ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3635.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3635/2020-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně: I. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem Okružní 433/1, 638 00 Brno, proti žalovanému: statutární město Brno , IČO 449 92 785, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 Brno, zastoupený Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Divadelní 4, 602 00 Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Česká pojišťovna, a. s. , IČO 452 72 956, sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 16/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, č. j. 44 Co 48/2019-251, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, č. j. 33 C 16/2015-193, zamítl žalobu co do částky 8 768 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění a náhradu bolestného je co do právního základu dán (výrok II) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 44 Co 48/2019-251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v prvním výroku (výrok I) a taktéž jej potvrdil ve výrocích II a III s tím, že tyto správně zní: Základ nároku žalobkyně na odškodnění bolesti a odškodnění ztížení společenského uplatnění je zcela opodstatněn. O výši uplatněných nároků a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II).
Takto bylo (částečně a zároveň mezitímně) rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiznání finančního plnění z titulu náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ve výši 8 768 Kč), odškodnění bolesti (ve výši 120 600 Kč) a ztížení společenského uplatnění (ve výši 108 000 Kč), a to podle dosavadních právních předpisů (tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
K dovolání se vyjádřil jak žalovaný, tak vedlejší účastník na straně žalovaného, přičemž oba (mimo jiné) uvedli, že podle jejich názoru není dovolání přípustné, neboť předmětem dovolacího řízení není peněžité plnění převyšující 50 000 Kč.
Podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Při interpretaci uvedeného ustanovení dovolací soud přihlédl k důvodové zprávě týkající se změny ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dle výše citované novely. V ní se uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je tedy třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, jinými slovy řečeno, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018).
V projednávaném případě bylo dovoláním napadeným výrokem I rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o částce 8 768 Kč. Vzhledem k tomu, že částka, která tvoří předmět dovolacího řízení, nepřevyšuje zákonný limit 50 000 Kč, a že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání žalobkyně ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, neboť dosud bylo rozhodnuto toliko o základu nároku a jen částečně i o jeho výši, bude i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu