ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2587.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2587/2021-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E.R.O.C. s.r.o. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Petřínská 489/5, IČO: 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, proti žalovaným 1/ hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a 2/ DELTA CENTER a.s. , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské nábřeží 306/13, IČO: 45148007, o určení existence nájemního a podnájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 124/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 23 Co 229, 388/2020-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2020, č. j. 10 C 124/2019-29, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. 10 C 124/2019-70, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má právo podnájmu k tam specifikovaným nebytovým prostorám – dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ (výrok I.) a že druhá žalovaná má právo nájmu k tam specifikovanému pozemku, včetně všech budov a stavebních objektů, které tvoří jeho součást – dále jen „pozemek“ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 23 Co 229, 388/2020-110, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil v zamítavých výrocích I. a II. a částečně změnil (tam uvedeným způsobem) v nákladových výrocích; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné rovněž dovodil, že z tam uvedených důvodů nemá žalobkyně na žádaných určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil první žalovaný, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud již na tomto místě předesílá, že nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti nákladovým výrokům, neboť ve vztahu k nim neobsahuje žádné dovolací námitky; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že žalobce má právní zájem na žádaném určení (§80 o. s. ř.), jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura.
Rozhodujícím a tudíž pro danou věc právně významným skutkovým zjištěním bylo zejména zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, byla druhé žalované (zde dřívější nájemkyni) uložena mimo jiné povinnost vyklidit a vyklizenou předat prvnímu žalovanému (vlastníku a dřívějšímu pronajímateli) rovněž nemovitost na pozemku (tvořící nyní jeho součást), v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory. Zde pak nelze ztratit ze zřetele, že subjekt oprávněný z podnájmu (zde dovolatelka) není v přímém vztahu k (dřívějšímu) pronajímateli (zde k prvnímu žalovanému), a proto má postavení toho, za jehož věci ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce (zde druhá žalovaná); při výkonu rozhodnutí se jeho věci vyklizují (odstraňují) bez zvláštního titulu proti němu – viz §341 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněný pod č. 4/2001 časopisu Soudní judikatura, a z 22. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 4153/2008). Z uvedeného pak současně vyplývá, že ani rozhodnutí, jímž by soud vyhověl požadavku dovolatelky na určení jejího podnájemního práva, jí nemůže přivodit příznivější postavení oproti současnému stavu, kdy trvají účinky právní moci rozsudku, jímž byla druhé žalované uložena povinnost vyklidit též předmětné nebytové prostory; to platí bez zřetele k tomu, zda je dotčené rozhodnutí pro dovolatelku závazné či nikoli. Její (tvrzené) podnájemní právo totiž nemá žádné účinky vůči prvnímu žalovanému (pronajímateli), a není tedy způsobilé zabránit mu ve vyklizení z nebytových prostor v rámci exekuce (soudního výkonu) rozsudku vedené proti druhé žalované (nájemkyni), od níž dovolatelka odvozuje své právní postavení (ohrožené – podle obsahu spisu – právě nuceným vyklizením podnajatých nebytových prostor). Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelky (§80 o. s. ř.) na určení jejího podnájemního práva tedy v konečném důsledku obstojí. Pro úplnost zbývá dodat, že otázkou, zda obstojí také závěry, jež odvolací soud přijal ve vztahu k určení, že druhé žalované svědčí nájemní právo k pozemku, se dovolací soud již nezabýval (a ani nemohl zabývat – viz §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), neboť dovolatelka tyto závěry (s přihlédnutím k obsahu dovolání) nijak nezpochybnila. Snad jen na okraj lze však kromě jiného podotknout, že stav nejistoty v případném nájemním vztahu nelze odstranit určovací žalobou, jestliže právní poměry týkající se pronajaté nemovité věci byly již pravomocně vyřešeny v řízení o jejím vyklizení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že prvnímu žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních, resp. podnájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu