ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.9.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 9/2020-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: S. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem Krajinská 35/1, České Budějovice, proti žalovanému: F. L. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Pohořalem, advokátem se sídlem Krajinská 44/10, České Budějovice, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 318/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2019, č. j. 7 Co 763/2019-76, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 8. 2019, č. j. 7 Co 763/2019-76, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2019, č. j. 25 C 318/2018, jímž tento soud zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání. V projednávané věci se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění s tím, že mu žalovaný způsobil újmu na zdraví s trvalými následky, za což byl odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 120/2012. Mezi účastníky proběhla před soudem prvního stupně již dvě řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce (sp. zn. 9 C 446/2013 a 25 C 172/2016), která skončila smírem. Po uzavření posledního smíru došlo podle tvrzení žalobce k dalším zdravotním komplikacím v souvislosti s jeho napadením ze strany žalovaného a následným nepříznivým pooperačním stavem, zejména k psychickým poruchám a doživotní odkázanosti žalobce na užívání nákladných léků. Má jít tedy o náhradu za opětovné zhoršení jeho zdravotního stavu a zhoršení společenského uplatnění. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 25 C 318/2018-21, vyzval žalovaného podle §114b odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k připojené žalobě. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 26. 9. 2018. Žalovaný se však k žalobě vyjádřil až dne 31. 10. 2018, tedy opožděně. Následně žalobce navrhl, aby soud vyhověl žalobě vydáním rozsudku pro uznání. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce v žalobě nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti a pouze odkázal na obsah k žalobě připojených listin (navíc nedostatečně), které nebyly žalovanému doručeny současně s žalobou a výše zmíněnou kvalifikovanou výzvou k vyjádření. Tyto skutečnosti tak brání vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku žalovaným (§114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou, anebo má být zmíněná právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak), pokud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, přestože žalovaný se včas nevyjádřil k výzvě soudu prvního stupně podle §114b o. s. ř. Namítal, že žalovaný měl veškeré potřebné listiny k identifikaci žalobního nároku již z předchozích soudních řízení a z jemu doručených předžalobních výzev s přílohami. Odvolací soud dle něj jednal přepjatě formalisticky a nesprávně aplikoval judikaturu dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Soud prvního stupně adresoval žalovanému kvalifikovanou výzvu a dovolatel tak měl za to, že žaloba je projednatelná a žalovaný má možnost se k ní věcně vyjádřit. Následným postupem soudu, kterým nevyhověl při splnění všech podmínek návrhu dovolatele na vydání rozsudku pro uznání, bylo dle dovolatele porušeno jeho ústavou zaručené právo na spravedlivý proces. Především byly porušeny zásady rovnosti účastníků před soudem a předvídatelnosti soudních postupů a rozhodování. V neposlední řadě se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumentací dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že plně vyhoví návrhu dovolatele na vydání rozsudku pro uznání, a pokud k tomuto neshledá dovolací soud podmínky, dovolatel navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ustanovení §114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován (fikce uznání uplatněného nároku nastupuje jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen). Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř.
Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s ohledem na to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. může vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v §114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž pod č. 27/2017).
K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v §79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703); pokud by požadavek určitosti výroku soudního rozhodnutí nebyl dodržen, nebylo by rozhodnutí vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena též v závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, z 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, či jeho usnesení z 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2031/2017).
V projednávané věci dovolatel proti žalovanému uplatňuje nárok na náhradu újmy na zdraví ve výši 500 000 Kč z titulu ztížení svého společenského uplatnění. Jedná se o nový nárok vyplývající ze zhoršení zdravotního stavu dovolatele, který měl nastat až po posledním rozhodnutí soudu. V žalobě však dovolatel v potřebném rozsahu nevylíčil všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti. Nepopsal, jaké nové následky se v přímé souvislosti s původním úrazem (ublížení na zdraví ze dne 17. 11. 2011) u něho projevily. Neuvedl, kdy a v jakém rozsahu došlo k dalšímu zhoršení jeho zdravotního stavu a nakolik je nově omezen v osobním a rodinném životě, společenském uplatnění nebo při výkonu povolání. Zmínil nutnost srovnat nynější aktuální zdravotní stav se stavem před uzavřením posledního soudního smíru. Nepopsal ani průběh léčby a následné péče včetně případné pracovní neschopnosti v souvislosti s tvrzenými komplikacemi zdravotního stavu. Neuvedl skutečnosti odůvodňující vyčíslení uplatněného nároku, naopak navrhl ke stanovení výše odškodnění vypracování znaleckého posudku. K žalobě byly připojeny dvě předžalobní výzvy (ze dne 17. 5. 2018 a 20. 7. 2018), které obsahovaly popis zdravotních obtíží dovolatele ve vazbě na obecné vyčíslení nároku s nabídkou jeho snížení, pokud věc bude vyřešena mimosoudně, a dále byla připojena zpráva M. V. ze dne 3. 8. 2018, obsahující komplexní vyšetření dovolatele ke zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu. Z obsahu žaloby však nevyplývá, že dovolatel při formulaci skutkových tvrzení odkázal pro stručnost na obsah připojených listin (či jejích částí), které v žalobě označil jako důkazy (např. zmíněná lékařská zpráva ze dne 3. 8. 2018 nebo předžalobní výzvy).
Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovanému byla soudem prvního stupně uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření ve vztahu k neurčité žalobě. Jelikož dovolatel nedostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti k uplatnění svého nároku, trpí žaloba vadou, o jejíž odstranění bylo namístě se pokusit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Toto pochybení soudu prvního stupně nemůže v neprospěch žalovaného založit „právo“ žalobce na vydání rozsudku pro uznání, tudíž zamítnutí návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání nelze považovat za porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Koneckonců tohoto práva se žalobci dostane projednáním věci v řádném řízení. I kdyby žaloba byla projednatelná ve spojitosti se svými přílohami (lékařská zpráva ze dne 3. 8. 2018 a předžalobní výzvy), tyto přílohy nebyly žalovanému doručeny současně se žalobou a kvalifikovanou výzvou k vyjádření, tedy žalovaný neměl možnost jednoznačně identifikovat nárok, který proti němu dovolatel uplatňuje. Na věci by přitom nic neměnilo, pokud by žalovaný uvedené přílohy obdržel již s předžalobními výzvami (či jiným způsobem), neboť pro naplnění fikce uznání nároku by zcela jistě nepostačovala pouhá domněnka žalovaného, že dovolatel po něm v žalobě požadoval zcela totožný nárok, jaký zmiňoval v předžalobní výzvě.
Lze tak souhlasit s odvolacím soudem, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. a pro následné vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud tak rozhodl plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jeho usnesení je logicky a srozumitelně odůvodněno, tedy nelze jej považovat za nepřezkoumatelné, jak dále namítal dovolatel; není tak dána ani vada řízení, která by beztak byla uplatnitelná pouze v případě přípustnosti dovolání.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu