ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3358.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3358/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: F. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Kamilou Ondovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 72/3, 290 01 Poděbrady, proti žalovaným: 1. J. T. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Šafaříkova 1261/8, 289 22 Lysá nad Labem, 2. Česká republika – Vězeňská služba České republiky , IČO 00212423, se sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 195/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 21 Co 289/2018-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 21 Co 289/2018-208, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 7. 2018, č. j. 6 C 195/2016-179, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby 1. žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „ XY“ , aby 2. žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „XY“ a aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci 250 000 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrhy žalobce na rozšíření žaloby a na zproštění ustanovené zástupkyně, advokátky Mgr. Kamily Ondové, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal odčinění nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv, vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce, který vykonával trest odnětí svobody ve věznici XY, byl dne 8. 9. 2016 při ranní početní prověrce stavu odsouzených oblečen v civilním oděvu (v teplákách). Na výzvu 1. žalovaného, zaměstnance Vězeňské služby České republiky (2. žalované), žalobce nepředložil povolenku opravňující vězně k nošení civilního oděvu, proto se na základě pokynu 1. žalovaného musel odebrat na celu, kde se převlékl do výstrojního oděvu a svlečené tepláky mu 1. žalovaný odebral. Vráceny mu byly po prošetření, že se nejedná o věc, kterou měl u sebe neoprávněně. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a s odkazem na §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a §12 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, uzavřel, že žalovaní se zásahu do osobnostních práv žalobce nedopustili, neboť 1. žalovaný tepláky žalobci odejmul oprávněně (§12 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb.), jestliže žalobce nesplnil svou povinnost podle čl. 6 odst. 9 vnitřního řádu věznice XY pro odsouzené kdykoliv se prokázat zaměstnanci Vězeňské služby potvrzením o úlevách od nošení výstrojního oděvu. První žalovaný jako příslušník Vězeňské služby nijak nevybočil z rozsahu plnění svých povinností, nebylo zjištěno, že by svým jednáním sledoval uspokojování svých osobních zájmů, případně zájmů třetích osob a nedopustil se žádného jednání, které by bylo v rozporu s objektivním právem (tvrzení žalobce, že byl 1. žalovaným donucen svléknout tepláky před ostatními spoluvězni, bylo vyvráceno). Odvolací soud proto uzavřel, že 1. žalovaný se při výkonu služby nedopustil excesu, naopak postupoval v souladu s příslušnými předpisy, ve věci tak není pasivně legitimován. Jestliže se 1. žalovaný nedopustil žádného jednání, jež by bylo v rozporu s objektivním právem, neodpovídá za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce ani 2. žalovaná, která jej při své činnosti jako zaměstnance použila.
Rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou nákladového výroku ve vztahu žalobce a 2. žalované, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost obsahově spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005). Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že se 1. žalovaný nedopustil excesu. Namítá, že 1. žalovaný nebyl u početní prověrky poprvé, o úlevách žalobce věděl, přičemž neměl-li žalobce povolenku na zdravotní úlevy u sebe, ale ve skříňce na cele, nedovolil mu ji předložit. V tomto jednání dovolatel spatřuje exces – svévolné chování 1. žalovaného vůči němu, jež nesouviselo se služebními povinnostmi, vedlo k ponižování žalobce a zásahu do jeho osobnostních práv, a proto odpovídá za újmu výlučně 1. žalovaný. Dovolatel rovněž namítal, že soud neprovedl řádně dokazování (nevyslechl jím navržené svědky, kteří měli vypovídat k tomu, že tepláky mu byly vráceny až po půl roce) a rozhodl na základě nesprávných skutkových závěrů. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1025, či usnesení ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1889/2002).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že 1. žalovaný, jako zaměstnanec 2. žalované, se nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu s objektivním právem, a proto za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce neodpovídá nejen on, ale ani 2. žalovaná. Jinak řečeno, jestliže 1. žalovaný jednal v souladu s právními předpisy i vnitřním řádem věznice XY, nedošlo k neoprávněnému zásahu, který by byl objektivně způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, což je jeden z nezbytných předpokladů vzniku nároku na její náhradu.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Jestliže dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení pouze v závěru odvolacího soudu, že se 1. žalovaný nedopustil excesu, tj. úplného vybočení z činnosti dozorce, pak byť se odvolací soud (k námitkám uplatněným žalobcem v odvolání) otázkou excesu zabýval, nemůže uplatněný dovolací důvod založit přípustnost dovolání. Není-li totiž dovoláním napaden právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, nemůže se posouzení otázky, zda se 1. žalovaný dopustil excesu, v poměrech žalobce nijak projevit, neboť i případné kladné řešení (jež však v projednávané věci nepřichází v úvahu) by nemohlo vést k rozhodnutí pro žalobce příznivějšímu vůči žádnému z žalovaných.
Námitka dovolatele, že soud rozhodl na základě nesprávných skutkových závěrů, rovněž nemůže přípustnost dovolání založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky).
Přestože dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu dovolatele na změnu žaloby, a v části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby vůči druhé žalované, nevymezuje, v čem spatřuje při řešení těchto otázek splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z těchto důvodů trpí dovolání v těchto částech vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu