ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3359.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3359/2020-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. D. , narozený XY, bytem XY, zastoupený hostujícím evropským advokátem JUDr. Dušanem Ažaltovičem, se sídlem Potočná 41/109, 911 01 Trenčín, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování: JUDr. Antonín Blažek, advokát se sídlem Masarykovo náměstí 329, 686 01 Uherské Hradiště, proti žalovanému: I. K. , komisař K. ř. p. Z. k., se sídlem XY, zastoupený zmocněnkyní K. Z., narozenou XY, adresa pro doručování: XY, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 226/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 70 Co 246/2019-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 70 Co 246/2019-104, potvrdil rozsudek ze dne 27. 8. 2019, č. j. 38 C 226/2019-58, kterým Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky ve výši 300 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný měl žalobci způsobit nemajetkovou újmu zásahem do jeho osobnostních práv tím, že proti němu jako komisař P. Č. r. vede vyšetřování, i když se žádné trestné činnosti nedopustil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho hodnocením právním. Žalovaný činil jednotlivé úkony vyšetřování z titulu své funkce a nikoli jako soukromá osoba. Sledoval jimi plnění úkolu policejního orgánu a nikoli svůj soukromý zájem, nedopustil se excesu, a proto nemůže být ve sporu pasivně legitimován. Za případnou újmu způsobenou při vedení trestního řízení odpovídá Česká republika, a to v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“. Soud prvního stupně nepochybil, pokud o věci rozhodl při jednání bez přítomnosti žalobce, neboť tak učinil se zákonnou oporou v §101 odst. 3 o. s. ř. Žádost žalobce o odročení jednání posoudil jako záměrnou procesní obstrukci a zneužití procesních práv. Ze stejného důvodu nebylo vyhověno žádosti žalobce o odročení jednání před odvolacím soudem.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka věcné legitimace má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud měl podle jeho názoru dovodit pasivní věcnou legitimaci podle §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Zdůraznil, že se nedomáhá náhrady škody ale odčinění nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002, podle kterých lze výjimečně žalovat žalovaného na ochranu osobnosti. Žalovaný se podle názoru žalobce svým jednáním dopustil excesu, a proto je ve věci pasivně legitimovaný. Oba nalézací soudy porušily právo žalobce na spravedlivý proces, pokud nevyhověly jeho žádosti o odročení a jednaly v jeho nepřítomnosti. Nakonec namítá, že soud prvního stupně neprovedl dokazování na dostatečné úrovni, což vyústilo v nesprávné závěry. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí se závěry soudů obou stupňů o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úkony, jimiž měla být žalobci způsobena tvrzená újma, žalovaný učinil v rámci trestního řízení. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pak dovodil, že v takovém případě je nutné postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., a žalovaný tak není ve věci pasivně legitimován. Tento zákon upravuje specifický okruh případů, ve kterých může vedle vzniku škody být zasaženo i do osobnosti člověka (nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí), což a priori vylučuje aplikovatelnost zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který se uplatní toliko subsidiárně. Újmu (majetkovou či nemajetkovou), která vznikne následkem takového zásahu, je nutné v první řadě vypořádat podle tohoto speciálního zákona, podle nějž je odpovědným subjektem stát. Jedinou situaci, kdy by za své jednání odpovídala přímo úřední osoba, představuje tzv. exces, který nastává v případech, že škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů a potřeb (či zájmy a potřeby třetí osoby), nikoliv plnění pracovních či služebních úkolů a povinností. K problematice vztahu zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 89/2012 Sb. stejně jako k možné použitelnosti dřívější judikatury se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněném pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z žalobcem tvrzených skutečností je dostatečně zřejmé, že žalovaný vytýkaným jednáním sledoval účel trestního řízení, a o exces se tak jednat nemohlo, respektive z žaloby ani z výsledků dokazování se nepodává, že by žalovaný jednal s jiným záměrem než provést procesní úkony trestního řízení. Otázku pasivní věcné legitimace žalovaného vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který nenalezl důvody, aby se od již jednou vysloveného řešení této právní otázky odchýlil a posoudil ji jinak.
Žalobce napadl dovoláním rovněž právní závěr odvolacího soudu o správném procesním postupu soudu prvního stupně, pokud soud nevyhověl žádosti žalobce o odročení jednání a jednal v jeho nepřítomnosti. I v tomto případě však platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál, neboť přípustnost vymezil pouze ve vztahu k otázce pasivní věcné legitimace žalovaného. Dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Námitkou, podle níž odvolací soud i soud prvního stupně věc projednaly a rozhodly nesprávně v nepřítomnosti dovolatele, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., která podle výslovného znění §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem a pro jejíž posouzení není dovolání přípustné (k tomu srov. ve vztahu k právní úpravě dovolacího řízení účinné od 30. 9. 2017 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2268/2020, ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 4077/2019, nebo ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 687/2019). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li ze skutečností, které v řízení nebyly prokázány.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu