ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2001.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2001/2021-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek pro dům XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, proti žalovanému M. R. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Martinkou, advokátem se sídlem v Praze, Kubelíkova 1089/22, o zaplacení 246.519 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 122/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021, č. j. 19 Co 138/2020-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč k rukám JUDr. Jiřího Schönbacha, advokáta se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, do tří dnů právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 19 Co 138/2020-153, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 16. 12. 2019, č. j. 20 C 122/2019-77, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 246.519 Kč s tam blíže vymezenými zákonnými úroky z prodlení a náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3, 4 ve spojení s §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že povaha projednávané věci odůvodňovala vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2004, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod č. 76/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povaha věci ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě objasněn jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2008). O takovou situaci se však v souzené věci nejedná, neboť základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě měl být podle argumentace dovolatele ozřejměn v průběhu jiného řízení. Skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Důvodná není ani námitka, že soud prvního stupně pochybil, jestliže žalobu (zásilka mu byla uložena) a následně i kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. (zásilku si osobně převzal) doručoval dovolateli na adresu, na které se (dle jeho tvrzení) v dané době nezdržoval. Dovolatel přehlíží, že předmětné písemnosti byly soudem prvního stupně zasílány na adresu uvedenou v příslušné evidenci obyvatel. Rozhodovací praxe soudů [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10] je ustálená v závěru, že za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů je odpovědný adresát, který je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Adresát si může požádat, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů) a v případě, že se v místě trvalého pobytu nezdržuje, si zajistit jejich faktické doručení. Skutečnost, že tak dovolatel neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži. Nelze ani přehlédnout, že žalobce byl v nyní projednávané věci až do vydání rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zcela pasivní. První mu byla (náhradním doručením – uložením) doručena žaloba, posléze i kvalifikovaná výzva k vyjádření (kterou si osobně převzal), ale až do podání odvolání proti rozsudku pro uznání soudem prvního stupně nedal žádným způsobem soudu najevo, že nemá k dispozici žalobu z uložené zásilky a že mu tato skutečnost brání, aby se ve věci kvalifikovaně vyjádřil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že soud prvního stupně nerespektoval právní zastoupení dovolatele, které (dle jeho mínění) jednoznačně vyplývá z jiných soudních řízení a z předžalobní komunikace mezi účastníky. K tomu, aby se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda je účastník v řízení řádně zastoupen, je zapotřebí, aby toto zastoupení bylo alespoň tvrzeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 93/1999, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, uveřejněné pod číslem 99/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s žalobcem v době, která předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám neučinil v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo možné usuzovat na zastoupení. Vztahuje-li se plná moc i na jiná řízení, je třeba v těchto jiných řízeních udělení plné moci znovu prokázat; odkaz na plnou moc založenou v jiném soudním spise zpravidla nepostačuje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s, str. 179). V projednávané věci přitom bylo právní zastoupení dovolatele soudům prokázáno (poprvé tvrzeno) až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně.
V části, v níž dovolatel odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že kvalifikovaná výzva ve smyslu §114b o. s. ř. nebyla přeložena do mateřského jazyka žalovaného, dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu.
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů nalézacích soudů, vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, že jeho rozhodnutí je překvapivé a že mu nebylo poskytnuto řádné poučení (§118a o. s. ř.), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by dovolání proti tomuto výroku ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu