. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu ani se závěrem, že postup při léčení poškozeného byl lege artis. Zpochybňují závěr, že opožděné vyšetření mozkomíšního moku poškozeného nemělo vliv na postup léčby. Přípustnost dovolání odůvodňují rovněž odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyň není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 15605). Uvedené platí i při posuzování předpokladů povinnosti k náhradě škody podle nového občanského zákoníku a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná.
Odvolací soud konečný právní závěr, že poskytovatel zdravotní péče (žalovaná) postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, založil především na skutkovém závěru, že žalovaná postupovala lege artis, a proto neporušila žádnou právní povinnost. Tento závěr učinil na základě rozsáhlého dokazování, především odborných závěrů znalců, zejména z ústavního znaleckého posudku, na jehož zpracování se podíleli odborníci z více lékařských oborů (neurologie, interního a posudkového lékařství, ale i mikrobiologie a infekčního lékařství), a který se ztotožnil se závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Komínkem, přičemž se soud vypořádal i s odlišnými závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Malotovou (předloženého žalobkyněmi). Shora uvedený právní závěr soudu je tedy dostatečně odborně podložen i řádně zdůvodněn. Obsahem dovolání je převážně podrobná rekapitulace skutkového stavu, polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckého posudku ústavu, který při léčení poškozeného neshledal pochybení. Nesprávnost právního posouzení odvozují dovolatelky nikoli z důvodu mylné aplikace práva, ale proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ony nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Kromě výše uvedeného nesouhlasu se závěrem o postupu žalované lege artis, nelze z obsahu dovolání dovodit žádnou jinou právní otázku (dovolací důvod), jíž by měl dovolací soud řešit, přičemž dovolací soud je při přezkoumání vázán důvodem v dovolání vymezeným. Odkaz dovolatelek na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, není případný, neboť toto stanovisko řeší problematiku (ne)přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím v trestních věcech se závěrem, že „Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)“. Na posuzovaný případ tudíž nedopadá. Z dovolání pak není patrné, jakou souvislost s projednávanou věcí by měl mít druhý dovolatelkami odkazovaný judikát (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), v němž se Ústavní soud zabýval dokazováním v trestním řízení, kde stěžovatelka byla obžalována za zpronevěru, přičemž soud nepřihlížel k úpravě závazkových vztahů, které uzavírala s poškozenými, což mělo vliv na rozsah a způsob vedení dokazování v trestním řízení.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyň bylo odmítnuto, proto má žalovaná, která byla v době podání vyjádření zastoupena advokátkou, právo na náhradu vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny odměnou za řízení za jeden úkon právní služby, jež činí v případě žalobkyně a) 10 340 Kč a v případě ostatních žalobkyň 3 100 Kč [§7 bodu 5, §8 odst. 2 a §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou DPH z těchto částek (§137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady řízení, jež je povinna nahradit žalobkyně a), činí celkem 12 602 Kč, každá ze zbývajících žalobkyň pak je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit 3 842 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu