ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.121.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 121/2021-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) V. V., narozeného XY, bytem XY, b) M. V., narozeného XY, bytem XY , c) J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, proti žalované AGRO - Měřín, a. s. , se sídlem v Měříně, Zarybník 516, IČO 49434179, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 269/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. července 2020, č. j. 54 Co 62/2020-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Miloše Jirmana, advokáta se sídlem v Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 54 Co 62/2020-142, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) ze dne 6. 12. 2019, č. j. 12 C 269/2018-121, ve výroku I., jímž zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaného pozemku, změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobců není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti nájemní smlouvy ze dne 23. 11. 2003 v konečném důsledku v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Platnost smluv o nájmu pozemku je třeba posuzovat – s ohledem na datum jejich uzavření (25. 1. 1993 a 23. 11. 2003) – podle předcházející právní úpravy (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
V rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (respektuje ústavněprávní výklad Ústavního soudu obsažený v jeho nálezu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18) dospěl k závěru, že nájemní smlouva není neplatná pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal pro tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě.
Lze-li platně uzavřít více nájemních smluv k téže věci, pak i kdyby byl výklad žalobců dříve uzavřené nájemní smlouvy ze dne 25. 1. 1993 o možnosti její prolongace (tedy že smlouva nevylučovala aplikaci §676 odst. 2 obč. zák.) správný, na závěr o (ne)platnosti následně uzavřené nájemní smlouvy nemůže mít vliv posouzení otázky, zda tato dříve uzavřená nájemní smlouva byla prodlužována či nikoliv, a zda trvala ke dni 23. 11. 2003, kdy byla uzavřena další nájemní smlouva (jejímž předmětem je stejný pozemek a podle níž je nájemkyní žalovaná).
Uzavření další (platné) nájemní smlouvy nebrání nejen sama existence další nájemní smlouvy, ale ani skutečnost, že v době jejího uzavření věc užíval původní nájemce. Nebude-li pronajímatel kvůli prvnímu nájmu schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby některý nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy. Nelze přitom vyloučit situace, v nichž bude možné současné řádné plnění v rámci obou nájemních vztahů (k tomu srovnej již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel (byť z jiných důvodů), že smlouva o nájmu, podle níž žalovaná užívá předmětný pozemek jako nájemkyně, je platná, a jiný důvod neplatnosti (než trvání předchozí nájemní smlouvy) nebyl žalobci tvrzen a ani jinak nevyšel v řízení najevo a nájem doposud neskončil, je jeho rozhodnutí, že žaloba na vyklizení předmětného pozemku není důvodná, v konečném důsledku správné.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že odmítl provést jimi navržené důkazy, nevymezili otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo (jak se mylně domnívají), ale namítají, že řízení bylo zatíženo vadou, a uplatnili tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány; o takovou situaci se však v této věci ani nejednalo) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Dovolání žalobců proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu