ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3497.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3497/2020-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. B. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava-Hrabová, proti žalované: R. S. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, o 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 451/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, č. j. 21 Co 273/2018-377, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, č. j. 21 Co 273/2018-377, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 12. 4. 2018, č. j. 10 C 451/2013-332, s výjimkou výroku I o zastavení řízení ohledně úroku z prodlení a úroku přesahujícího částku 152.186 Kč, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 10 C 451/2013-332, zastavil řízení co do zaplacení úroku z prodlení a úroku přesahujícího částku 152.186 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2.075.503,40 Kč, co do částky 924.496,60 Kč a 152.186 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě smlouvy o spolupráci za žalobkyni (a dalších několik osob) uzavřela smlouvu o půjčce s J. S. kromě jiných i na částku 6.000.000 Kč, kterou žalované za tím účelem svěřila žalobkyně v letech 2008 až 2009. Vzhledem k tomu, že J. S. následně neplnil, podala na něj jménem žalobkyně a dalších osob žalobu a on formou exekutorského zápisu uznal dluh ve výši 16.585.095 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce a z této částky zaplatil celkem 11.051.500 Kč. Soud dovodil, že z této částky snížené o poplatek za exekutorský zápis měla při poměrném rozdělení mezi klienty žalované připadnout na žalobkyni částka 5.075.503,40 Kč, avšak žalovaná jí vyplatila pouze 3.000.000 Kč. S odkazem na §22 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), soud prvního stupně dovodil, že žalovaná sice udělala vše pro to, aby peníze z půjčky byly od dlužníka vymoženy, a na úkor zastupovaných osob se neobohatila, avšak byla povinna vydobyté peníze převést poměrně na zastupované osoby a neupřednostňovat některé z nich. Provize měly být vyplaceny až poté, co byla vrácena částka na jistině. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni částku 2.075.503,40 Kč jako rozdíl mezi částkou, která byla žalobkyni skutečně vyplacena a částkou, kterou jí byla povinna zaplatit po vrácení části peněz J. S. v letech 2011 až 2012.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 21 Co 273/2018-377, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.075.503,40 Kč, v zamítavém výroku ohledně částky 924.496,60 Kč a úroku ve výši 152.186 Kč jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.076.682,60 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vytkl soudu prvního stupně absenci právního posouzení a vyložil, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu podle §420 obč. zák., neboť porušila svou povinnost ze smlouvy o spolupráci, podle které byla povinna hájit zájmy žalobkyně a zaslat žalobkyni finanční prostředky od J. S. do pěti pracovních dnů od připsání na účet. Ve skutečnosti nešlo o půjčku, nýbrž o žalovanou koordinovaný systém kolektivního investování do nákupu zemědělských plodin (modrý mák), který byla povinna „právně podchytit“, byť jej neprovozovala jako advokátka; byla však přesto povinna jednat s odbornou péčí podle §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“ (viz přechodné ustanovení §3030 tohoto zákona). Tuto povinnost nesplnila jednak tím, že uzavřela rizikové smlouvy s podvodně jednajícím J. S., jednak porušením povinnosti rozdělit získané prostředky poměrně podle vkladu jednotlivých věřitelů. Podle odvolacího soudu nestanovil soud prvního stupně správně výši náhrady škody, neboť žalovaná měla podle poměru vkladů obdržet celkově částku 6.422.186 Kč. Pokud jí byla vyplacena částka 3.270.000 Kč, vznikl jí nárok na náhradu škody za nevyplacenou jistinu a smluvený úrok v celkové výši 3.152.186 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Jedná se o otázky, 1) zda bylo v odvolacím řízení žalované dostatečně poskytnuto poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., 2) zda rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné a odvolací soud tuto otázku posoudil správně, 3) zda posoudil správně skutkové okolnosti jako okolnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, 4) zda nepřisoudil odvolací soud vyšší nárok, než byl v řízení uplatněn. K prvně uvedené otázce dovolatelka podrobně s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uvádí, že soud prvního stupně neprovedl žádné hodnocení důkazů, ze skutkových zjištění nevyvodil žádnou skutkovou větu, a nepodřadil ji pod konkrétní hmotněprávní skutkovou podstatu, v důsledku čehož nemohla žalovaná brojit proti závěrům soudu prvního stupně v odvolání. Díky tomuto nesprávnému postupu se soud prvního stupně vyhnul i posouzení námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla, neboť pro absenci právního hodnocení skutkové věty nemohl vyhodnotit běh promlčecí doby. Posoudil-li odvolací soud její počínání jako jednání bez náležité odborné péče a porušení smluvní povinnosti, ze kterého vznikla nahraditelná škoda osobě, která nebyla stranou smlouvy, považuje takový závěr za překvapivý, neboť na tuto změnu právní kvalifikace nebyla upozorněna podle §118a odst. 2 o. s. ř. V rámci bližšího vymezení druhé otázky žalovaná podrobně rozebírá, proč rozsudek soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelný. Podle jejího názoru schází hmotněprávní posouzení věci, konkrétně není zřejmé, z čeho vyplývá její povinnost k zaplacení přisouzené částky, a dále z rozhodnutí neplyne, kdy měla nastat údajná splatnost nároku. Odvolací soud pouze uvedl, že napadený rozsudek sice trpí nedostatky v odůvodnění, nicméně tyto nedostatky nemohou mít za následek újmu uplatnění práv žalobkyně ani žalované; takové odůvodnění považuje dovolatelka za zcela nedostatečné. Kritériem přezkoumatelnosti je přitom to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně poskytlo účastníkovi dostatečný skutkový a právní základ pro to, aby se s těmito právními a skutkovými závěry mohl vypořádat. Tak tomu v projednávané věci nebylo a těžiště nalézacího řízení se tím přesunulo do odvolacího řízení. Odvolací soud navíc v důsledku toho zkreslil skutkové závěry soudu prvního stupně, a proto věc nesprávně posoudil právně. Argumentací ke třetí otázce dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že v době, kdy žalovaná uspokojovala jednotlivé investory, měla vědět, že se v makovém obchodě jednalo o podvod. Tento svůj závěr odvíjí odvolací soud od své úřední činnosti, avšak informace si obstaral „potutelně“ v její neprospěch. Pokud soud činí skutkové závěry ze skutečností, které mu jsou známy z jeho úřední činnosti, musí tuto činnost v rozsudku popsat. Konečně u čtvrté otázky dovolatelka namítá porušení dispoziční zásady, neboť žalobkyni bylo přisouzeno více, než požadovala. Navrhla, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně posouzení námitky promlčení. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 a rovněž §3036 o. z. se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014 a promlčecí doby počaly běžet před tímto datem.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Základním účelem institutu promlčení je působit na oprávněnou osobu, aby v přiměřené době uplatnila své právo ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt , a čelit tím tomu, aby povinné osoby byly po časově nepřiměřenou dobu vystaveny nutnosti splnit své povinnosti. Institut promlčení (v souladu s požadavkem právní jistoty) zároveň brání dlouhodobému trvání práv a jim odpovídajících povinností, které mohou být, zejména pokud jde o jejich dokazování, spojeny s nejistotou, pochybností a sporností a tím i s případnými složitými soudními spory. Proto zákon stanoví, že uplynula-li promlčecí doba a oprávněná osoba v ní stanoveným způsobem u soudu své právo nevykonala, vzniká povinné osobě oprávnění vznést námitku promlčení a způsobit tak stav, že se oprávněná osoba nemůže s úspěchem domoci u soudu svého práva. Důvodné vznesení námitky promlčení v občanském soudním řízení má totiž za následek, že soud nemůže oprávněné osobě právo (nárok) přiznat ( §100 odst. 1 obč. zák.). Zjistí-li soud, že námitka promlčení je důvodná, je povinen žalobu zamítnout bez dalšího zjišťování, zda je uplatněný nárok opodstatněný (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výjimkou je situace, kdy je z dalších okolností zřejmé, že nárok důvodný není, zatímco řešení otázek spojených s promlčením by si vyžádalo další dokazování. Tehdy zásada rychlosti a hospodárnosti řízení velí zamítnout žalobu pro neopodstatněnost, aniž by bylo třeba zkoumat podmínky promlčení. V každém případě se však soud musí uplatněnou námitkou promlčení zabývat a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, zda ji řešil a shledal důvodnou či nikoliv. Neučiní-li tak, je právní posouzení věci neúplné a tím i věcně nesprávné.
V posuzované věci uplatnila žalovaná námitku promlčení v bodě III vyjádření k žalobě ze dne 9. 5. 2014, avšak soud prvního stupně tento úkon pouze zmiňuje, aniž by zdůvodnil, zda se námitkou promlčení zabýval a jak se s ní vypořádal, v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího pak údaj o námitce promlčení zcela absentuje. Protože soudy obou stupňů dovodily existenci uplatněného nároku a důvodnost žaloby (nejde o případ, že by namítané promlčení nebylo nutno řešit), vede opomenutí obrany žalované spočívající ve vznesení námitky promlčení k nesprávnému právnímu posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. je naplněn.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení ohledně úroku z prodlení a úroku přesahujícího částku 152.186 Kč, který nebyl dotčen ani odvoláním a nabyl samostatně právní moci) a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Za této situace a vzhledem k tomu, že žalovaná dostala možnost uplatnit své výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení, a bude tak mít příležitost oponovat právnímu posouzení v dalším průběhu řízení, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí. Opodstatněná není ani námitka překročení žalobního návrhu rozhodnutím odvolacího soudu, neboť ten rozhodl o celkové částce 3.152.186 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení a sestávala z jistiny ve výši 3.000.000 Kč a vyčíslených úroků ve výši 152.186 Kč.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Své rozhodnutí odůvodní v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., tedy stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, případně proč neprovedl i další důkazy, a zejména srozumitelně odůvodní, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, aniž by přitom ze spisu opisoval skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu