ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.866.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 866/2021-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní žalobce: F. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem Freyova 27, Praha 9, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, IČO 01312774, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 55.957 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 144/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 16 Co 333/2020-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 16 Co 333/2020-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 17 C 144/2019-57, uložil žalované zaplatit žalobci 55.957 Kč s příslušenstvím a rozhodl o povinnosti doplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených v řízení před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 8 C 255/2015, které proti němu vedla Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze o určení vlastnického práva k pozemkům, které měl žalobce získat v roce 2007 od Pozemkového fondu ČR. Soudy v tehdejším řízení dovodily neplatnost převodu pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“). V nyní projednávané věci vyšel soud ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 26. 10. 2007 jako kupující smlouvu o převodu pozemků, v níž prodávající Pozemkový fond ČR (právní předchůdce žalované) prohlásil, že prodávané pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle §2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ačkoliv převodu předcházela lustrace pozemků provedená Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, obsahující údaj, že ke dni a přede dnem 25. 2. 1948 byly předmětné pozemky zapsány ve vlastnictví Proboštské kapituly sv. Víta v Praze. Soud uzavřel, že žalovaná pochybila, porušila-li blokační ustanovení §2 zákona č. 95/1999 Sb. a §29 zákona o půdě a převedla-li pozemky na žalobce, byť jí bylo v rámci provedené lustrace sděleno, že původním vlastníkem byla církev, a pozemky tudíž převádět nelze. V důsledku tohoto pochybení čelil žalobce následné žalobě na určení vlastnického práva a musel v soudním řízení hradit soudní poplatky, náklady řízení protistrany i odměnu zvolenému právnímu zástupci. Nelze přitom žalobci klást k tíži, že se v řízení bránil, zvolil si zástupce a využil řádné či mimořádné opravné prostředky, ač nebyly úspěšné. Náklady řízení tak musel žalobce vynaložit v důsledku protiprávního jednání žalované, která je povinna mu je nahradit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 16 Co 333/2020-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Označil skutková zjištění soudu prvního stupně za postačující a jeho dílčí závěry za správné, neshledal však, že by žalobci podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), svědčilo právo na náhradu škody. Vynaložením nákladů řízení žalobci nevznikla škoda na jeho absolutním právu, jeho požadavek je tak třeba posoudit podle §2910 věty druhé o. z., podle níž vzniká škůdci povinnost nahradit jen škodu vzniklou zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu jiného než absolutního práva poškozeného. Blokační ustanovení, jež žalovaná porušila, nesloužilo k ochraně majetkových práv žalobce, nýbrž k ochraně legitimního očekávání na vypořádání historického majetku církví. Není-li splněna podmínka ochranného účelu zákonné normy, nelze již z tohoto důvodu žalobě na náhrady škody vyhovět, aniž by bylo třeba zkoumat naplnění dalších předpokladů odpovědnosti, včetně příčinné souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce Nejvyšším soudem doposud neřešené; důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že neměl pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemkům, Metropolitní kapitula v Praze však podala podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), žalobu na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika, přičemž po určení vlastnického práva ve prospěch České republiky bylo vyhověno její žádosti o vydání pozemků. Dovolatel má za to, že zákon č. 428/2012 Sb. přitom neumožňoval jiný postup ze strany církví, než vést spor o určení vlastnického práva, z tohoto důvodu pak byl on sám jako v katastru zapsaný vlastník do sporu vtažen. Podle dovolatele je ochranným účelem zákona o půdě narovnání vlastnických vztahů k zemědělské půdě. Porušil-li jej Pozemkový fond ČR, způsobil tím bezprostředně dovolateli újmu jednak tím, že se nestal vlastníkem pozemků, ačkoliv za ně řádně zaplatil a uplatnil i restituční nároky (jež už nemůže využít ke koupi jiných pozemků), a dále pak tím, že musel nést náklady soudního řízení. Argument, že účelem blokačního ustanovení zákona o půdě není ochrana před vznikem škody v podobě nákladů vzniklých v soudních sporech o určení vlastnictví neplatně nabytých pozemků, vede k naprosto absurdním závěrům. Neexistuje totiž žádný zákon, který by chránil před takto specificky pojmenovanou škodou. Ochranný účel normy je třeba posuzovat šířeji, než jak učinil odvolací soud, protože opačný výklad by de facto vylučoval odpovědnost žalované za jakoukoli škodu, kterou porušení povinnosti ze zákona o půdě způsobí, a následky porušení zákonné povinnosti by při takovém extrémně zúženém výkladu ochranného účelu normy nebyly nikdy odškodněny; to by vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Dovolatel míní, že otázka ochranného účelu normy ve smyslu §2910 o. z. doposud nebyla odvolacím soudem dostatečně vyřešena, přičemž na projednávaný spor nelze vztáhnout závěry, které ve skutkově naprosto odlišném případu vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 535/2018. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a uložil žalované zaplatit požadovanou částku.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobce a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky nároku na náhradu škody ze smlouvy neplatné pro porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě. Dovolání je důvodné.
Podle §3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Ustanovení §2910 o. z., které aplikoval odvolací soud, ukládá každému, kdo zaviněně porušil zákonnou povinnost, nahradit poškozenému, co tím způsobil. Jde-li o zásah do absolutního práva poškozeného, je škůdce odpovědný za způsobenou újmu i v případě, že porušená zákonná povinnost neslouží k ochraně porušeného práva (věta první citovaného ustanovení). Zasáhne-li však škůdce do jiného než absolutního práva poškozeného, odpovídá za takto vzniklou újmu jen tehdy, porušil-li zákonnou povinnost stanovenou k ochraně porušeného „jiného“ práva (shodně viz např. Pašek, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 3025, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019). Uvedené ustanovení tedy přineslo s účinností od 1. 1. 2014 zásadní změnu oproti pojetí obecné odpovědnosti za škodu podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, podle nějž platilo, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, aniž by zákon rozlišoval povahu práv poškozeného, do nichž bylo zasaženo. Již s ohledem na tuto skutečnost je tedy nutno, dožaduje-li se dovolatel výkladu vztahujícího se k novému rozlišování mezi dvěma skutkovými podstatami povinnosti k náhradě škody ve smyslu §2910 o. z., nejprve věnovat náležitou pozornost určení, kterým právním předpisem se má vztah mezi účastníky řídit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016).
Podle §3028 odst. 3 o. z. se tzv. jiné právní poměry, než pro něž je zákonem předvídán jiný režim (tj. předně právní vztahy uvedené v §3028 odst. 2 o. z.), vzniklé před účinností tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy, přičemž do uvedené kategorie patří zejména vztahy závazkové (viz např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§1−654/. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2321, k obecnému režimu tzv. jiných právních poměrů založených před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a potenciálně vedoucích k povinnosti nahradit škodu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3228/2019), tedy případně i vadná smluvní ujednání a jejich následky. Je-li pak posuzován vznik škody vyvolané porušením povinnosti stanovené právními předpisy, je podle §3079 o. z. rozhodující, zda k porušení povinnosti došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, či až od tohoto data, neboť rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je právě okamžik porušení povinnosti, tzn. nikoli okamžik vzniku škody samotné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018).
Byla-li porušena právní povinnost, a to případně i uzavřením smlouvy neplatné podle §42 obč. zák. pro rozpor s blokačním paragrafem, je tudíž třeba na daný závazkový vztah z odpovědnosti za škodu vztáhnout právní úpravu účinnou před 1. 1. 2014 (viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3246/2018, publikovaný pod C 18701 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 756/2020).
V projednávané věci odvolací soud při zvažování, zda jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, označil za protiprávní jednání, jež mělo vést ke vzniku tvrzené škody, okolnost, že žalovaná porušila blokační ustanovení §29 zákona o půdě, uzavřela-li s žalobcem smlouvu o převodu předmětných pozemků, které podléhaly církevní restituci. K uzavření smlouvy, tedy i k porušení blokačního ustanovení ve smyslu §2 zákona č. 95/1999 Sb. a §29 zákona o půdě a současně k jednání vedoucímu k neplatnosti smlouvy, došlo dne 26. 10. 2007, tj. v době výrazně předcházející účinnosti nového civilního kodexu. Odvolací soud ovšem bez bližšího vysvětlení svých úvah dospěl k závěru o aplikovatelnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Tento závěr ovšem z pohledu výše citovaných přechodných ustanovení a je vykládající judikatury neobstojí, ostatně odvolací soud jej ani nepodpořil žádnou skutkovou či právní argumentací hovořící v jeho prospěch.
Již z těchto důvodu je rozsudek odvolacího soudů nesprávný a dovolání důvodné, proto Nejvyšší soud podle §243e o. s. ř. napadené rozhodnutí (a to včetně akcesorického nákladového výroku) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu