ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3191.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3191/2020-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně: V. D. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Z. P , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem Prokopa Holého 130/15, 405 02 Děčín, o 113 122,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 353/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 17 Co 219/2019-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 24 C 353/2015-375, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 76 825,05 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 36 297,25 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok IV).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 17 Co 219/2019-446, odmítl odvolání žalovaného do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 668,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 600 Kč od 29. 9. 2015 do zaplacení a z částky 1 068,31 Kč od 23. 8. 2017 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III odvolací soud žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 43 978,50 Kč, a ve výroku IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiznání plnění z titulu náhrady škody způsobené žalovaným při výkonu advokacie podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž podle jeho obsahu brojí pouze proti měnící části výroku II a proti výroku III.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Při interpretaci uvedeného ustanovení dovolací soud přihlédl k důvodové zprávě týkající se změny ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dle výše citované novely. V ní se uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je tedy třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, jinými slovy řečeno, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018).
V projednávaném případě bylo dovoláním napadeným výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o částce 36 297,25 Kč, přičemž podle obsahu dovolání brojí dovolatel jen proti té jeho části, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch dovolatele, tedy ve vztahu k celkové částce 4 668,31 Kč. Ostatně ohledně potvrzující části výroku II rozsudku odvolacího soudu by bylo dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné, neboť v jeho poměrech v této souvislosti nenastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí v této části zruší nebo změní. Zkoumání objektivní přípustnosti dovolání má však přednost před zkoumáním přípustnosti subjektivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 548/2017).
Tedy vzhledem k tomu, že částka, která tvoří předmět dovolacího řízení, nepřevyšuje zákonný limit 50 000 Kč a že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání žalovaného ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolání proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, která by měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu