ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.449.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 449/2020-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou sídlem Smetanova 346/8, Brno, proti žalované: Pojišťovna Patricie a. s . , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 61859869, o náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 76.261 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 138/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 279/2019-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dne 10. 4. 2012 utrpěla žalobkyně těžkou újmu na zdraví s trvalými následky při dopravní nehodě, již způsobil provozovatel pojištěný pro tento případ u původně žalované Generali pojišťovny a. s. Žalobkyně v době vzniku škody pracovala jako pomocná dělnice na sedmihodinovou denní pracovní dobu, tj. 35 hodin týdně a její průměrná hrubá měsíční mzda činila 8.232 Kč. V důsledku nehody byla žalobkyně shledána invalidní pro invaliditu III. stupně a pobírá invalidní důchod, který je nižší než průměrný výdělek žalobkyně před nehodou, proto jí žalovaná vyplácí měsíčně náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě. Při výpočtu výše náhrady vychází z průměrného hrubého výdělku žalobkyně před vznikem škody, který valorizuje podle příslušných právních předpisů. Takto bylo za období od 1. 8. 2014 do 31. 7. 2018 vyplaceno 187.581 Kč. Žalobkyně má však za to, že tento výpočet je nesprávný, neboť při nižším průměrném hrubém výdělku, než je minimální mzda, by se mělo vycházet z minimální mzdy, kterou by žalobkyně mohla pobírat, pokud by k dopravní nehodě nedošlo. Rozdíl v doplatku na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě činí 76.261 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 28 C 138/2018-102, zamítl žalobu o zaplacení 76.261 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované. Skutkový stav byl ve věci nesporný, předmětem bylo právní posouzení, zda má žalobkyně nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě ve výši odpovídající minimální mzdě. Soud prvního stupně vyšel z §447 obč. zák., dle kterého je pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě zásadní průměrný výdělek před poškozením s připočtením invalidního důchodu, a zdůraznil, že žalobkyně měla před nehodou snížený pracovní úvazek v rozsahu 35 hodin týdně, který neodpovídá zákonem stanovené sazbě pro výpočet minimální mzdy. Minimální mzda se proto u žalobkyně snižuje úměrně odpracovanou dobou a nelze pravděpodobný výdělek žalobkyně srovnávat s výší minimální mzdy, neboť při sedmihodinové pracovní době by pravděpodobná mzda žalobkyně nikdy neodpovídala minimální mzdě po změně legislativy. Výpočet žalované je tedy správný. Povinnost doplatit výdělek na výši minimální mzdy dle §111 zákoníku práce má pouze zaměstnavatel.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 279/2019-123, potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil žalobkyni nahradit náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně měla sjednánu zkrácenou pracovní dobu v rozsahu 35 hodin týdně, a je proto nezbytné vycházet z průměrného výdělku odpovídajícího takto zkrácené pracovní době. Pravděpodobný výdělek žalobkyně tedy nelze srovnávat s výší minimální mzdy za plný pracovní úvazek. Odvolací soud dále odmítl aplikovat §3079 odst. 2 o. z., neboť výklad a použití dosavadních právních předpisů není v rozporu s dobrými mravy a nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázku způsobu valorizace průměrného výdělku poškozeného pro stanovení výše jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě v době od 1. 1. 2014 při absenci zmocňovacího ustanovení k vydání valorizačního nařízení, vznikl-li tento nárok v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. A otázku, zda se aplikuje §111 a §357 odst. 1 zákoníku práce pro stanovení průměrného výdělku poškozeného uplatňujícího nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě podle občanského zákoníku vůči pojistiteli vozidla dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění z provozu vozidla. Dovolatelka má zato, že poté, co minimální mzda přesáhla výši jejího valorizovaného průměrného měsíčního výdělku před nehodou, má nárok na doplatek do výše minimální mzdy podle §111 a 357 odst. 1 zákoníku práce a odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 472/2018. Pokud by její pracovní způsobilost nezanikla následkem dopravní nehody, musela by žalobkyně dosahovat výdělku u stejného či jiného zaměstnavatele alespoň ve výši minimální mzdy. Dovolatelka se domnívá, že aktuální výpočet neodpovídá principu plného odškodnění způsobené újmy na zdraví. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podala Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, IČO 45272956, která k dotazu Nejvyššího soudu sdělila, že původně žalovaná Generali pojišťovna, a. s., ke dni 21. 12. 2019 změnila název na Pojišťovna Patricie a. s. a sídlo na Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, ostatní údaje zapsané v obchodním rejstříku zůstaly nezměněny a dne 4. 7. 2019 uzavřela Generali pojišťovna a. s. jako prodávající se společností Česká pojišťovna a. s. jako kupující smlouvu o převodu pojistného kmene, na jejímž základě veškeré pojistné smlouvy, kromě vymezených výjimek, byly rovněž s účinností k 21. 12. 2019 převedeny na kupující, včetně pojistné smlouvy č. 6133928710, jíž se týká předmětný spor. Uvedené skutečnosti doložila kopiemi příslušných dokladů.
Nejvyšší soud nadále jednal jako se žalovanou s Pojišťovnou Patricie a. s., která je osobou totožnou s původně žalovanou společností Generali pojišťovna a. s., u níž došlo pouze ke změně názvu a sídla a smluvní převod části pojistného kmene nemohl bez dalšího způsobit změnu na straně žalované, přičemž postup podle §107a o. s. ř., jímž by k takové změně účastníka řízení (na návrh žalobkyně) jinak mohlo dojít, je v dovolacím řízení vyloučen ustanovením §243b o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle §447 obč. zák. je jedním z nároků na náhradu škody z odpovědnosti za škodu na zdraví. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97, publikovaný pod č. 29/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že v rozhodném období před dopravní nehodou dovolatelka nepracovala na plný pracovní úvazek v rozsahu 40 hodin týdně, nýbrž na zkrácený sedmihodinový denní úvazek, tj. 35 hodin týdně. Dovolatelka by tedy neměla nárok na minimální mzdu stanovenou pro plný pracovní úvazek ani před vznikem škody a její minimální mzda se snižuje úměrně odpracovanou dobou. Proti tomuto závěru dovolatelka žádné právní námitky nevznesla. Tvrzení, že pokud by pracovní způsobilost dovolatelky nezanikla v důsledku dopravní nehody, musela by u svého či jiného zaměstnavatele dosahovat výdělku alespoň ve výši minimální mzdy, je pouhou spekulací (ke snížení úvazku došlo kvůli zvýšení produktivity práce výrobního úseku).
Na řešení otázky valorizace průměrného výdělku poškozeného před vznikem újmy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nalézací soudy se jím vůbec nezabývaly a ani dovolatelka neuvádí, že by způsob valorizace prováděný žalovanou byl nesprávný. Argumentace zákoníkem práce, který upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, je nepřípadná, neboť o takový vztah v dané věci nejde. Ani věc řešená dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, není skutkově obdobná projednávanému případu. Námitky obsažené v dovolání tedy nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není rozumného důvodu, aby tato právní otázka byla vyřešena jinak. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly. Náklady Generali České pojišťovny a. s. s podáním vyjádření k dovolání za účelně vynaložené náklady účastníka řízení z důvodů shora uvedených považovat nelze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu