ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3737.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3737/2020-721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. H. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti žalované: Správa služeb hlavního města Prahy , IČO 70889660, se sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, o 1.196.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 151/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2020, č. j. 72 Co 169/2020-699, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 72 Co 169/2020-699, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2019, č. j. 24 C 151/2011-662, ve výrocích, jímž byla žaloba ohledně 1.144.900 Kč zamítnuta a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl odvolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku o platební povinnosti žalované ve výši 51.500 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 10. 9. 2008 odtáhla tři žalobcova auta z důvodu provádění komplexní údržby komunikací a umístila je na odstavné parkoviště; tato vozidla byla žalobci vydána dne 20. 4. 2013. Žalobce považoval odtah vozidel za neoprávněný, a domáhal se proto zaplacení částky 150.000 Kč na náhradě za poškození vozidel, částky 26.400 Kč představující škodu na nářadí uloženém v odtažených vozidlech a částky 1.020.000 Kč, kterou vynaložil na nájem tří náhradních vozidel za dobu od 1. 10. 2008 do 1. 8. 2011 (30.000 Kč za všechny měsíčně). Odvolací soud dovodil, že žalobce měl možnost své vozy vyzvednout již dne 13. 9. 2008 za částku 1.850 Kč za každé vozidlo, jestliže se však rozhodl ponechat je u žalované, jednal neekonomicky, a porušil tak povinnost vyplývající z §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Za použití §441 obč. zák. soud stanovil 40% míru tzv. spoluzavinění žalobce na škodě vzniklé snížením hodnoty vozidel v důsledku dlouhodobého odstavení na parkovišti žalované. Vzhledem k výši této škody vyčíslené znaleckým posudkem tak žalobce nemůže obdržet více, než mu přiznal soud prvního stupně. Za tvrzené odcizení nářadí nenáleží žádná náhrada, neboť žalobce neprokázal, že se ve vozech nacházelo a že by o ně přišel vinou žalované. K požadavku na náhradu 1.020.000 Kč nájemného za užívání tří náhradních vozů odvolací soud uvedl, že chybí jeden z nutných předpokladů pro náhradu škody, a sice příčinná souvislost mezi odtahem žalobcových vozidel a tímto výdajem. Ani jedno z žalobcových vozidel totiž nemělo v době odtahu (a to již od roku 2006) platné osvědčení o technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, a jeho vozidla tak nebyla v rozhodné době způsobilá k používání. To bylo primárním důvodem, který dovolateli dlouhodobě bránil v provozování těchto vozů, nikoliv odtažení a následné zadržení vozů žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel vymezuje otázky, zda 1) je k odpovědnosti za škodu a k naplnění všech jejích předpokladů relevantní nutnost existence osvědčení veřejnoprávního charakteru, zde osvědčení o technické způsobilosti vozidla, 2) má formální veřejnoprávní požadavek zákona přednost před faktickým stavem v případě, že je soudem v civilním řízení posuzována otázka naplnění požadavků nároku na náhradu škody, 3) je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce v okamžiku, kdy svým protiprávním jednáním zabránil poškozené osobě v obstarání osvědčení o technické způsobilosti vozidel. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi odtažením jeho vozidel a škodou spočívající v nákladech vynaložených na pronájem náhradních vozů. Nezpůsobilost k provozu je podle něj pouze formálním hlediskem veřejného práva, fakticky byla všechna tři vozidla žalobcem používána. Samotná absence platného osvědčení by mu tedy neměla odnímat nárok na náhradu škody. Žalovaná navíc svým jednáním zamezila žalobci získat průkaz technické způsobilosti, neboť nemohl s vozidly absolvovat prohlídku. I kdyby dovolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud odvolací, je žalobce přesvědčen, že příčinná souvislost musela být dána nejpozději okamžikem, kdy žalovaná odmítla zadržená vozidla vydat, čímž mu začala znemožňovat, aby si osvědčení o technické způsobilosti zajistil. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné zčásti podle §237 o. s. ř., zčásti je přípustnost dovolání vyloučena důvody uvedenými v §238 o. s. ř.
Dovolání je zčásti objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený výrok odvolacího soudu ve věci samé se týká tří dílčích nároků, a to náhrady za poškození vozidel (ze 150.000 Kč nepřiznáno 98.500 Kč), za ztracené nářadí (26.400 Kč) a za náklady na pronájem náhradních vozidel (1.020.000 Kč). I když s výjimkou přisouzené částky 51.500 Kč bylo o těchto nárocích rozhodnuto jedním výrokem, jsou předmětem řízení tři samostatné nároky odvíjející se sice od téže škodní události, mají však odlišný skutkový základ a právní povahu, proto se ve vztahu ke každému z nich zkoumá finanční limit v tomto ustanovení samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uveřejněné pod C 17746 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Jestliže výše nároku na náhradu za ztrátu nářadí nepřesahuje částku 50.000 Kč (tzv. limit bagatelnosti), je dovolání ve vztahu k části výroku týkající se částky 26.400 Kč nepřípustné.
Dalším objektivním důvodem vylučujícím přípustnost dovolání, a to ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které žalobce též napadl dovoláním, je výslovná dikce ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 98.500 Kč (poškození samotných vozidel), neboť veškerá dovolací argumentace směřuje pouze proti závěru o nedostatku vztahu příčinné souvislosti u nároku na náhradu za nájemné vynaložené na náhradní vozidla, aniž by žalobce formuloval jakoukoliv právní otázku týkající se rozsahu poškození vozidel. Dovolací soud, který je vázán vymezením dovolacích důvodů v dovolání (tzv. kvalitativní vázanost dovoláním podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nemá tedy prostor, aby zkoumal, zda jsou ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu naplněny podmínky vyžadované ustanovením §237 o. s. ř.
Napadá-li dovolatel závěry odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti u nároku na náhradu za najatá vozidla, lze v obecné rovině říci, že zjištění, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy závěr zda příčinná souvislost skutečně existuje, je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), kterou ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze (podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Právní otázkou v této souvislosti může být jen závěr soudu, mezi kterými okolnostmi má být příčinný vztah zkoumán nebo které okolnosti jej vylučují. Na otázkách vymezených v dovolání pod body 1) a 2) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, takže ani pro jejich řešení nelze přípustnost dovolání otevřít. K otázce 3) lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že žalobci nic nebránilo vyzvednout si vozidla (měl-li skutečně v úmyslu řešit jejich technickou způsobilost) krátce po jejich umístění u žalované, takže dovolací argument, že mu žalovaná znemožnila technický stav vozů uvést do pořádku, se opírá o odlišný skutkový stav věci. Závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby na náhradu za náklady vynakládané po dobu téměř tří let (1.020.000 Kč) na náhradní vozidla za znepřístupněné vozy, které již zhruba dva roky před odtahem nebyly technicky způsobilé provozu na pozemních komunikacích, pak odpovídá i ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle níž je škůdce povinen poskytnout náhradu jen v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů (srov. zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nutnost a účelnost nákladů se poměřuje i srovnatelností náhradního vozidla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, Soubor, C 8366). Právní konstrukce dovolatele, podle níž byl oprávněn svá vozidla dlouhodobě nesplňující zákonné podmínky provozu na pozemních komunikacích nahradit na účet škůdce vozidly řádnými a způsobilými jen proto, že své vozy předtím fakticky užíval, by vedla k neudržitelnému závěru o výhodnosti protiprávního jednání, neboť osoba, která by vozidlo nedisponující technickým osvědčením v souladu se zákonem nepoužívala, by při jeho zadržení právo na náhradu nákladů neměla, zatímco tomu, kdo by vozidlo neoprávněně na pozemních komunikacích používal, by právo na náhradu vzniklo. Tím by ovšem byla porušena zásada, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu