ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.852.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 852/2020-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: J. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: statutární město Liberec , se sídlem úřadu náměstí Dr. E. Beneše 1, Liberec, IČO 00262978, zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, za účasti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 961.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 253/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2019, č. j. 36 Co 239/2019-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2019, č. j. 36 Co 239/2019-298, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, zamítl žalobu o zaplacení částky 961.200 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 1. 5. 2013 utrpěla újmu na zdraví po pádu do koryta řeky Nisy, k čemuž došlo na rozhraní pozemků ve vlastnictví žalovaného a Povodí Labe [původního žalovaného 2)] při procházce parkem a v inkriminovaném místě chyběl jeden díl zábradlí. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci, neboť předchozí zamítavé rozhodnutí odvolací soud vůči původnímu žalovanému 2) potvrdil a vůči žalovanému zrušil se závazným právním názorem, že v projednávané věci je třeba posoudit otázku závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o komunikacích“). Okresní soud uzavřel, že zábradlí bylo zbudováno na místě bývalé skladovací haly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného a bylo zapuštěno do základové zdi původní budovy, proto je ve vlastnictví žalovaného, současně se stalo součástí místní komunikace v jeho vlastnictví dle §12 odst. 1 písm. d) zákona o komunikacích. Z toho důvodu se zabýval jeho odpovědností jak z titulu závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak za porušení generální prevenční povinnosti vlastníka zábradlí dle §415 obč. zák. Dospěl však k závěru, že v dané věci se nejednalo o závadu ve schůdnosti, již by nebylo možno předvídat. Zábradlí je výrazným a jasně viditelným prvkem, při běžném způsobu chůze nemá chodec potřebu se o zábradlí opírat a žalobkyně to ani netvrdila. Z okolností jejího pádu je zřejmé, že intenzita, s jakou se žalobkyně chtěla či potřebovala chytit, musela být mnohem vyšší a absence zábradlí vedla k pádu. Proto okresní soud uzavřel, že jde pouze k tíži žalobkyně, že se v okamžiku, kdy potřebovala natolik výraznou oporu, nevěnovala tomu, o co se opírá, a tedy neviděla viditelně chybějící díl zábradlí vyznačený výstražnou páskou. Ze stejného důvodu neshledal okresní soud ani odpovědnost podle občanského zákoníku, neboť podle §441 obč. zák. nese odpovědnost sama žalobkyně, která porušila vlastní generální prevenční povinnost předcházet vzniku škod a dostatečně se věnovat místu, o které se chtěla a potřebovala opřít. Zabezpečení chybějícího zábradlí výstražnou páskou podle §15 zákona o obecní policii považoval soud za dostatečné upozornění pro běžné chodce.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 36 Co 239/2019-298, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, tak, že nárok žalobkyně je co do základu nároku v celém rozsahu opodstatněn, a ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu v závěru o vlastnictví zábradlí žalovaným i závěru o součásti místní komunikace, avšak neztotožnil se s právním posouzením předvídatelnosti závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že se žalobkyně pohybovala podél zábradlí pomalu, lehce se jej přidržovala a dívala se po okolí, tedy jako normální občan, který jde centrem města. Chybějící díl zábradlí s páskami souvisle navazoval na zábradlí a nebyl zjevně viditelný, žalobkyně jej tedy nemohla předvídat. Odvolací soud zdůraznil, že v místě je koryto řeky natolik hluboké, že jakýkoli pád může být životu nebezpečný, a proto bylo potřeba místo zabezpečit pevnou zábranou a varováním před možným nebezpečím, takový požadavek nesplňovala pouhá instalace výstražných pásek místo zábradlí. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se již odvolací soud nezabýval odpovědností žalovaného podle občanského zákoníku.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že ve věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání ani nebyly zkoumány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, přesto odvolací soud rozhodl mezitímním rozsudkem o základu nároku. Dále dovolatel uvádí, že chodník, z něhož k pádu žalobkyně došlo, není místní komunikací dle §12 odst. 4 zákona o komunikacích, není tak ani zařazen v systému komunikací dovolatele. Současně brojí dovolatel proti závěru, že zábradlí je součástí místní komunikace v jeho vlastnictví, přestože je zábradlí zapuštěno do sousedního pozemku ve vlastnictví státu s právem hospodařit pro Povodí Labe a je součástí pobřežní zdi, nikoli parkové cesty. V této souvislosti dovolatel cituje úpravu vodního zákona o vodním díle. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že stav zábradlí je pro uživatele chodníku nepředvídatelnou závadou v jeho schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích. Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že o průběhu nehody nebylo sporu, neboť žalobkyně neustále měnila svou verzi okolností předcházejících pádu. Nebylo dokazováno ani protiprávní jednání dovolatele, ani příčinná souvislost mezi jeho tvrzeným pochybením a vznikem škody na straně žalobkyně. Dovolatel namítá, že předmětem řízení byla závada na zábradlí, nikoli na chodníku jako takovém, tedy se nemohlo jednat o závadu ve schůdnosti. Nakonec dovolatel zpochybnil také závěr odvolacího soudu o nedostatečném zabezpečení místa, neboť jeho požadavky jsou srovnatelné s označením prací na komunikaci, což je v rozporu s technickými předpisy města. Proto dovolatel považuje napadené rozhodnutí za nesprávné v celé řadě právních závěrů, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že čeká na rozhodnutí již pět let a je vysokého věku, odmítla námitku nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku, neboť dovolatel opakovaně souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání. Další námitky zpochybňují skutková zjištění, nikoli právní posouzení. Rovněž závěr o charakteru místní komunikace je správný. I kdyby se nejednalo o odpovědnost dle zákona o komunikacích, byla by dána odpovědnost podle občanského zákoníku, zákona o obcích a zákona o obecní policii. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Vedlejší účastník na straně žalovaného se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s jeho obsahem i rozsahem a navrhl napadený rozsudek zrušit a zamítnout žalobu.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky posouzení kategorie komunikace dle §2 odst. 2 zákona o komunikacích, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a posouzení závady ve schůdnosti místní komunikace, která dosud nebyla v daných souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné.
7. Podle §27 odst. 3 zákona o komunikacích vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
8. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byly opakovaně řešeny případy posouzení závady ve schůdnosti místní komunikace vztahující se ke kvalitě povrchu či schopnosti chodce bezpečně po komunikaci projít. V této souvislosti se závadou ve schůdnosti rozumí „natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006). Dosud však nebyl řešen případ závady nikoli ve schůdnosti komunikace, nýbrž zábradlí připevněného v pozemku bezprostředně sousedícího s komunikací.
9. Má-li být dovozena zpřísněná (objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za závadu ve sjízdnosti či schůdnosti, musí být určena povaha komunikace, k níž se závada váže, neboť od ní se odvíjí postavení subjektu odpovědného za škodu. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 444/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, dospěl dovolací soud k závěru, že pro zjištění, zda určitá pozemní komunikace je či není místní komunikací, je rozhodující, zda je jako taková zařazena příslušnou obcí v její evidenci. Z rozhodnutí obce o tom, zda je určitá komunikace zařazena či vyřazena ze sítě místních komunikací, pak soud ve smyslu §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vychází, aniž by je mohl ve sporném řízení přezkoumávat. Soud tedy z takového určení povahy pozemní komunikace bez dalšího vychází a nenáleží mu posuzování znaků, jimiž zákon místní komunikace vymezuje, tj. nakolik je určitá komunikace užívaná a jak slouží místní dopravě. Námitka dovolatele, že chodník nebyl zařazen v systému místních komunikací dovolatele, a tedy se nejedná o místní komunikaci, je tedy důvodná. Není pochyb, že na místě se nachází chodník sloužící běžné komunikační potřebě, označený jako společná stezka pro chodce a cyklisty, z tohoto skutkového stavu však nelze učinit závěr, že se jedná o místní komunikaci dle §6 zákona o komunikacích, a nikoli o účelovou komunikaci dle §7 téhož zákona.
10. Z uvedeného rovněž vyplývá, že je důvodná námitka nesprávného právního posouzení zábradlí jako součásti chodníku (místní komunikace) a absence jeho části jako závady ve schůdnosti chodníku. Jak dovolatel od počátku řízení uváděl, a z hlediska skutkového stavu bylo spolehlivě zjištěno, zábradlí se nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem státu pro Povodí Labe a způsobem využití pozemku je koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Současně bylo zjištěno, že zábradlí bylo zbudováno v šedesátých letech minulého století po demolici původního objektu v majetku žalovaného jako zabezpečení řeky Nisy, nikoli v souvislosti s výstavbou chodníku či stezky.
11. Z uvedeného je zřejmé, že zábradlí není součástí komunikace ve vlastnictví žalovaného, nýbrž koryta řeky, a že jeho účelem je zabránit pádu do řeky, nikoli zlepšit schůdnost chodníku. Závěr odvolacího soudu, že chybějící díl zábradlí představoval závadu ve schůdnosti místní komunikace dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak není správný.
12. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení při řešení otázek posouzení kategorie komunikace dle §2 odst. 2 zákona o komunikacích a posouzení závady ve schůdnosti místní komunikace je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
13. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na závěru o odpovědnosti žalovaného za závadu ve schůdnosti podle zákona o komunikacích, na rozdíl od okresního soudu se nezabýval odpovědností za porušení prevenční povinnosti vlastníka v souvislosti s udržováním věcí ve stavu nepůsobícím škodu jiným podle občanského zákoníku. V dalším řízení tak bude na odvolacím soudu vypořádat se s námitkou dovolatele stran otázky vlastnictví zábradlí a posouzení zábradlí jako součásti zbývající základové zdi demolované budovy v majetku žalovaného, a nikoli jako součásti pobřežní zdi, jež se na daném pozemku nachází.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel za takové vady řízení označil vydání mezitímního rozsudku dle §152 odst. 2 o. s. ř., aniž pro to byly splněny podmínky, neboť nebyly posouzeny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu a odvolání nebylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení. Rovněž tyto námitky jsou odůvodněné, neboť již v rozsudcích ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3130/2015, dovolací soud uzavřel, že odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, jestliže se účastník domáhá přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných důvodů, přičemž skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas, na tomto závěru nemůže nic změnit.
15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i v rovině skutkových zjištění, aniž prováděl dokazování, a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně se pohybovala pomalu, lehce se přidržovala zábradlí a dívala se také na řeku. Okresní soud však uzavřel, že žalobkyně sama uvedla, že oporu zábradlí nepotřebovala, pouze se jej občas dotkla, jinak šla po chodníku bez opory, svědek M. I. však uvedl, že žalobkyně poté, co ji doprovod opustil, šla směrem k červenému zábradlí, po celou dobu se jej přidržovala a hleděla do vody. Na základě těchto skutkových závěrů shledal, že intenzita, s jakou se žalobkyně potřebovala chytit, musela být mnohem vyšší, neboť nedostatek opory vedl k jejímu pádu. Odvolací soud se s těmito rozpory v dokazování nijak nevypořádal, a přesto rozhodl bez nařízení jednání mezitímním rozsudkem o základu nároku, ačkoli se nezabýval všemi předpoklady odpovědnosti za škodu, a tím zatížil rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu