ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.807.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 807/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. M. , narozený XY, bytem XY, tč. VTOS Mírov, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Hasalou, se sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti žalované: Česká republika – Vězeňská služba ČR, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, IČO 00212423, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 282/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2020, č. j. 19 Co 113/2020-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 7 C 282/2017-244, výrokem I. zamítl žalobu o uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „ XY “ a dále zamítl požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 250.000 Kč. Výroky II. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Žalobce vytkl žalované, že v řízení o správní žalobě vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 72/2016 o jeho kázeňském řízení uvedla nepravdivé výroky, kterými zasáhla do jeho cti a důstojnosti, a to konkrétně výrok že zranění, která žalobce utrpěl ve výkonu trestu ve dnech 25. 2. 2016, 26. 2. 2016, 1. 3. 2016, 20. 6. 2016, 21. 6. 2016, 25. 6. 2016, si způsobil sám; že v případě osoby žalobce se jedná o psychicky nemocnou osobu a že žalobce byl umístěn na vězeňskou celu mezi kuřáky se svým souhlasem. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel k prvnímu výroku, že žalovaná pouze citovala závěr odborného orgánu, který prováděl vyšetřování a dospěl k závěru o sebepoškozování žalobce, a že toto vyjádření navrhl k důkazu ve správním řízení žalobce. Ve vztahu k druhému výroku dospěl k závěru, že takový výrok žalovaná neučinila a i ve vztahu ke třetímu výroku dospěl okresní soud k závěru, že není pravdivý, neboť žalobce souhlasil se svým přeložením na celu pro odsouzené kuřáky. Dále soud připomenul, že v řízení o správní žalobě byl žalobce úspěšný a nemohlo tak dojít k negativnímu ovlivnění soudu tvrzenými výroky. Závěrem připomenul soud, že i z žalobcem předloženého psychiatrického znaleckého posudku plyne, že jeho věrohodnost je snížena a že jeho motivací bylo dostat se do jiné věznice, což se mu nakonec povedlo.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, 19 Co 113/2020-306, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, odmítl provést další dokazování a ztotožnil se také s právním posouzením soudu prvního stupně. Předně odvolací soud upozornil na rozdíl mezi tvrzením o sebepoškozování, které žalovaná neučinila, avšak za tento výrok požaduje žalobce omluvu a zadostiučinění, a mezi tvrzením, že si svá poranění způsobil sám, což se mohlo stát i omylem nebo neopatrností, což žalobce tvrdil lékaři při vyšetřování. A tedy nelze považovat tento výrok za nepravdivý, ani způsobilý zasáhnout do lidské cti a důstojnosti, neboť nemůže být poškozena něčí čest, pokud se zraní. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že žalovaná nehovořila v daném soudním řízení o žalobci jako o psychicky nemocná osobě, i se závěrem, že žalobce souhlasil se svým přeložením na celu pro kuřáky a neprokázal, že by zápis o tomto přesunu byl dodatečně pozměněn. Odvolací soud však zdůraznil, že žalovaná své výroky činila v řízení před správním soudem v rámci své procesní obrany, a bylo proto jejím právem i povinností prezentovat tvrzení, která jsou pro ni výhodná, a je logické, že tato stanoviska jsou odlišná od stanoviska žalobce. V dané věci nedošlo k extrémnímu vybočení ze své procesní role, jímž jedině může výjimečně dojít k poškození osobnostních práv druhého účastníka soudního řízení. Nejde tedy ani o neoprávněný zásah, ani nebyl způsobilý dehonestovat žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek, jež však nijak nespecifikoval, případně tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel nejprve reprodukoval průběh řízení a poté citoval několik právních závěrů dovolacího soudu ohledně způsobilosti jednání zasáhnout do osobnostních práv. Dle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže nedovolil doplnit v odvolacím řízení dokazování dalšími soudními spisy dovolatele či opakování důkazů provedených okresním soudem. Z uvedených důkazů měl být zřejmý celkový dojem, který žalovaná chtěla vyvolat v řízení o správní žalobě, a tento byl způsobilý zasáhnout do cti a důstojnosti dovolatele, a tedy se jednalo o excesivní zneužití práva v rámci procesní obrany. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu i s jeho právním posouzením, považuje jej za věcně správný a dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti, jež by nebyly známy v řízení před okresním soudem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Ačkoli dovolatel nespecifikoval žádnou konkrétní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a neformuloval žádnou otázku, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, z obsahu dovolání lze seznat, že dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že se ze strany žalované nejednalo o exces a její procesní obrana nebyla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv dovolatele. V rámci těchto svých tvrzení však dovolatel nevychází ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně a potvrzených odvolacím soudem, nýbrž z vlastních skutkových závěrů. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru, že žalovaná neučinila výroky o psychickém onemocnění dovolatele, o jeho sebepoškozování, a že nepozměnila záznam o souhlasu dovolatele se svým umístěním do cely pro kuřáky.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, a domáhá se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišnému skutkovému závěru o průběhu jeho výkonu trestu u žalované. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Rovněž tvrzený nesprávný postup odvolacího soudu ohledně nepřipuštění dalších důkazů v odvolacím řízení představuje vadu řízení, která nezakládá přípustnost dovolání. Rozsudek odvolacího soudu je logicky a srozumitelně odůvodněn a závěr, že jednání žalované v daném soudním řízení nebylo způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti dovolatele, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť dovolatel byl v tomto soudním řízení úspěšný a vytýkané výroky žalovaná neučinila.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu