ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.879.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 879/2020-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L. Š. , narozená XY, b) S. Š. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem Klimentská 1246/1, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců: F. Š. , narozený XY, bytem XY, proti žalovaným: 1. T. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, 736 01 Havířov, 2. Ředitelství silnic a dálnic ČR , IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4, zastoupená JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, 733 01 Karviná, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 129 C 32/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 57 Co 291/2019-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a), žalobce b) a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně 1. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 508 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Marcely Neuwirthové.
III. Žalobkyně a) a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně 1. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 6 963 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Marcely Neuwirthové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 129 C 32/2016-177, zamítl vůči 1. žalovanému žalobu, jíž se žalobkyně a) a žalobce b) domáhali zaplacení částky 83 313,50 Kč s příslušenstvím a žalobkyně a) částky 128 876,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve vztahu mezi žalobci a) a b) a 2. žalovanou řízení přerušil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovaným (výroky III a IV).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 57 Co 291/2019-219, potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku I, změnil jej v nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že 1. žalovaný jako zaměstnanec 2. žalované vykonával funkci vedoucího úseku výstavby Správy Ostrava Ředitelství silnic a dálnic ČR - zadavatele výstavby rychlostní komunikace R 48. Jeho pracovní povinností mimo jiné bylo koordinovat zajištění stavebního povolení včetně všech projednání a rozhodnutí o předání stanoviště zhotovitelů při realizaci staveb, kontrolovat dodržování platných právních předpisů upravujících majetkoprávní přípravu stavby a upozorňovat na jejich eventuální porušování. V rámci výkonu své funkce vydal povolení ke skácení dřevin na pozemcích, ohledně nichž bylo rozhodnuto o vyvlastnění, a to pozemku parc. č. XY (jenž byl před vyvlastněním ve společném jmění žalobců) a parc. č. XY [před vyvlastněním ve spoluvlastnictví žalobkyně a) a V. K.] v katastrálním území XY. Na základě tohoto povolení pracovníci společnosti SKANSKA, a. s., dřeviny dne 24. 4. 2013 vykáceli, čímž měla žalobcům vzniknout škoda. K tomuto jednání 1. žalovaného došlo přesto, že vlastnická práva České republiky vykonávaná prostřednictvím 2. žalované byla omezena žalobou žalobců podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 29. 8. 2011, směřující proti rozhodnutí o vyvlastnění, a která ze zákona způsobuje odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o vyvlastnění, o čemž 1. žalovaný věděl. Za toto jednání byl 1. žalovaný rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 3. 2015, č. j. 1 T 264/2014-475, shledán vinným z přečinu poškozování cizí věci. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že podle §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), není 1. žalovaný ve věci pasivně legitimován, neboť k protiprávnímu jednání, byť bylo v trestním řízení posouzeno jako přečin poškozování cizí věci, došlo v rámci plnění úkolů plynoucích z jeho pracovního zařazení a náplně práce pro svého zaměstnavatele (2. žalovanou). Nebylo zjištěno, a to ani v trestním řízení, že by vydáním povolení ke kácení dřevin uspokojoval své osobní zájmy, potřeby či se tím snažil zajistit si jakýkoli osobní prospěch. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že se 1. žalovaný nedopustil excesu, když trestní odsouzení samo o sobě za daných okolností jeho výlučnou odpovědnost za škodu nezakládá.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dle nich dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to a) zda při posuzování excesivnosti jednání škůdce má prioritní význam jeho subjektivní pohled, anebo vnější okolnosti jeho jednání; b) zda v daném případě závěr o neexistenci excesu obstojí, přestože byl 1. žalovaný pravomocně odsouzen a c) zda lze aplikovat obecná ustanovení §1 až §11 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zpětně v rámci posuzování odpovědnosti či spoluodpovědnosti škůdce za škodu způsobenou za účinnosti předchozí právní úpravy, podle níž by jeho odpovědnost podle §420 odst. 2 obč. zák. dána nebyla. Namítali, že 1. žalovaný svým jednáním (byť v rámci pracovního poměru) reagoval na 2. žalovanou, která na něj opakovaně podává trestní oznámení, sledoval jím výlučně uspokojování svých potřeb či snahu mstít se svému zaměstnavateli a vyřizovat si s ním účty, v čemž lze spatřovat exces, přičemž je nutno hodnotit objektivní stránku jeho jednání. Byl trestně odsouzen, a proto jeho jednání nepožívá právní ochrany včetně ochrany prostřednictvím §420 odst. 2 obč. zák. Při právním hodnocení nelze vzhledem k §3030 o. z. přehlížet §1 až 11 o. z., jejichž aplikace by měla vést ke shledání odpovědnosti, případně spoluodpovědnosti více škůdců za škodu způsobenou trestným činem i v případech, v nichž byla odpovědnost dříve judikaturou vztahující se k §420 odst. 2 obč. zák. vyloučena. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby případně zrušil napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Dovoláním žalobce b) byl napaden rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, jíž byl zamítavý rozsudek potvrzen ohledně nároku žalobkyně a) na zaplacení částky 128 876,50 Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu nemohla vzniknout žalobci b) žádná újma, neboť tato část výroku se týká výhradně žalobkyně a). Proto dovolání žalobce b) v tomto rozsahu není podle §243b, 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
Právnická či fyzická osoba podle §420 odst. 2 obč. zák. odpovídá za škodu vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti jejím zaměstnancem (či jinou použitou osobou) při plnění jejích úkolů, v souvislosti s nimi, respektive při činnosti, která je v místní, časové a věcné souvislosti k činnosti právnické (fyzické) osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Odpovědnost použitých osob za škodu způsobenou třetím osobám je za těchto okolností zákonem vyloučena. Je-li však v konkrétním případě prokázáno, že činnost použité osoby (ať zaměstnance nebo jinak zmocněné osoby) se již neděla v rámci činnosti svěřené jí právnickou (fyzickou) osobou nebo nesledovala její zájem, ale výlučně zájem nebo potřeby vlastní, či třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly, jde o tzv. exces z výkonu svěřené činnosti a za předpokladu, že takové excesivní jednání porušilo zákon nebo smlouvu, nastupuje přímá odpovědnost této použité osoby za škodu tím vzniklou. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, Soubor C 9025, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, Soubor C 17276, nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“), jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem.
V projednávané věci ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu a jimiž je dovolací soud podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, se podává, že 1. žalovaný jako zaměstnanec 2. žalované v rámci plnění svých pracovních povinností vedoucího úseku výstavby nařídil pokácení dřevin nacházejících se na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY. Místní a časový vztah jeho jednání k plnění jeho pracovních úkolů je dán, stejně jako věcný (vnitřní účelový) vztah jeho jednání k plnění jeho pracovních povinností (vytvořit podmínky pro výstavbu komunikace). Jiný účel jeho jednání ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by svým jednáním sledoval vlastní zájmy nebo potřeby. Přestože bylo jednání 1. žalovaného posouzeno jako přečin, a šlo tedy o jednání trestné, bylo jeho účelem jednoznačně plnění pracovních povinností. Proto závěr odvolacího soudu, že se nejedná o exces, je zcela v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nezakládá.
Spatřují-li dovolatelé excesivní jednání 1. žalovaného v tom, že si popsaným jednáním vyřizoval účty s 2. žalovanou (že se jí mstil), nic takového ze skutkových zjištění (ani obsahu spisu včetně spisu trestního) nevyplývá. Dovolatelé se tak domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž své právní posouzení budují na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud. Neuplatňují tak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997,sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky).
Dovolatelé se mýlí, jestliže mají za to, že otázka zpětné účinnosti §1 až §14 o. z. dosud nebyla dovolacím soudem řešena. V rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod č. 4/2016 Sbírky Nejvyšší soud vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., vyjádřená v §3028 až 3079, spočívá na principech nepravé retroaktivity, což mimo jiné znamená, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ - není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Jestliže tedy odvolací soud §1 až §14 o. z. nepoužil, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu