ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1501.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1501/2021-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ S. D. a b/ S. D. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 247/59, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 35/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2020, č. j. 28 Co 98/2020-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září 2019, č. j. 7 C 35/2019-67, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že je „neplatná“ výpověď žalované ze dne 5. února 2019 z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2020, č. j. 28 Co 98/2020-162, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku ohledně výše přisouzené náhrady nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zjevně bezdůvodné ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Již na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podle §2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (o takové řízení jde v tomto případě i přesto, že dovolatelé v petitu své žaloby navrhli, aby soud rozhodl o „neplatnosti“ Výpovědi– v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mají manželé – společní nájemci bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016, uveřejněný pod č. 16/2019 časopisu Soudní judikatura). Z toho pro poměry souzené věci mimo jiné vyplývá, že projednání dovolání podaného společně oběma nerozlučnými společníky nebrání okolnost, že jeden z nich nezaplatil v soudem určené lhůtě vyměřený soudní poplatek z dovolání (zde žalobce b/), jestliže dovolání podal též druhý společník, který byl od placení dovolacího poplatku zcela osvobozen (zde žalobkyně a/); úkon jednoho z nerozlučných společníků totiž platí i pro ostatní (§91 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzované věci brojili dovolatelé proti správnosti právního závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Výpověď byla doručena rovněž žalobci b/, a to přesto, že se v době jejího – prvního – doručování na adresu předmětného bytu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody (žalobkyni a/ byla Výpověď doručena – podle ničím nezpochybněného zjištění obou soudů – dne 28. února 2019). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že žalobce b/ zcela jistě nabyl objektivní příležitost seznámit se s obsahem Výpovědi při jejím opětovném doručování, konkrétně pak nejpozději dne 29. srpna 2019, kdy si převzal zásilku obsahující Výpověď od poštovního doručovatele (viz dodejku v příloze spisu, která byla čtena k důkazu při jednání soudu prvního stupně dne 30. září 2019; srov. protokol o tomto jednání na č. l. 63 až 66 spisu). Podle stavu, který zde byl ke dni rozhodování obou soudů (§154 odst. 1 o.s.ř.), tedy byla již Výpověď bez jakýchkoli pochybností doručena oběma dovolatelům (manželům – společným nájemcům bytu). Za této situace ovšem platí, že nebyla-li žaloba o přezkoumání oprávněnosti Výpovědi (§2290 o. z.) zamítnuta pro opožděnost, jsou – nahlíženo z perspektivy žalující strany – bezpředmětné veškeré dovolací námitky týkající se prvního doručování Výpovědi žalobci b/, neboť i kdyby byly opodstatněné, nejsou způsobilé přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci. Uvedené přitom v plném rozsahu platí i pro dovolací námitky, jimiž dovolatelé vytkli soudům nižších stupňů vadu řízení (v podobě opomenutých důkazů, jež podle nich svědčily o právně významných okolnostech týkajících se prvního doručování Výpovědi žalobci b/). Vada řízení, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání nezakládá. Výjimečně však dovolací soud dodává, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k předchozímu výkladu– však v posuzovaném případě jít nemohlo.
Z řečeného vyplývá, že dovolání je výrazem zjevně bezúspěšného uplatňování práva, tedy takového uplatňování práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) poskytnutých dovolateli, resp. z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, bez dalšího nepochybné, že dovolání nemůže být vyhověno; tím je dána jeho zjevná bezdůvodnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a z 21. července 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020).
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (pro zjevnou bezdůvodnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalované, jež je městskou částí statutárního města a lze u ní presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu