ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1097.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1097/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ N. B. a b/ A. B. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, o zaplacení částky 176.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 6/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 17 Co 332/2020-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.199,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Němce, advokáta se sídlem Postupice 58, do tří dnů do právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (členové žalovaného společenství vlastníků /dále též jen „S.“/, kteří mají ve společném jmění manželů „jednotky č. 153/1 a č. 153/227 v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“ /dále jen „budova“, „pozemek“ a „jednotky“/) se domáhali, aby jim Společenství (správce budovy a pozemku) zaplatilo částku 176.350,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu pokuty ve smyslu §13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění po uvedené novele (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a to za prodlení se splněním povinnosti předložit jim řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotek za leta 2014 až 2018 (dále jen „vyúčtování služeb za leta 2014 až 2018“).
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. května 2020, č. j 10 C 6/2020-53, ve znění usnesení ze dne 15. června 2020, č. j. 10 C 6/2020-58, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci rozsudku) žalobcům částku 176.350,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j. 17 Co 332/2020-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
V rozsudcích z 23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, a z 21. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, Nejvyšší soud dovodil, že neobsahuje-li vyúčtování služeb předepsané náležitosti, je poskytovatel služeb v prodlení se splněním své povinnosti stanovené v §7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. a je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. K uvedenému právnímu názoru se dovolací soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 24. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020, a z 10. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020, a neodklání se od něj – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci. Vzhledem k obsahu dovolání pouze dodává, že splnění dluhu (závazkové povinnosti) předpokládá, že dlužník plnil nejen včas (v tomto případě ve lhůtě stanovené v §7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb.), ale současně též řádně (srov. §1908 odst. 2 a §1968 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). To v případě povinnosti poskytovatele vyúčtovat příjemci úhrady za služby znamená, že předložené vyúčtování musí obsahovat všechny předepsané náležitosti a musí v něm být uvedena cena provedené služby ve správné výši. Lze tudíž uzavřít, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby zakotvenou nyní v §7 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 24. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020).
V posuzovaném případě odvolací soud na zjištěném skutkovém základě konstatoval, že vyúčtování služeb za leta 2014 až 2018 nebyla věcně správná a Společenství (poskytovatel služeb) tudíž pro uvedené období nesplnilo (řádně) svoji povinnost vyúčtovat žalobcům (příjemcům služeb) skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby ve smyslu §7 zákona č. 67/2013 Sb., tedy – řečeno jinak – ocitlo se (po uplynutí lhůty stanovené v §7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb.) v prodlení se splněním uvedené povinnosti (§1908 odst. 2 a §1968 věta první o. z.). Jestliže v návaznosti na to uzavřel, že za tohoto stavu mu vznikla (sekundární) povinnost zaplatit žalobcům za dotčené prodlení pokutu podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., lze jeho rozhodnutí v tomto směru pokládat za výraz standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit.
Uvedené přitom platí v poměrech souzené věci i se zřetelem k tomu, že dovoláním nebyla účinně zpochybněna správnost právního názoru, že zde není dána výjimka z penalizace upravené v §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., jež je aplikovatelná tehdy, jestliže „k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany“ . Ve vztahu k otázce, zda žalobci zavinili prodlení Společenství se splněním povinnosti předložit jim řádná vyúčtování služeb za leta 2014 až 2018 (konkrétně tím, že neplatili řádně a včas zálohy za služby spojené s užíváním jednotek), totiž schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V této souvislosti nelze opomenout, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Ve vztahu k řešení otázky zavinění žalobců (jako druhé strany) ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. však nelze ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít. Pakliže snad dovolatel spatřoval přípustnost dovolání i v daném směru v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, nelze přehlédnout, že v dovolání nespecifikoval, od kterého svého řešení dotčené hmotněprávní otázky se má (podle jeho mínění) dovolací soud odchýlit. Tato situace přitom dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání současně též proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, nelze přípustnost dovolání v této části opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to výslovně zapovídá §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu