ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3375.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3375/2020-754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem Kaplanova 1931/1, 148 00 Praha 11, proti žalované: H – nábytek s.r.o., IČO 47154144, se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, 779 00 Olomouc, zastoupená JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, 779 00 Olomouc, o 668 227,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 300/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 75 Co 15/2020-713, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 75 Co 15/2020-713, potvrdil rozsudek ze dne 25. 10. 2019, č. j. 19 C 300/2017-656, jímž Okresní soud v Olomouci uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 668 227,14 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném doplnění dokazování vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná získala veřejnou nadlimitní zakázku vypsanou žalobkyní na výrobu zařízení návštěvnické infrastruktury (podkladových desek hraničníků a stojanů pro infopanely) v chráněných územích. Smlouva o dílo byla uzavřena dne 15. 7. 2014, hraničníky byly žalobkyni postupně předávány, avšak u výrobků se již před jejich instalací do terénu objevily vady (rozlepování překližky), u některých hraničníků již v době, kdy byly (v souladu se smlouvou) uskladněny u žalované na přívěsném vozíku, kde zmokly. Žalobkyně vady těchto a následně i dalších hraničníků po jejich instalaci do terénu písemně reklamovala, žalovaná však vady neuznala s tím, že v projektu byly nedostatky v konstrukčním řešení a že nevěděla, že výrobky mají být instalovány ve venkovním prostředí. Poté žalobkyně nechala vadné překližkové díly hraničníků vyměnit jiným dodavatelem, za což zaplatila 1 195 916,57 Kč. Žalobkyni byla vyplacena částka 328 370 Kč – bankovní záruka složená žalovanou na odstraňování vad. Soud na základě znaleckých posudků, zejména revizního znaleckého posudku Mendelovy univerzity v Brně, Lesnické a dřevařské fakulty, uzavřel, že dílo provedené žalovanou vykazovalo vady, když k výrobě nepoužila překližku třídy lepení 3 (voděodolná překližka), která je určena pro nechráněné venkovní prostředí, kde působí povětrnostní vlivy. Plánovaná instalace výrobků ve venkovním prostředí vyplývá jednoznačně z popisu předmětu díla a ze zadávací a technické dokumentace, přičemž předmět díla včetně materiálu je zadán jednoznačně a nezaměnitelně. Pokud není u dílu pod číslem 3 výslovně uvedena třída lepení, pak tato skutečnost vyplývá z toho, že je zadán materiál „voděvzdorná překližka“ a při znalosti normy je pro venkovní prostředí vhodná pouze překližka třídy lepení 3. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle §2615 a násl., §2100, §2894 a §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyně má právo na náhradu škody, jež představuje rozdíl mezi žalobkyni již vyplacenou bankovní zárukou a částkou, již zaplatila za výměnu vadných dílů hraničníků.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním s tím, že je založen na nezpůsobilém důkazu (znaleckém posudku), na jehož základě nebylo možné učinit skutková zjištění. Namítá odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce podjatosti znalce a aplikace vyloučení podle §17 a §14 odst. 1 o. s. ř. i na znalecké ústavy, když nemožnost vyloučení znaleckých ústavů by byla v rozporu s právem na spravedlivý proces (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2616/2013) a v otázce neúplnosti znaleckého posudku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Domnívá se, že nesprávně nebylo rozhodnuto o vyloučení evidentně podjatého znaleckého ústavu, který je dlouhodobě smluvním partnerem žalobkyně, mají společné zájmy, koordinují společné postupy, vzájemně si poskytují data, odměny, ústav je dodavatelem žalobkyně, žadatelem o finanční příspěvky a jejich příjemcem, spolupracují na grantových projektech a společně zajišťují konference. Dovolatelka popisuje jednotlivá pochybení znaleckého ústavu při vypracování posudku, který považuje za neúplný, neboť s odkazem na nehospodárnost nebyl zkoumán dostatečně reprezentativní vzorek všech dílů hraničníků, jež nebyly prohlédnuty v terénu za účasti obou účastníků a jejich právních zástupců. Není tak jasné, jaké vzorky hraničníků znalecký ústav vlastně zkoumal. Nevyloučením znaleckého ústavu bylo podle dovolatelky rovněž zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Námitky dovolatelky i předložené otázky se týkají výlučně žalovanou tvrzených vad dokazování (neúplnost znaleckého posudku a jeho zpracování podjatou institucí), z čehož dovozuje, že soudy učinili nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ve svém důsledku proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení §17 o. s. ř. i na znalecké ústavy, neboť touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Konkrétní námitky neúplnosti ústavního znaleckého posudku a jeho zpracování podjatým subjektem představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že výhradami žalované proti znaleckému dokazování se soudy obou stupňů zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Napadá-li dovolatelka výslovně oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud, který může dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů v dovolání vymezených (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), shledal, že z těchto důvodů není dovolání přípustné, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu