ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.799.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 799/2020-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: E. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje, příspěvková organizace , IČO 46744991, se sídlem Husova 976/37, Liberec, zastoupená JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, o náhradu nemajetkové újmy 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 62/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 9. 2019, č. j. 83 Co 27/2019-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 83 Co 27/2019-112, potvrdil ve výroku II o zamítnutí žaloby co do 240 000 Kč s příslušenstvím rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 C 62/2015-84, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení 300 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy představované jejím duševním strádáním v reakci na úraz manžela a omezeními, která pro jejich rodinný život přinesly trvalé následky na jeho zdraví, vyšel soud ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 11. 2013 byl manžel žalobkyně jako pacient dopravován sanitním vozem žalované do nemocnice v Praze na plánovanou operaci aortokoronárního bypassu. V průběhu cesty při dopravní nehodě zaviněné řidičem sanitního vozu utrpěl zranění (zhmoždění hrudníku, zlomeniny žeber s dislokací úlomků, pneumothorax a hemothorax v pravé části hrudníku, zlomeninu pravé lopatky), pro která byl hospitalizován do 27. 12. 2013, z toho do 23. 11. 2013 na jednotce intenzivní péče. Plánovanou koronární operaci úspěšně podstoupil až 6. 1. 2014. Do současnosti je trvale omezen v běžném životě, zejména v rozsahu využití pravé paže, manipulaci s těžkými břemeny, provádění těžších prací v domě a na zahradě, dlouhodobější jízdě na kole a využití sexuálních poloh, které vyžadují oporu o pravou ruku; na náhradu újmy na zdraví mu žalovaná zaplatila 700 000 Kč. Od 16. 11. 2013, kdy se o úrazu manžela dozvěděla, trpěla žalobkyně úzkostnými stavy, pro něž byla od 18. 11. 2013 do 31. 12. 2013 v pracovní neschopnosti a užívala tišící léky. Trvalé následky na zdraví jejího manžela nepříznivě ovlivňují jejich rodinný život, nemohou společně sportovat, manžel nezastane práce jako před nehodou, utrpěl i jejich intimní život. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně poškozením zdraví jejího manžela. Obavy o manželův život, akutní stres, jemuž žalobkyně čelila v době bezprostředně po nehodě, ale i změny v rodinném životě, které přináší trvalé následky manželova úrazu, jsou zásahem do práva na soukromí žalobkyně, k jehož reparaci nepostačuje trestní odsouzení řidiče sanitního vozu jakožto morální zadostiučinění, a proto je namístě přiznat žalobkyni také zadostiučinění peněžitou náhradou. Vzhledem k absenci judikatury k náhradám za srovnatelné zásahy vzal odvolací soud podle §136 o. s. ř. za základ náhrady jednu desetinu náhrady za úmrtí osoby blízké podle §444 odst. 3 obč. zák. (24 000 Kč). Tato částka by s přihlédnutím k vyššímu věku žalobkyně i jejího manžela a k intenzitě prožívání jejích obav o manželův život mohla podle odvolacího soudu být i o nějaká procenta navýšena, nikoli však nad okresním soudem přiznanou částku 60 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma nákladových výroků) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek hmotného a procesního práva, na nichž rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Namítla, že ačkoli odvolací soud vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu o rozsahu trvalých následků poškození zdraví manžela žalobkyně a negativního vlivu na rodinný život žalobkyně, jakož i o intenzitě prožívání obav žalobkyně o manželovo zdraví, uzavřel, že se nejedná o podstatný a výrazný zásah do kvality života žalobkyně a do jejích osobnostních práv. Takové rozhodnutí je nelogické a řádně nezdůvodněné, odporující závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14. Odvolacím soudem aprobovaná výše náhrady 60 000 Kč neodpovídá okolnosti, že škodu na zdraví manžela žalobkyně způsobil hrubým porušením pravidel silničního provozu zaměstnanec žalované, která by měla být garantem odbornosti a profesionality poskytování zdravotní péče. V tom žalobkyně spatřuje rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14. Výše přiznané náhrady je v extrémním nepoměru k náhradám přiznávaným v případech zásahů do jiných osobnostních práv, zejména práva na lidskou důstojnost a je tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že skutečnostmi, na nichž žalobkyně staví svůj nárok, nedošlo k zásahu do jejích osobnostních práv v intenzitě, která by odůvodnila postup podle§13 odst. 2 obč. zák., zejména proto, že manžel žalobkyně nebyl v důsledku nehody nikdy ohrožen na životě. Morálním zadostiučiněním i pro žalobkyni bylo již trestní odsouzení řidiče sanitního vozu, skutečný poškozený – manžel žalobkyně – byl odškodněn celkovou částkou 1 411 200 Kč, v čemž je zahrnuto i zadostiučinění za negativní dopady do jeho rodinného života s žalobkyní. I kdyby mohl být nárok žalobkyně pokládán za důvodný, nemůže přesahovat částku 60 000 Kč. Žalovaná se rozsudku soudu prvního stupně nebránila a přisouzenou částku zaplatila, ale požadovaná náhrada celkem 300 000 Kč je zcela přemrštěná. Rozhodnutí, na něž žalobkyně odkazuje v dovolání, na danou věc nedopadají. Žalovaná proto navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Do 31. 12. 2013 byly přímé nároky osoby, jejíž zdraví bylo poškozeno, tedy náhrada bolestného a ztížení společenského uplatnění, upraveny v §444 odst. 1 obč. zák. Z ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. pak vyplývalo právo pozůstalých na jednorázové odškodnění za úmrtí osoby blízké (u manžela činilo 240 000 Kč). Vzhledem k ekonomickému vývoji a s ním spojené společenské nepřijatelnosti výše této neměnné náhrady za újmu při úmrtí osoby blízké došla judikatorní praxe k závěru o možné další kompenzaci újmy druhotných obětí cestou peněžního zadostiučinění za zásah do jejich práva na rodinný život jakožto součásti soukromí fyzické osoby podle §11 a §13 odst. 2 obč. zák. Jednalo se však vždy o výjimečnou situaci ztráty člena rodiny. Nároky na náhradu jiných nemajetkových újem právní úprava občanského zákoníku do 31. 12. 2013 neznala.
V daném případě škodní událost, od níž žalobkyně svůj nárok odvozuje (dopravní nehoda) nastala za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Při nehodě nebyl manžel žalobkyně usmrcen, nárok podle §444 odst. 3 obč. zák. je proto ve vztahu k žalobkyni vyloučen, nárok na náhradu za bolest, ale i za ztížení společenského uplatnění, a tedy i za trvalé zhoršení rodinného života, má výlučně poškozený manžel žalobkyně, kterému byla náhrada za tyto újmy vyplacena. Manželka nemá podle žádného ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. právo na vlastní odškodnění obtíží, které jí přinášejí a budou přinášet trvalé následky na zdraví jejího manžela. Stejně tak nelze dovodit, že by účast manžela žalobkyně na dopravní nehodě bez ohrožení jeho života mohla být pro žalobkyni takovým traumatem, které by bylo možno hodnotit jako zásah do práva na ochranu jejího života, zdraví či soukromí. Žalobkyně mohla důvodně mít o zdraví svého muže obavy, ústící až k aplikaci tišících prostředků při pracovní neschopnosti po přechodnou dobu, avšak ani tato situace nebyla závažným a mimořádným zásahem do jejího práva na soukromí a na zdraví. V této souvislosti nelze přehlédnout, že teprve s účinností od 1. 1. 2014 přiznává §2959 o. z. osobám blízkým právo na náhradu nemajetkové újmy, a to jen při úmrtí nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví primární oběti.
Hodnocení souladu právního posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem s judikaturou by přicházelo v úvahu jen v případě, že by daný nárok upravovalo nějaké zákonné ustanovení, což v daném případě není splněno. Judikatorní závěry (ostatně ve značné míře vytržené ze souvislostí daného rozhodnutí), na které žalobkyně odkazuje, jsou platné a přinášejí kladné odpovědi na žalobkyní kladené otázky, zda výše náhrady má odrážet i skutečnost, že zdravotnické zařízení je garantem odbornosti a profesionality svého personálu, zda na výši náhrady nemajetkové újmy může mít vliv i míra zavinění původce zásahu a zda při stanovení výše náhrady je třeba respektovat zásadu proporcionality, nicméně dopadají na nároky, které mají zákonný podklad (zejména nároky na náhrady za zásahy do zdraví přímých poškozených).
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně, která za této situace polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně výše náhrady, která jí již byla pravomocně přiznána soudem prvního stupně, je zjevně bezdůvodné.
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 4 114 Kč.
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu