ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2251.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2251/2021-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně obce Jinočany , se sídlem v Jinočanech, Nám. 5. května 19, IČO 00241342, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované Ľ. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 184/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 26 Co 285/2020-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 26 Co 285/2020-114, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha - západ (soud prvního stupně) ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 C 184/2020-42, tak, že žalované uložil vyklidit tam specifikovaný byt do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Předně je třeba uvést, že zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem rovněž prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně jejího zdravotního stavu) a nesouhlasí s jeho hodnocením provedeného dokazování, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) zpochybnila dovolatelka závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně, která se domáhá jejího vyklizení, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu §2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
Otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 o. z.), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1312/2020).
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a nepříznivou situaci žalované zohlednil stanovením delší (šestiměsíční) lhůty k vyklizení. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená a právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu